Bez Evropské unie bychom byli nadobro ztraceni

V nadcházejícím údobí, kdy od české politiky doma už zase nebude nejspíše možné nic nijak zvláštního čekat, lze ochotou veřejně se brát za ideu prohlubování vnitřní soudržnosti evropského soustátí měřit odvahu našich politiků.

Finanční krize, o níž se mluví s podobně nemístným fatalismem jako o velikonočních mrazech, udeřila na Kypru. Jelikož nejlepší vysvětlení tamějších událostí, které dokáže český postsovětský tisk nabídnout, je, že za to mohou kyperští komunisté, což už snad nedokážou strávit ani jeho poslední oddaní čtenáři, musíme počítat s tím, že protievropské nálady se tu zase o něco posílí.

Timothy Garton Ash v Guardianu hodnotí jako určitý pokrok uplynulého století, že obyvatelé evropských zemí nesvádějí své trable na židy, muslimy či zednáře, ale spirála stupňujících se evropských resentimentů si vybírá své terče o něco racionálněji: v Řecku Němce, v Německu Řeky. Ale ani on jako hluboký znalec evropských poměrů nedokáže – v textu jinak v řadě ohledů pronikavém – nakonec nabídnout jiné východisko, než v podstatě montypythonovskou tezi: potřebují-li Evropané na někoho svést své trable, proč ne nás, na Brity? Jsou na to prý zvyklí.

Chytneme-li současnou evropskou debatu za realističtější konec, smutná pravda je taková, že Evropská unie dnes slouží takřka ve všech evropských politických prostředích, ba i pro většinu evropských sdělovacích prostředků jako vhodný a neobyčejně tichý fackovací panák. Cokoli zbabrá domácí politika, od zemědělství, přes energetiku až po finanční regulace, vždycky se najde dost rozumbradů, kteří s gustem vysvětlí, že za to může Brusel.

A když životem unavení editoři vysátých, na dřeň osekaných, a tudíž reálného zahraničního zpravodajství již dávno zbavených médií nevědí kudy kam, štěstím bez sebe vyjdou vstříc popleteným pseudovlastencům, divoce rozhořčeným z toho, že se náhražkám vyvinutým – mimochodem za jindy tak hanobeného socialismu – zdejším chemicko-potravinářským průmyslem díky Evropskou unií garantovanému civilizačnímu pokroku v ochraně spotřebitele nemůže už říkat máslo nebo rum. Nemluvě o zakřivených banánech či okurkách, o nichž se tu vyprávějí skazky v jiné všem vlastencům drahé tradici Barona Prášila.

Je to tedy horší, než si Ash představuje: asi jediná věc, ve které se běžný Řek s běžným Němcem shodnou, kromě více méně dobrosrdečné nechuti vůči Britům, je stupňující se odpor k Evropské unii. Za jejich trable přece může ona – zpackané euro, bruselští byrokraté, demokratický deficit, socialistické regulace: přehled základních frází protievropské propagandy je notoricky znám. A čím víc a halasněji se Evropské unii laje, tím obtížněji hledá své zastánce: přízeň veřejnosti lze její obranou už spíše ztrácet nežli získávat.

Odtud také pramení možný zálusk Václava Klause na vedení evropské kandidátky ODS: jak známo, je přece tím typem sportovce, který má ze všech soutěží nejraději takové, v nichž nemůže prohrát. Mandát tu má jistý, kampaň za něj média vezoucí se na vlně lidových nálad již bezděčně vedou a i kdyby vinou zcela zdevastované značky ODS nakonec výsledek jím vedené kandidátky nebyl nijak oslnivý, nikdo si na to, až bude v Bruselu a Štrasburku samolibě poučovat hvězdy o tom, jak mají svítit, už nevzpomene.

Nechuť k Evropě je jednou z mála věcí, v níž se vykutálení pravičáci shodnou s krátkozrakými levicovými dobroději. Ale právě od této jinak nepravděpodobné shody můžeme nedorozumění a předsudky, které zamlžují dnešní debatu o Evropské unii, začít rozhánět. Vadí-li Zahradilovi či Klausovi na Evropě, že je dle jejich mínění socialistickým projektem, zkusme promyslet, z čeho plyne jejich přesvědčení, než přitakáme zamračeným socialistům, kteří v ní naopak vidí nástroj v rukou nadnárodního evropského kapitálu.

Fakta jsou jasná: počínaje rozvraceným globálním klimatem přes mimo všechna rozumná měřítka se prohlubující sociální rozdíly až po ochabování demokracie, každý jeden z těchto a mnoha dalších zásadních civilizačních problémů nelze zvládnout na úrovni národních států, neboť jejich příčiny tkví v dějích nadnárodní a mezinárodní povahy. Úkol politiky dnes nespočívá v ničem menším než v potřebě přísně zkrotit finanční a obchodní svět dle potřeb demokratických společností.

Ani Němci, ani Britové, jak je dobře vidět, na to sami na své na národní úrovni nestačí. Američané souboj se svým kapitálem prohrávají na celé čáře a Číňany ho ještě ani nenapadlo vést. Inspirace jistě skýtá Latinská Amerika, ale na proměnu mezinárodního společenství sama o sobě nemůže stačit. Naší největší šancí tak zůstává, že hybatelem nutných změn se nakonec stane Evropa. To je ovšem bez silné panevropské instituce zhola nemožné.

Pokud odepíšeme Evropskou unii, komu principiální politický úkol současnosti svěříme? Organizaci spojených národů, Radě Evropy? Světové bance, Mezinárodnímu měnovému fondu, Světové obchodní organizaci? To všechno jsou instituce slabší, vnitřní strukturou problematičtější anebo mnohem poplatnější zájmům byznysu nežli současná Evropská unie. O ní tak platí věta, kterou pronesl na počátku našich moderních politických dějin František Palacký ve velmi podobném duchu k Rakousku-Uhersku: kdyby jí nebylo, musili bychom ji vytvořit.

Tím se neříká, že současná Evropská unie nestrádá řadou vážných neduhů. Jak by to mohlo být jinak? Celková krize demokratické politiky se v jejich institucích nemůže nezrcadlit. Ale vždycky když mluví český politik o evropském demokratickém deficitu těžko si nevzpomenout na sovětské představitele velebící ideu lidských práv. Tak dojemný obrázek pokrytectví neskýtají snad ani pasáže Nového zákona, v nichž se líčí Pilátovo počínání.

A dobře se mějme na pozoru před těmi, kdo vůči Evropské unii jako náš nový hradní pán aplikují metodu novějšího českého rasismu, pro nějž je charakteristická spojka ale: Já vůbec nejsem rasista, ale... Já jsem, jak je dobře známo eurofederalista, ale... Nakonec neskýtá v novém století více potěchy člověku okolnost, že je Evropanem než ta, že je Čechem?

Evropskou unii je možné kritizovat třeba i ostře, ale s vědomím, že bez ní by nám bylo nepoměrně hůř. Především je třeba pracovat, jak je to jen možné, na překonávání jejích nedostatků, snažit se, aby si politika malé země, jakou jsme dnes my, dala malé, ale uskutečnitelné cíle, přičemž tím prvním by mělo být zbavit stát co nejdříve všech reziduií klausovského protievropského očkování.

V nadcházejícím údobí, kdy od české politiky doma už zase nebude nejspíše možné nic nijak zvláštního čekat, lze právě ochotou veřejně se brát za ideu prohlubování vnitřní soudržnosti evropského soustátí měřit odvahu a soudnost jak politiků, tak novinářů. V tom je Ashův závěr přesný: odvahu politiků jít proti náladám veřejnosti nelze ve sporu o Evropu ničím nahradit.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Sobota, 30.Března 2013, 10:58:14


Zdá se, že Evropská unie je jakási "poznaná nutnost".

Jsou evropské nebalkánské země na západ od Ukrajiny a Moldovy, které existují bez členství v Evropské unii a dobře, ale musím přiznat, že tento argument by nebyl moc fér, protože jsou součástí buď Evropského hospodářského prostoru nebo jde o Švýcarskou konfederaci, kde je ten svazek vztahu bilaterální povahy - i pro tyto země je svět jiný, protože Evropská unie JE ... než kdyby NEBYLA ...

Já na EU lacině nenadávám - ale projekt eurozóny považuji za chybu ... zúčtovací jednotka ecu plnila potřebné funkce, skutečná společná měna si žádá přerozdělování neskutečného rozsahu ... dílčí, selektivní, institucionální přerozdělování nikdy nic trvale nevyřešilo ... a parametrický mechanismus se tu žádný neformuje ...

Martin Pleva - pedagog, Brno

Ano, je to vlastně nepřímá úměra Sobota, 30.Března 2013, 14:45:4

Čím méně budou politici a publicisté ochnotni ukázat na skutečného viníka dnešních neduhů: globální kapitál, tím více bude bujet krátkozraký a žabomyší nacionalismus a tím více bude EU hanobena. Když utajujeme pravého viníka, musíme najít náhradního, to se nedá nic dělat...

Jinak, velmi mě trápí antievropanství českého levicového lidu - bylo by třeba proti němu začít vymýšlet nějakou strategii...

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 31.Března 2013, 10:58:56


Pan Pleva podle mne správně ukazuje, že EU se stává obětním beránkem, na kterého se vše svede, aby byl vyhnán do pouště.

Česká strana Svobodných, chce prý dokonce organizovat referendum o vystpoupení ČR z EU.
Nejde o to, že jde o stranu marginální a plácnutí do vody - jde o indikátor, neboť k tomuto velkohubému signálu dochází například teď a ne před rokem.

Jenže ono je to i naopak - a Jakub Patočka to, jak je vidět z jeho příspěvku, prostě nepochopil.

Nejenže je EU pohodlným obětním beránkem za něco, kde hlubinnou odpovědnost nese globální kapitál jako mechanismus fungování ekonomické reprodukce a zhodnocování.

Stejně tak platí, že EU ani naopak není žádným návodem na spásu, není to něco, kde je třeba za všech okolností hájit aktuální politiku, těch kteří onu centrálu reprezentují.

Je velmi smutný pohled na socialistu, kterému EU zastínila v jeho světonázoru vše ostatní, který je schopen vše (co by za jiných okolností hájil) prodat, pokud je směnnou protihodnotou JAKÁKOLI forma integrace, jen když to je integrace ...

Je velmi smutný pohled na socialistu, který se EU prakticky upsal a podepsal jí vlastní krví bianco šek na to, že bude při EU stát ať centrála udělá co udělá ...

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Neděle, 31.Března 2013, 12:25:51

"....Nakonec neskýtá v novém století více potěchy člověku okolnost, že je Evropanem než ta, že je Čechem?"
Nevím, zda v jednadvacátém století skýtá člověku víc potěchy to, že je Evropanem, než to, že je Čechem. Já bych řekla, že ani jedno z toho. Nevím, zda počasí může nějak souviset s politikou, ale musím konstatovat, že dokonce ani velikonoční pohled z okna člověku jednadvacátého století neskýtá příliš mnoho potěchy.
Ach jo.

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Vnímání souvislostí. Neděle, 31.Března 2013, 16:49:26

Řešení nadnárodních až globálních problémů v politice je podobně jako řešení problémů celého člověka ve zdravotnictví závislé na stupni vnímání souvislostí. Jestliže se ministr Heger odhodlal teprve nedávno pod tíhou experimentálních výsledků v zahraniční uznat celostní medicínu - dosud převážně považovanou za scestnou pavědu - i v českém zdravotnictví, bude českým politikům (napříč politickým spektrem) trvat mnohem, mnohem déle, než jim dojde nutnost vidět vztahové souvislosti existujících společenských problémů mezi – národních, nad – národních i globálních. Uspokojivé politické řešení těchto problémů je sotva možné bez vhledu do jejich vzájemných souvislostí.

V případě celostní medicíny je, díky technickému rozvoji, vnímání souvislostí mezi strukturou a funkcí na jednotlivých úrovních (buněčné, tkáňové a orgánové), mezi těmito úrovněmi navzájem a mezi stavem organizmu lidského jedince i vzhledem k jeho okolí velmi usnadněna.

Identifikace souvislostí vzájemných vztahů v lidských společenstvích a při interakci těchto společenství s okolím je (a patrně i nadále bude) objektivnímu poznávání mnohem méně přístupná.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 31.Března 2013, 16:56:35


Paní Hájková to řekla i za mne.

Naději ve mne vzbuzuje jen okolnost, že lidé si snad konečně přestanou klást, jak zavádějící otázku

"....Nakonec neskýtá v novém století klást více potěchy člověku okolnost, že je Evropanem než ta, že je Čechem?"

... tak i i stejně zavádeějící otázku přesně opačnou ...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.