Jak je to s evropským zákazem semínek?
Pavel PocPřed několika lety ze strany členských států padl návrh nahradit stávajících dvanáct směrnic upravujících nakládání s rostlinným rozmnožovacím materiálem jediným nařízením. Pro Českou republiku se však prakticky nic nemění.
Kdo viděl článek v MF DNES nebo „reportáž“ na TV Nova o tom, jak Evropská unie zakáže zahrádkářům sázet vlastní semínka, musel se zákonitě naštvat. Taky bych se naštval. Jsem taky zahrádkář. Naštěstí znám realitu a ta je jiná.
Osivářská legislativa je součástí právního řádu desítky let. Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský vznikl někdy v roce 1951, hlavní legislativa k tomuto tématu, zákon o rozvoji rostlinné výroby, je pak z roku 1964. Právní úprava je tedy stará jako já sám.
Byla natolik dobrá, že byla novelizována až někdy pět let po sametové revoluci a vůbec není jisté, zda byla novelizována šťastně, protože došlo v některých ohledech k značnému změkčení. I tak je ve srovnání se zbytkem Unie naše legislativa docela dost přísná. Možná i v důsledku toho je u nás osivářství velmi úspěšným odvětvím se silnou tradicí.
Je jistě úlevné, že si můžeme dále beztrestně schovávat semínka z vlastní úrody a vyměňovat je (!), ale zajímalo by mě, odkud je budeme získávat? Například britská organizace The Real Seeds varuje, že pokud bude veškeré šlechtění a přechovávání odrůd vhodných pro zahrádkáře omezené podle současného návrhu, žádné firmě se nevyplatí do něj investovat. Nehledě na to, že biologická rozmanitost za poslední století rapidně klesá a v návrhu nevidím žádný způsob, který by měl ambice tuto nebezpečnou tendenci zvrátit.
Naopak, nedávno zveřejněné analýzy výborů AGRI a ENVI doporučují výjimky ještě více omezit, což by se týkalo např. semenných bank jako Arche Noah (Rak) či Kokopelli (Fr), které přechovávájí tisíce původních odrůd. Neměla by jejich činnost být spíš podporována? Vzhledem k tomu, že už dnes ovládá osivářský trh hrstka nadnárodních společností, což jen zvyšuje naši potravinovou závislost.