Jak je to s evropským zákazem semínek?
Pavel PocPřed několika lety ze strany členských států padl návrh nahradit stávajících dvanáct směrnic upravujících nakládání s rostlinným rozmnožovacím materiálem jediným nařízením. Pro Českou republiku se však prakticky nic nemění.
Kdo viděl článek v MF DNES nebo „reportáž“ na TV Nova o tom, jak Evropská unie zakáže zahrádkářům sázet vlastní semínka, musel se zákonitě naštvat. Taky bych se naštval. Jsem taky zahrádkář. Naštěstí znám realitu a ta je jiná.
Osivářská legislativa je součástí právního řádu desítky let. Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský vznikl někdy v roce 1951, hlavní legislativa k tomuto tématu, zákon o rozvoji rostlinné výroby, je pak z roku 1964. Právní úprava je tedy stará jako já sám.
Byla natolik dobrá, že byla novelizována až někdy pět let po sametové revoluci a vůbec není jisté, zda byla novelizována šťastně, protože došlo v některých ohledech k značnému změkčení. I tak je ve srovnání se zbytkem Unie naše legislativa docela dost přísná. Možná i v důsledku toho je u nás osivářství velmi úspěšným odvětvím se silnou tradicí.
Navzdory obecnému přesvědčení totiž malé a střední firmy potřebují určitou ochranu před nadnárodními giganty, a tou ochranou jsou právě rovné podmínky na obchodním hřišti.
Na stavu nic moc nezměnil ani vstup ČR do EU. Celkem dvanáct směrnic upravuje nakládání s rostlinným rozmnožovacím materiálem a některé z nich jsou staré přes čtyřicet let stejně jako naše původní legislativa.
Před několika lety ze strany členských států padl návrh nahradit stávajících dvanáct směrnic jediným nařízením. Nyní tedy Komise, po několikaleté přípravě, předložila Evropskému parlamentu daný návrh. Jednoduše řečeno, sjednocení předpisů do jednoho požadovaly samy členské státy EU, v rámci zjednodušení právních předpisů z jedné oblasti.
Co se týká obsahu, pro nás se prakticky nic nezmění. Česká legislativa je tvrdší než návrh Evropské komise a bude spíš problém odstranit některá ustanovení, která by sice fungovala ve prospěch trhu společného, ale našim firmám by moc nepomohla.
Ničím novým není ani proklínaná evropská registrace. Již řadu let platí, že pokud je osivo registrováno v jednom členském státě, je automaticky uznáno v ostatních členských státech. Český ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský do evropského registru sám a na vlastní náklad zasílá to, co zaregistruje v České republice.
Mimochodem, na základě informací od osivářů z České republiky (žádné giganty, normální střední a malé firmy) je zařazení do tohoto registru výbornou vizitkou pro obchod například s Asií, Afrikou nebo Amerikou. Evropská produkce osiv je totiž považována za nejlepší na světě.
A my zahrádkáři? Co jsme mohli dělat dosud, budeme moci dělat i nadále. Proč? Výměna semínek mezi neprofesionálními zahrádkáři je například naprosto výslovně mimo rámec tohoto Nařízení.
Stejně tak návrh nezakazuje možnost ponechat si semínka z vlastní produkce. Protože se pro nás vůbec nic nezmění. Jenže to by si někdo někde na poplašných zprávách a mystifikaci nesměl dělat image.
Je jistě úlevné, že si můžeme dále beztrestně schovávat semínka z vlastní úrody a vyměňovat je (!), ale zajímalo by mě, odkud je budeme získávat? Například britská organizace The Real Seeds varuje, že pokud bude veškeré šlechtění a přechovávání odrůd vhodných pro zahrádkáře omezené podle současného návrhu, žádné firmě se nevyplatí do něj investovat. Nehledě na to, že biologická rozmanitost za poslední století rapidně klesá a v návrhu nevidím žádný způsob, který by měl ambice tuto nebezpečnou tendenci zvrátit.
Naopak, nedávno zveřejněné analýzy výborů AGRI a ENVI doporučují výjimky ještě více omezit, což by se týkalo např. semenných bank jako Arche Noah (Rak) či Kokopelli (Fr), které přechovávájí tisíce původních odrůd. Neměla by jejich činnost být spíš podporována? Vzhledem k tomu, že už dnes ovládá osivářský trh hrstka nadnárodních společností, což jen zvyšuje naši potravinovou závislost.