Křesťanská antropologie je jedním z nejcennějších pokladů lidstva. Proč je tak pravdivá a bohatá? Především proto, že není jen úzce křesťanská: vstřebala dědictví orientálního mudrosloví, hebrejské Bible, řecké filosofie, římského práva a v posledních desítiletích čerpá podněty i z hinduismu nebo buddhismu.

Mnoho lidí v Česku však dnes vnímá křesťanství (jistěže i vinou křesťanů) jako beznadějně překonané, nudně moralizující nebo chorobně despotické. V lecčems mají pravdu; ale s odmítnutím křesťanství často odvrhují i ony velké tradice, které křesťanství evropské kultuře zprostředkovalo. A málokdo hledá mimo křesťanství tak důsledně, že se dopátrá jiných zdrojů skutečné životní moudrosti.

Jako jednoduchý příklad si vezměme tuto radu svatého Pavla: „Všecko zkoumejte, dobrého se držte, zlého se chraňte v každé podobě.“ (1. list Tesalonickým, 5, 21—22) Jde jen o prostinké doporučení; ale stačí se trochu zamyslet a uvědomíme si, jak zřídkakdy se jím většina z nás snaží řídit.

V některých životních oblastech totiž ustavičně zkoumáme a zkoušíme ledacos, aniž bychom se snažili najít to „dobré“ a držet se ho. V jiných oblastech se zase zuby nehty držíme toho, co sami pokládáme za dobré, a všechno ostatní předem odmítáme prozkoumat.

Ještě výrazněji se vytratilo povědomí o tom, jak se chránit „zlého... v každé podobě“, tedy o tom, čemu se v křesťanské tradici říká „rozlišování duchů“.

Další příklad: máloco postihuje žádoucí rovnováhu mezi činností a „nečinností“ lépe než benediktinské motto ora et labora, „modli se a pracuj“. (Na mysli vytane třeba také taoistický pojem „nečinnosti“, wu wei; ale nechci se dopouštět povrchních mezikulturních srovnání.)

Hlubší smysl motta odhaluje jeho rozvinutá verze (připisovaná různým křesťanským autorům, nejčastěji Ignáci z Loyoly): „Pracuj tak, jako by všechno záleželo na tobě, ale modli se tak, jako by všechno záleželo na Bohu.“

Modlitba samozřejmě není žádné lenošení a může dát člověku i pořádně zabrat. Podstatný je ale protiklad mezi „všechno záleží na tobě“ a „všechno záleží na Bohu“, mezi napětím a úlevou. Ve střídání těchto momentů je cosi bytostného, co rytmizuje lidský život: nadechnout se a vydechnout, usilovat a polevit, poskytovat péči a dávat svobodu.

Jistá potíž tkví pochopitelně v tom, že mnoho lidí dnes nevěří v Boha, neumí se modlit nebo oboje.

Touha být činný i v „nečinnosti“ ale přetrvává. Ukázala mi to drobná osobní zkušenost. Ze zděšení nad nenávistnými protiromskými pochody jsme před časem založili „Ekumenický modlitební most za pokojné soužití“.

Myšlenka je jednoduchá: ne každý má možnost rasistické pochody osobně blokovat nebo je účinně veřejně odsoudit. Každý ale může vždy v sobotu v devět večer zapálit za oknem svíčku a za pokojné soužití se pomodlit.

Připojili se, pokud vím, židé, křesťané, buddhisté — a také mnoho lidí, kteří se k žádnému náboženství nehlásí. Až nás překvapilo, kolik z nich nám psalo komentáře jako „modlit se nebudu, to bych sám sobě nevěřil; ale svíčku za okno dám“.

Zajímalo by mě, o čem tato potřeba vypovídá. Ale nevím to. Bylo by pochopitelně snadné to ani moc nezkoumat a rovnou přijít s nějakou předem připravenou odpovědí (ať už náboženskou, nebo protináboženskou). Ale já to opravdu nevím.

Vím jen, že se tu v náznacích ukazuje cosi nesmírně cenného. „Modlit se za živé i mrtvé“ se v křesťanské tradici pokládá za jeden ze „skutků duchovního milosrdenství“. Modlitba sice z křesťanství nezmizí, ale mnohé tradiční výrazy a způsoby dost možná ano. Pro nekřesťany jsou nesrozumitelné už dávno.

Co ale nezmizí, co nesmí zmizet, je sama touha, byť třeba pozasutá, dělat něco, jakési „XY“, také pro ty „živé a mrtvé“, pro které nedovedu přímo udělat nic.

Podle staré židovské legendy na světě žije v každém okamžiku aspoň deset spravedlivých. Neví se, kdo tito spravedliví jsou; ale kdyby neexistovali, svět by zanikl.

„Spravedlivý“ je biblický výraz, který vyžaduje kulturní překlad; jistě se nejedná o to, mít čistý trestní rejstřík.

Na kom tedy stojí svět dnes? Na „lidech dobré vůle“? Nebo na „slušných lidech“? Dobrou vůli i slušnost ctím; ale bohužel se z nich staly zneužívané slogany. „Všechny slušné lidi“ si bere do úst kdejaký rasista; a velehradské Dny lidí dobré vůle platí loterijní firma. Mám před těmi slovy ostych a raději zůstanu u „XY“.

Navíc tyto výrazy jako by vylučovaly lidi „neslušné“ a „bez dobré vůle“. Jenže kdo by potom obstál? Co třeba já sám? Jsem vůbec „slušný“? A mám „dobrou vůli“? Snažím se; ale jsou i chvíle, kdy bych nejraději někomu nafackoval.

Dělit lidi do dvou protichůdných skupin je nebezpečné a pošetilé. Každý z nás v sobě chová celou změť hodnot, pohnutek a pocitů, od nejčistších až po nejodpornější. Ale dokud se kdesi mezi nimi zas a znovu rodí ono „XY“ (tak skryté, tak zdánlivě bezbranné!), má se snad svět oč opřít.

Další úterní sloupek Daniela Soukupa vyjde 31. 12.