České křesťanství není ani opium ani enzym

Křesťanské církve by mohly proměňovat společnost a být odpovědí na otázky dnešní doby. Zatím však tuto úlohu neplní.

Jirka

Jiří Silný

02.02.2010 07:50

This_is_my_blood

Repro Alexander Kosolapov

V nedávné době poskytli médiím rozhovor dva významní představitelé katolické církve: kardinál Vlk a biskup Radkovský a představili přitom některé typické postoje současného českého křesťanství.

Kardinál Vlk v pozoruhodném bilančním rozhovoru mimo jiné vyjádřil obavy z islamizace Evropy, a to způsobem, který čečenští bojovníci pochopili, nikoli neprávem, jako ocenění síly islámu. Zároveň je to výraz jisté nostalgické závisti, že v křesťanské Evropě se už nedaří tomuto typu zapálené nebo fanatické víry. Podobné hlasy se objevovaly, už když vypukl poprask kolem dánských karikatur, že by totiž i křesťanské náboženské symboly měly požívat větší ochrany.

Není to vývoj specificky český nebo katolický, jak ukazují dva další příklady:
Alexander Kosolapov, ruský malíř, který žije a pracuje ve Spojených státech, vystavil v roce 2004 na kolektivní výstavě „Pozor náboženství“ v Sacharovově muzeu v Moskvě své dílo, na kterém je Ježíš, logo hnědé limonády coca-cola a slova: Toto je má krev.
Poté, co celou výstavu zničilo šest pravoslavných kostelníků, bylo návdavkem zažalováno muzeum, protože šíří nepřátelství vůči náboženství.

Na druhém konci Evropy, v Irsku, vidíme podobné tendence. Podle nového zákona je trestné rouhání, což je definováno jako „veřejné publikování nebo pronášení výroků, které by mohly urážet to, co je podle různých náboženství posvátné“.

Druhý rozhovor poskytl plzeňský biskup Radkovský.  Ten o islámu nemluvil a naopak jako ten, který má v rámci biskupské konference na starost ekumenické vztahy, vyjádřil „pozitivní pohled“ ve vztahu k ostatním církvím. Když má však charakterizovat „křesťanské věci“ (které hájí KDU-ČSL), je to podle něj bránění potratům a tomu, aby homosexuálové mohli mít děti. Na otázku, zda by církve měly směrovat k sociálně zaměřenému státu, odpovídá, že „sociální pohled je důležitý, ale je také potřeba vždy vidět i to, že podnikatelé mají velikou odpovědnost a nejsou to vykořisťovatelé. Jsou to dobrodinci, kteří přinášejí zaměstnání pro druhé.“

Asi těžko lépe vyjádřit odtrženost od reálných problémů dneška. Určitě jsou i takoví podnikatelé, kterým jde vedle zisku i o vytváření pracovních míst, ale ti rozhodně neurčují současný trend. Jako by dobrodinci z firmy Nestlé nikdy nepřesvědčovali matky z rozvojových zemí, že lepší než kojení je kupovat jejich přípravky, bez ohledu na to, že kontaminovaná voda, kterou sušené mléko ředí, protože jinou nemají, kojence zabíjí; jako by firma Union Carbide převzala odpovědnost za katastrofu v Bhópalu, při které otrávila při úniku jedu tisíce lidí, jako by dobrodinci z nošovické továrny firmy Huyndai nejednali se zaměstnanci jako s předměty, jako by dobrodinci z finančních kruhů, kteří způsobili světovou krizi a uvrhli do bídy a zoufalství další miliony lidí, vůbec znali slovo odpovědnost.

Náboženství je záležitost krajně ambivalentní, ať už na něj hledíme zevnitř nebo zvenčí. Zvenčí charakterizuje roli náboženství Karel Marx, který byl sice důsledný ateista, ale rozhodně nebyl člověkem bez víry. Jeho slavné vyjádření z „Úvodu k ke kritice Hegelovy filozofie práva“ zní: „Náboženská bída je jednak výrazem skutečné bídy, jednak protestem proti skutečné bídě. Náboženství je povzdech utlačeného tvora, cit bezcitného světa, duch bezduchých poměrů. Je to opium lidu."

Takový pohled může pomoci pochopit roli islámu v současném světě. Panislamismus lze vidět jako reakci na staletí západního kolonizování, vykořisťování, rozdělování, destabilizace a okupování islámských zemí. Když na konci 19. století vzniklo hnutí panarabismu, spojené s představou sekulární státnosti, představovalo šanci na modernizaci velké části islámských zemí a mohlo vytvořit prostor i pro modernizaci nebo reformaci islámu. S pomocí západních zemí (a také v důsledku vnitřních rozporů) byl sekulární program rozvoje postupně demontován, a to především proto, že vedle nacionalistických a demokratických prvků tíhnul k různým formám socialismu. A tak západ podporoval i extrémní náboženské proudy proti sekulárním režimům, pokud byly příliš levicové, a podporuje i zkorumpované a despotické vlády, pokud vycházejí vstříc jeho zájmům, i na úkor vlastního obyvatelstva. Náboženství tak pro široké vrstvy zůstává posledním útočištěm pro zažívání vlastní důstojnosti a pro čerpání naděje na lepší budoucnost a při tom míra fanatismu bývá přímo úměrná míře beznaděje. Matně se vybaví biblické: „ Zaseli vítr, sklidí bouři" (Ozdeáš 8,7).

Adekvátní křesťanskou odpovědí, podle mého chápání, není rozsévání další vichrů fanatismu, netolerance a pronásledování jinak smýšlejících nebo bránění kritice. Není to ani zavírání očí před utrpením a nespravedlností světa a nostalgie po časech, kdy církve podstatněji spoluurčovaly běh věcí a obvykle se moc nevyznamenaly.

V křesťanství, jako i v jiných náboženstvích, lze nalézt prvky osvobozující, emancipační, kritické. Na počátku bývalo křesťanství zváno náboženstvím otroků a žen, lidí, kteří teprve v náboženském společenství prožívali plnou lidskou důstojnost, kterou jim tehdejší společnost odpírala. V dalších dějinách pocházela obnova církve zpravidla z hnutí, která se vracela k prvokřesťanskému chápání náboženství ne jako opia, sloužícího k přežití bolesti, ale jako enzymu (kvasu, soli), který proměňuje společnost, který mění bezduché poměry, ať už myslíme na františkánské hnutí, reformaci nebo teologii osvobození. Důležitou složkou tohoto typu náboženství je ochota k reflexi (pokání) a reagování na soudobé dějinné výzvy.

Ani tento typ víry není, zdá se, pro české církve až na malé výjimky v současné době dosažitelný nebo jen přitažlivý. Není proto divu, že ty lidi (čelící sociálnímu vyloučení, nezaměstnanosti, zadlužení, exekucím, strachu z globálních katastrof), kteří nezajímají církev jinak než jako případné objekty charity nebo misie, nezajímá biskup Radkovský nebo kardinál Vlk (představitele dalších církví lze doplnit podle chuti). Díky bohu je zatím příliš nezajímají ani náboženští a političtí fanatici a fundamentalisté, ale to se může s pokračující krizí změnit.

Hledíme-li na křesťanství zevnitř, najdeme klasické vyjádření ambivalence v biblickém textu ze Zjevení Janova ( 3, 15-16) : „Vím o tvých skutcích; nejsi studený ani horký. Kéž bys byl studený anebo horký!  Ale že jsi vlažný a nejsi horký ani studený, nesnesu tě v ústech.“

Ani uvnitř se neubráníme nutnosti volit, zaujímat stanovisko, být straničtí. Volby nejsou dvě, ale tři: buď být opiem, anebo něčím vlažným, bez chuti, solí, která přestala solit, Třetí možnost je stávat se enzymem.



Malíř Alexander Kosolapov pracuje pozoruhodným způsobem s náboženskými, politickými a ekonomickými symboly


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.