Kristus ateista

Ve vzájemném dialogu byl marxismus ovlivněn křesťanstvím. S ohledem na současný stav světa je žádoucí, aby tomu bylo i naopak.

Dialog mezi marxisty a křesťany, který u nás probíhal v šedesátých letech, se dnes může jevit jako něco absurdního. Marxisté jsou ateisté, křesťané věří v Boha, a každý chce přesvědčit toho druhého o své pravdě. Nakonec se však zdá, že křesťané ovlivnili marxisty a ne naopak. Bývalí marxisté většinou objevili nějaký ten posvátný rozměr. Příkladem může být sám Milan Machovec, marxista a tvůrce tohoto dialogu, který se někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let přestal nazývat marxistou, a začal se označovat za humanistu a křesťana na volné noze.

Tyto proměny marxistů v křesťany se dají vyložit několika způsoby. Humanističtí marxisté šedesátých let nebyli nikdy skutečnými ateisty. Pokud zatoužili po dialogu s křesťanstvím, nebyla to jasná známka toho, že v nich byla touha vyvolaná křesťanstvím, jež se v marxismu nemohla naplnit? Jejich dialog s křesťanstvím by pak byl projevem jejich nevědomé a potlačované touhy po křesťanství.

Značné oblibě se tu těšil Erich Fromm se svou „zkušeností X.“ Je to zkušenost životních hlubin, kterou znají teisté i ateisté a pro Fromma je jakýmsi jádrem pravého lidství – vybízí k rozvíjení tvořivých, nesobeckých stránek člověka ve stylu marxistického humanismu šedesátých let. Pro marxisty byla často tato zkušenost X přestupní stanicí mezi marxismem a křesťanstvím.

Přeměna marxistů v křesťany se pak dá vyložit jako vítězství křesťanství nad ateismem. Když nastal pohyb od marxistického ateismu ke křesťanství i u takových lidí jako byl Milan Machovec, neprojevila se opět nezdolná síla a přitažlivost křesťanství?

Věci se začnou komplikovat, když se podíváme na to, co znamená zkušenost X v dnešní době. Je to jeden z pojmů, o který se opírá tzv. postmoderní spiritualita.

Nakonec není rozhodující, čemu kdo věří, zda věří křesťanství, buddhismu nebo astrálním božstvům, nýbrž to, že má spirituální zkušenost. Ta má všechny příslušné znaky postmoderny: je to zlomkovitý, neurčitelný zážitek, vydávaný za otevřenost vůči nepojmenovatelnému, a je lhostejné, zdali je v rozporu s tím, co kdo dělá nebo je nucen dělat ve svém reálném životě.

Postmoderní pojetí světa se vyznačuje tím, že na rozporech v individuálním životě a ve společnosti není nic divného. Manažer, který se k zaměstnancům chová jako k onucím, může s čistým svědomím pěstovat východní spiritualitu lásky a porozumění.

Tou hlavní otázkou proto je, zdali posledním následkem historického debaklu socialismu není debakl samotného křesťanství. Nebyly nakonec poraženy obě strany dialogu, marxismus i křesťanství? Není dnešní křesťanství ve stejné situaci, v jaké byl marxismus v osmdesátých letech, kdy už se nedalo věřit, že změní svět k lepšímu? Těžko věřit, že křesťanství nějak mění společnost podle zásad, k nimž se hlásí: nezabiješ, nepokradeš, nebudeš utiskovat bezmocné.

Porážka křesťanství se asi nejvíce ukazuje na tom, že jeho představitelé nejsou schopni konkretizovat, co křesťanské ideály znamenají v současném reálném životě, a uchylují se k tomu nejlacinějšímu, k nic neříkajícím výzvám ke slušnosti a charitě. Většina farářů a biskupů končí u moudrosti dnešních neokonzervativců, že každý musí začít u sebe, čímž se myslí, že u toho má také skončit.

V šedesátých letech, kdy ožila naděje, že se levici podaří změnit svět k lepšímu, to mělo křesťanství snazší. V dialogu mezi marxisty a křesťany se většinou dospělo k tomu, že tu je jistá dělba práce: socialisté a komunisté bojují za svobodnou a spravedlivou společnost; úkolem křesťanů pak je, aby lidé nezapomněli na svůj duchovní rozměr a nepropadli tupému konzumu. Jakmile však ti první prohráli, křesťanství přišlo o reálnou oporu, třebas popíranou, svých ideálů a začalo ztrácet svůj emancipační náboj (zamrzla teologie osvobození, pokusy o demytologizaci, výdobytky Druhého vatikánského koncilu). Po debaklu socialistického a komunistického hnutí do sebe začalo nasávat ducha, který obsadil společenskou scénu s příchodem neoliberálů, ducha návratu od sociálních experimentů ke kapitalismu. Ten se v křesťanství projevuje pod heslem návratu k tradicím, k ověřeným hodnotám, k pravověrnosti.

To všechno ukazuje na jednu z hlavních slabin křesťanství: na to, že k reálným dějinám se staví alibisticky. Vidíme to i u některých křesťanských ekologů. Pokud je svět dílem božím, tak Bůh své dílo zničit nenechá a nakonec ekologickou záchranu nějak zařídí, i kdyby lidské prostředky selhaly. Jinak řečeno, je-li Bůh, nikdy nejde o všechno. Není však současná situace pro křesťanství podobným očistcem, jakým je pro marxismus? Není na čase škrtnout víru, že Bůh to nějak zařídí, víru v Prozřetelnost (podobně jako víru v objektivní zákony dějin u marxismu) a přijmout pohled, který je v jádru ateistický: Boha nepotřebujeme my, nýbrž on potřebuje nás?

Co to znamená konkrétně? To je docela dobře vidět na diskusi mezi Zdeňkem Bártou a Tomášem Tožičkou v našem deníku. Když první z nich říká, že otázky, jako je chudoba v Africe nebo ekonomická globalizace, není zrovna to, čím by se měla zabývat evangelická Diakonie (tedy asi ani církev a křesťanství), můžeme z toho vyčíst, že tento typ křesťanství se opírá o víru, poněkud perverzní z hlediska katastrof dvacátého století i dnešního světa, že Bůh je dobrotivý otec, který se postará o své děti. Druhý typ křesťanství, představovaný Tomášem Tožičkou, naopak vede ke zcela praktickým a neduchovním věcem, jako jsou ekonomická fakta nebo sociální politika státu.

Jestliže historicky byli socialisté a komunisté první, kdo si plně uvědomili, že svět se k lepšímu nezmění ani působením boží prozřetelnosti, ani jejími náhražkami, jako je neviditelná ruka trhu, ale jenom zcela reálnou a často nezáživnou činností (studiem ekonomiky, vzděláváním dělníků, organizováním stávek a demonstrací), pak dospějeme ke zdánlivě paradoxnímu závěru, že pravý křesťan je komunistou.

A co si myslíte vy? Diskuse (14 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Pátek, 26.Února 2010, 09:08:28

V příspěvku jsou dobré a provokativní otázky, problematický je závěr. Líbí se mi titulek. Kristus jako ateista ve smyslu odmítnutí metafyzického teismu řeckého původu navazuje na silnou protestanskou myšlenkovou linii reprezentovanou Bonhoefferem či Hejdánkem. Karel Barth a Božena Komárková mluvili o marxismu jako o křesťanské herezi, sekularizovaném a osvícenském křesťanství. Křesťanství ovšem nelze soudit podle některých současných církevních představitelů či komentátorů, ale je třeba jít ke kořenům, tedy především k evangeliím. Selhání reálného socialismu a komunismu nebylo v tom, že usilovali o lepší svět a sociální spravedlnost po vzoru starozákonních proroků a Ježíše, ale v tom, že to dělali ne-demokraticky, totalitárním, militaristickým, kasárenským způsobem po sovětském vzoru. V tom byl marxismus 60. let zajímavý a inspirativní, že se pokoušel překonat stalinistickou dogmatiku. Filosoficky zajímavější než Machovec byli Kosík a Gardavský, zvláště "Bůh není zcela mrtev" - i zde ovšem Gardavský, který se zde pokouší starozákonní i novozákonní postavy a témata interpretovat marxisticky, končí tím, že předpovídá své podlehnutí. Proč? Zde by mohli současní marxisté navázat. Myslím, že by to pro křesťany mohlo být inspirativní. Společnou půdou by mohl být demokratický diskurz. Hlavní selhání marxistů spočívá v jejich revoluční romantice (a ta se bohužel vyskytuje už u Karla Marxe), která nás nepřivedla do sociálně spravedlivého světa, ale do kasárenského "socialismu". Pokud se shodneme na demokracii jako základní normativní politické i ústavně-právní struktuře, můžeme vést znovu zajímavý dialog. Marxisté by se ale neměli orientovat podle současných církevních představitelů, ale podle křesťanských myslitelů, kteří na jedné straně znovu promýšlejí evangelium, na druhé straně se vztahují k současným politickým, sociálním, ekonomickým i ekologickým problémům.

Zdeněk Bárta - Brno

Pátek, 26.Února 2010, 09:26:32

Martin Šimsa mi vzal vítr z plachet ve své odpovědi, psal bych něco podobného. Tak jenom poznámku: to s tou Diakonií je samozřejmě pitomost a značně pokleslá argumentace o perverzním křesťanství - asi jako kdyby na ortopedovi někdo chtěl, aby operoval srdce a odmítl-li by, obvinil jej z odmítání pomoci. Prostě každý dělá něco jiného, hlavně aby dělal a pomáhal. ADRA je také křesťanská organizace a zabývá se víc globálními problémy - má prostě jinou cílovou skupinu a zaměření, než Diakonie. Kecy o víře v dobrotivého otce snad jsou poněkud pod úrovní slušné diskuse, ne?

Tomáš Tožička - Duchcov

Sobota, 27.Února 2010, 12:38:53

Zdeněk Bárta patří nepochybně k těm angažovaným křesťanům ať už na poli politickém nebo sociálním – ať už jako zakladatel Diakonie nebo spoluautor prohlášení na ochranu životního prostředí v severních Čechách.
Jistá konzervativní perfidnost prorežimních evangelických kruhů byla tím, co vedlo církev k odklonu od řešení společenských problémů. Ale o tom psal již kolega Štampach.
Problémem všech církví ve východní Evropě a jejich organizačních složek je, že jsou ochotny pomáhat lidem v nouzi, ale nejsou ochotny postavit se veřejně proti tomu, aby k této nouzi docházelo. Ale naproti tomu máme mnoho křesťanských sborů, které se k této činnosti hlásí, organizují veřejné akce, pochody proti hladu apod. Církevním funkcionářům však z toho vstávají vlasy na hlavě.
Když se na to podíváme globálně, tak to se socialismem, marxismem ani křesťanstvím nevypadá zase tak špatně. V Latinské Americe, Africe a částečně i Asii se derou na svět nová sociální hnutí, která mají ve svém základě socialistické a křesťanské ideje. Pro křesťany mimo Evropu není představitelné, že víra bude zavřena do kostela a nebude se veřejně angažovat. Nejen v charitě, ale především v aktivním podílu na společenských změnách.
Pokud jde o poučení mezi těmito směry, mělo by vést k tomu, že si protagonisté z těchto proudů přestanou nárokovat definitivní právo na uspořádání světa. Totéž ovšem platí o tzv. západní demokracii, která se přes genderová, rasová a majetková omezení dopracovala za tři sta let až k nomenklaturní služce nadnárodního kapitálu.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Sobota, 27.Února 2010, 14:09:33

Tomáš Tožička dělá užitečnou sociálně kritickou činnost, stará se o globálně chudé. Myslím, že část křesťanů, kteří mají pro tyto aktivity pochopení odrazuje levicový, až marxistický slovník, takže některé texty a prohlášení znějí, jako by je vydávala KMK (Křesťanská mírová konference), která se po roce 1968 stala výslovně hlásnou troubou sovětské politiky, která se deklarovala jako mírová, ale ve skutečnosti sloužila sovětskému bezohlednému imperialismu skrytému za marxistickou ideologií. Když Tomáš Tožička napíše "tzv. západní demokracie", tak mi běhá mráz po zádech, tohle psávalo Rudé právo. Považuje demokracii za cennou hodnotu nebo ne? Demokracii nelze ztotožnit se současným stavem naší společnosti. Je to jednak normativní struktura v naší víře, přesvědčení a hodnotách, potom je to právně - ústavní systém a potom je to taky reálná společnost. Demokracii západního typu považuji za lepší zřízení, včetně možnosti jeho kritiky a tím pádem i zlepšení, než romantické socialistické experimenty, které se demokracie klidně zřeknou.

Ivan Jirka - chemik

Sobota, 27.Února 2010, 18:02:3

Na co vlastně tento text poukazuje? Že křesťané a marxisté mají cosi společného? Že se ve svých společenských postojích k sobě blíží? Ale to je taková pravda, jako že se ve svých společenských postojích k sobě blíží všichni slušní lidé, kterým nejsou lhostejné opravdové problémy tohoto světa. Dávat tyto osobní postoje do širšího rámce myšlenkových hnutí, ke kterým se "křesťané" a "marxisté" hlásí je asi dost krkolomné. A kdo vlastně je ten skutečný "křesťan", a kdo "marxista"? Prožívá křesťanství a marxismus skutečně svůj debakl? A jak marxismus a křesťanství souvisí se všemi těmi ideologiemi, které je provází? To jsou otázky, které mne napadly při četbě tohoto textu.

Tomáš Tožička - Duchcov

Neděle, 28.Února 2010, 10:33:13

Doufám, že na FSV UK se studenti neučí reflektovat politickou situaci jenom podle toho, zda Martinu Šimsovi připomíná slovník rudého práva, nebo nějaká jiná traumata z minulého režimu. Podobnými argumenty bych mohl navázat a vzpomenout na kolaborantsvtví církví, které se maskuje antikomunismem, ale spolu s tehdejšími bolševiky volá: chceme diskusi, nikoli konfrontaci. Ale to už je trapné, není? Po dvaceti letech budeme dehonestovat autory tím, že mají „slovník rudého práva“, aniž bychom předložili faktický argument?
Také se mohu zeptat, co považuje Šimsa za demokracii? Partičku aristokratů scházející se před několika tisíci lety na středomořské návsi a diskutující o tom, jak nejlépe využít otroky? Nebo demokratické režimy posílající vojska proti sociálně-demoktratickým vládám a obrovské sumy diktátorům na vyvražďování obyvatel?
Než začne odborník něco psát, měl by si k tomu najít podklady. Než mě začne spojovat s marxismem – v Šimsovo podání je to zřejmě něco jako nadávka – mohl si najít některé články o mé představě demokracie – třeba na DR. Ta je postavena na otevřených komunitaristických zásadách (tento diskurs ovšem např. v Šimsovo přednáškách zcela chybí) a pokud na Marxismu – tak na tom z Frankfurtské školy.
Pak může vést korektní diskusi, a ne se tu ztrapňovat argumentací bolševickými manýry.

PS: Milý Martine, když už argumentuješ tou Křesťanskou mírovou konferencí, kde jsi byl, když si evangelická Diakonie vybrala do čela bývalého šéfa KMK? Ani si nevzpomínám, že by ses nějak zastal těch, kteří byli proti tomu a které pak s požehnáním církve vyhodil. Doufám, že tuhle Tvojí hlášku nebudou číst, asi by je to dost naštvalo.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Neděle, 28.Února 2010, 11:34:37

Milý Tomáši,
neberu to jako osobní spor, přesto musím reagovat na Tvůj poslední příspěvek. Nečteš pozorně. Jako z Rudého práva není všechno, co píšeš, ale výraz "tzv. západní demokracie". S marxismem spíše spojuji myšlení kolegy Hausera než Tvoje. Jak jsi přišel na to, že v mých přednáškách o demokracii chybí komunitaristé? Věnuji se jim jak v "Normativní teorii demokracie" na FSV, tak v rámci "deliberativní demokracie" v Ústí, kde hlavně působím. Nejbližší je mi ovšem diskurzní či deliberativní pojetí demokracie, které hledá střední cestu mezi liberálním (eticky liberálním - Locke, Kant, J.S.Mill, Rawls, ne neoliberálním) a komunitaristickým pojetím v podání Ch.Taylora či Walzera - vidím tu určitou návaznost na pojetí demokracie u Masaryka a Rádla. Odkaz na KMK měl sloužit jako jistá zpětná vazba a sebereflexe pro jistý typ sociálního levicového myšlení. Inteligentní a demokratičtí marxisté jsou mi blízcí, za všechny bych jmenoval Habermase a Petra Uhla. U Tebe i kolegy Hausera jsem si nebyl jistý, proto jsem se ptal, Tvoje odpověď mi stačí, že je trochu dotčená, mi nevadí, z disentu jsem zvyklý. Že si Diakonie vybrala do čela člověk za KMK se mi nelíbilo, máš pravdu, že jsem neprotestoval, mimo jiné ovšem proto, že mi vadí antikomunistické manýry, které se podobají těm komunistickým. O okolnostech Tvého vyhození nic nevím, tehdy mi to uniklo. To s tou korektní diskusí a bolševickými manýry doufám bereš obecně, sebe nevyjímaje.

Tomáš Tožička - Duchcov

Neděle, 28.Února 2010, 14:55:36

Milý Martine,
o Tvých přednáškách vím a jsem rád, že jsi mě vyvedl z omylu, že o komunitarismu nemluvíš.
Na antikomunismus jsem taky alergický, ale zase bych si to moc nepletl s posuzováním kolaborantství. V Diakonii kvůli nim skončili jiní – především zakladatelé, já až později – po diskusích kolem zasedání NATO.
Pokud jde o onu „demokracii Abendlandu“, tu kritizovali dávno před tím, než bylo založeno Rudé právo. A bohužel, dnes je to pro většinu planety naprosto zdiskreditovaný koncept. Proto je nutno se zabývat novými koncepty a kritikou současného stavu. Ale také realizací praktických řešení. A k tomu nám opravdu nepomůže, když se budeme přetlačovat o to, komu se podaří najít lepší přirovnání s bolševiky. Domnívám se, že současný systém má sám o sobě tolik problémů, že neustálé vzpomínání na to, co se stalo před dvaceti lety, je především ztrátou času. I když je samozřejmé, že analýzy zločinů poválečného bolševismu a kapitalismu/neokolonialismu jsou potřeba.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Neděle, 28.Února 2010, 17:46:32

Tím jsme se dostali k jádru věci. To, co nazýváš "demokracií Abendlandu" považovali ze překonané kulturní pesimisté typu Nietzscheho či Spenglera, fašisté, nacisté i komunisté. Jejich koncepty byly však mnohem horší a až na výjimky jsou jejich koncepty mrtvé. Podle mého názoru západní koncept demokracie a lidských práv překonaný není, naopak, nic lepšího dosud nebylo vynalezeno nebo přesněji o ničem lepším nevím. Kritika současného Západu je v pořádku, ale kritika je součástí demokratického konceptu. Můžeme hledat nový koncept, ale než bude nalezen, tak by bylo neodpovědné se zříkat toho dosud nejlepšího. Pro koho je koncept demokracie zdiskreditovaný? Pro Činu nebo pro Kubu nebo pro severní Koreu - ovšem komunistická diktatura je mnohem horší západní koncept než koncept demokracie, který umožňuje kritiku a tedy také nápravu. Myšlenka sociálního fóra je dobrá, ale není to v žádném sporu s participativní nebo solidární nebo sociální demokracií. Tedy o jakém lepším konceptu než je současná nedokonalá západní demokracie víš?

Samu_v_montmartre

Ivan Štampach - religionista, Praha 4

Pondělí, 1.Března 2010, 06:03:9

Křesťanství má v sobě od začátku sociálně kritický a sociálně kreativní potenciál. Vykoupení, s nímž přichází, je v principu osvobozením z otroctví. A toto osvobození má aspekt duchovní a aspekt sociální. Bible je prostoupena texty, které tyto dva aspekty osvobození spojují. Po desetiletích kontaktu s těmito texty, se mi to jeví tak, že sociální spravedlnost je nejvíce frekventovaným etickým tématem Starého i Nového zákona. Daleko více zdůrazňovaným, než např. tzv. partnerská etika.

Socialistické hnutí v evropském novověku má křesťanské kořeny. Zasáhla je však sekularizace spolu s celkem sociálního a kulturního života. Neměli bychom si zastírat, že tato sekularizace je buržoazním programem. Marx vyšel z tohoto sekulárního humanismu a převzal jeho atheismus a materialismus. V tom, jako ostatně v několika dalších bodech, se od své třídní determinace neodpoutal.

Marxova antropologie sice zpočátku směřovala k sociálně zakotvenému personalismu, ale v pozdějších spisech již nad člověkem jako osobou a nad společenstvím práce převládá masa. Z jeho pozdějších textů si jeho následovníci mohli odvodit historický determinismus. Marxův náběh ke komplexnímu realistickému výkladu světa, který neměl být ani idealistický, ale ani mechanisticky materialistický, nebyl u něj samotného naplněn. A pak už záleží tom, čeho z Marxových podnětů se chopíme my, kdo ho bereme vážně a přijímáme i jeho podněty pro současné zápasy.

Někteří si vzali jeho materialismus, bohužel jen dekorativně označený jako dialektický. Tím marxismus odpoutali od jeho křesťanských kořenů. Víme přece, že marxismus v některých svých větvích zaujal proti militantní postoj vůči křesťanství (jiným náboženstvím), a to bez jakéhokoli rozlišování.

Marx a jeho pokračovatelé oproti ranému křesťanskému socialismu přinesli podrobnou analýzu ekonomických a s nimi spojených politických a kulturních poměrů. V tom je jejich významný přínos. Vytvořili metodu přechodu od kapitalismu k socialismu. I když metodu bylo třeba konfrontovat se zkušenostmi dalších 150 let a nelze ji převzít beze zbytku, zůstává humanistický a tvůrčí marxismus nepochybnou součástí evropského dědictví.

Je dobré, že si někteří marxisté uvědomili křesťanské kořeny úsilí o sociální spravedlnost, jak na příkladech uvádí M. Hauser. Je chvályhodné, že se nenechali omámit pravicovou deviací křesťanství. Marxisté právem kritizovali a kritizují klerikální reakcionáře. Jen by si měli uvědomit, že jsou v tom na stejné lodi s autentickými křesťany.

Mínění kolegy Hausera, že křesťané marxismus ignorují, že jen nabízejí jakési abstraktní "křesťanské hodnoty," že ve skutečnosti obhajují neoliberalismus, že jejich jediným lékem na neduhy společnosti je individuální morálka, je mylné, nespravedlivé a jednostranné. Pokud by to opravdu chtěl tvrdit, ignoruje tím na jednu stranu radikální, a zároveň ekonomicky a politicky promyšlenou ostrou křesťanskou kritiku kapitalismu a z ní vyplývající programové nabídky přechodu k alternativnímu uspořádání.

Marxistickou analýzou výrobních vztahů se zcela nepochybně dal inspirovat papež Jan Pavel II. Zřetelné je to v jeho encyklice Laborem exercens. Jistě, že to není text marxistický, protože proti marxistickému materialismu klade personalistické a realistické pojetí člověka a skutečnosti. Rozhodně to však není žádný "idealismu." Zcela zřetelně v procesu sociální realizace lidského poslání připisuje velkou váhu ekonomickým vztahům, konkrétně lidské práci. Kritizuje individualistické pojetí vlastnictví, mluví jasně o nutnosti zvažovat společenské vlastnictví výrobních prostředků.

Ale ještě daleko intenzívněji šli četní další cestou sociální kritiky, analýzy a formulování politického programu, tedy cestou "nezáživné činnosti," o níž se M. Hauser zmiňuje v závěru článku. Je třeba znovu připomínat africké a asijské teology revoluce, latinskoamerické teology osvobození, jejich německého inspirátora Johanna B. Metze? Musíme pořád omílat jména jako katolická dělnická aktivistka Dorothy Day nebo luterská teoložka Dorothee Soelle. Zařadíme sem i jejího kolegu Helmutha Gollwitzera? Musíme z autorů křesťansky odpovídajících na Marxovy impulsy vynechat dědictví Leonharda Ragaze, jímž se aspoň částečně inspiroval i guru současného protestantismu Karl Barth? Neukázal aspoň částečně tímto směrem svým integrálním humanismem Jacques Maritain? Neoceňoval vše přijatelné z marxismu dostatečně i takový Emmanuel Mounier? Další reagovali na marxismus samostatněji, ale neomarxisté by v nich mohli vidět spojence: Hilaire Beloc, Brooke Foss Westcott a ostatní anglokatoličtí socialisté.

Marxisté poučení křesťanstvím by nemuseli být žádným překvapením, jsou prostě důslední a vyjímají z Marxe to, čím je skutečně nový a objevný a opomíjejí to, v čem poplatný materialistické buržoazní ideologii. Křesťané poučení marxismem nechtějí v kritickém a tvořivém sociálním úsilí této doby hrát druhé housle. Nechtějí být marxistickými kolegy jen bráni na milost. Myslí si, že jejich přínos je jedinečný a nezastupitelný.

Zdeněk Bárta - Brno

Pondělí, 1.Března 2010, 13:22:7

Jenom drobnou poznámku, k Tomášovi Tožičkovi: bývalý ředitel Pavel Vychopeň nepracoval v někdejší smutně proslulé KMK, ale v dodnes renomované Ekumenické radě církví: http://www.ekumenickarada.cz/ . Ale asi je to jedno. Každej Maďar může za to, že je Maďar, jak říkával už sapér Vodička :-)

Tomáš Tožička - Duchcov

Úterý, 2.Března 2010, 01:52:42

Ach Zdeňku, nezačal jsem s jmenováním konkrétních osob a jejich podílu na tom, v čem žijeme. A už se v tom dál nechci hrabat. Nebudu proto trumfovat s tím, v kterých spolcích kromě KMK byla ona tebou zmíněná osoba členem a jak jí tam říkali, ani nebudu jmenovat kolegy a kolegyně, kteří kvůli němu byli odejiti, jakkoli to byli zakladatelé a svými znalostmi i schopnostmi toho flexibilního chlapce mnohonásobně převyšovali.

Promiň Martine, ale naše diskuse začíná nabírat obrátek náboženské disputace. A tady opravdu není prostor bavit se o velikých ideálech eschatologické vize západní demokracie či Marxismu.
Navíc mi vůbec není jasné, proč pořád operuješ s tím, že je Ti demokracie sympatičtější, než socialistické experimenty (myslíš jistě Švédsko či Norsko). Jasně, a co kapitalistické experimenty? Ale nebavíme se ani o jednom. Také mi není jasné, proč zmiňuješ Kubu, kde disidenty zavírají, a nezmiňuješ Ethiopii, kde je po stovkách střílejí. A Kuba se demokracií aspoň ohání, což nelegitimní byť spřátelenou Ethiopskou vládu ani nenapadne.
To nevypadá jako objektivní diskuse, ale snaha navodit atmosféru, že já se zastávám Kuby a Koreje a socialistických experimentů, zatím co Ty, toho nejlepšího, co jsme kdy měli - demokracie.
Západní demokracii kritizovala třeba Arendtová, Jaspers, Fromm, Niebuhr, Rádl, většina lidí z Frankfurtské školy, Martin Luther King, Mahatma Gandhí.
Kris Kristofferson rozvinul svou píseň They Killed Him a o demokracii řekl: Zavraždili Kinga, zavraždili bratry Kennedyovi. A kdo nám tu zbyl? Jejich vrazi.
A Tak se přeci nebudeme ztrapňovat zase tím, že když uslyšíme nějakou kritiku, zase řekneme: to říkali komunisti a Kubánci...
Pro mě není legitimní systém, který po II. válce podporoval víc diktatur než bolševici a má na svědomí i více objetí, včetně těch polpotovských – kdy Američané s Brity a Číňany ruku v ruce podporovali Pol Pota proti Vietnamcům.
Bolševický experiment je zaplaťbůh mrtvý, a to čeká i ten současný – kterému pracovně říkám „západní demokracie“. Doufejme, že to co přijde, bude lepší. Pracovně tomu říkejme „občanská participace“.
Tak co, uděláme o tom kulatý stůl, třeba v MDA, nebo u Tebe na FSV? „Teďka už se smí,“ ne?

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Úterý, 2.Března 2010, 13:43:51

Jsem pro, abychom o tom udělali kulatý stůl. U mně je to ale v Ústí, na FSV jsem na fous. Takže buď v MDA nebo v Ústí. Ty všechny kritiky, které jsi jmenoval, počítám k demokracii, mimo jiné právě proto, že oni sami se k ní přes svou kritiku počítají. "Občanská participace" je to, co k demokracii bytostně patří a co ji nijak neohrožuje, naopak. Ta naše současná demokracie je slabá, nemocná, neduživá, fungující na průzkumech veřejného mínění. Kritika patří k diagnostice nemocí a je počátkem ozdravné kúry. To vše můžeme probrat na kulatém stolu. Preferoval bych Ústí, myslím, že i pro Tebe a další účastníky to může být zajímavá zkušenost. Pracovně by to mohlo znít: "Kritika a alternativy západní demokracie"

Tomáš Tožička - Duchcov

Čtvrtek, 4.Března 2010, 22:57:45

Já si myslím, že Ústí by bylo pro kulatý stůl moc fajn. Doufám, že se nám tam podaří dostat i další kolegyně a kolegy. Hlavně Zdeňka, nemá to daleko...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.