Nechci psát o tom, jaké je být poslední a první ve smyslu hierarchickém, nýbrž ve smyslu časovém. Poslední Mohykán, poslední samuraj, poslední Čech, poslední Rožmberk. To jsou symboly odcházejících světů.

Tatínek při svých vzpomínkách na mládí občas ještě zmiňoval jakéhosi Kašpara Grünwalda, údajně posledního habána tam u nich na jihu Moravy, zřejmě jakousi tajemnou postavu svých dětských představ. Sám tatínek si možná taky připadal jako poslední. Nevím sice přesně, jaký podmět tím přívlastkem rozvít, ale občas si tak připadám i já. Asi se do toho archivu mezi staré papíry opravdu hodím.

Na přelomu epoch se vždy objevovalo mnoho „posledních“. Před příchodem novověku vymíraly významné šlechtické rody, mezi nimi výše zmínění Rožmberkové. Jaké to asi bylo, být posledním svého rodu? Takový Petr Vok pravděpodobně dlouho neměl tušení, že bude posledním Rožmberkem. Teprve s přibývajícími léty se to stávalo čím dál tím zřejmějším. Nejde mi však o  genealogii.

Člověk může být posledním (nebo se tak cítit) v úplně jiném smyslu slova. Může třeba jen duchem setrvávat v minulosti, přičemž to nemusíme nutně chápat negativně, tedy jako být reakcionářem. Někteří lidé mají prostě jiné ladění vědomí (nebo duše?), než má převažující část jejich současníků. Jako by pamatovali něco, co nikdy nezažili.

Žít v současnosti je potom jako žít ve světě, který už není náš. Je to jako žít s lidmi, s nimiž si nemáme co říci, zatímco lidé, s nimiž bychom si měli co říci, jsou dávno mrtví.

Někteří lidé se prostě narodili příliš pozdě. Jejich čas už minul.

Jiní se zase narodili příliš brzy. Jejich čas ještě nenastal.

Kupodivu, někdy si spolu mohou docela dobře rozumět. I když se to zdá divné, takoví lidé mohou mít něco společného. Žijí totiž ve světě, který je z větší části nechápe, protože je někde úplně jinde, než oni.

Ráda vzpomínám na knihu a televizní seriál F. L. Věk. První nesmělí čeští vlastenci pocházeli ze dvou odlišných myšlenkových světů - jedni se zhlíželi v minulosti a zašlé slávě Českého království a přáli si návrat do starých časů, minimálně před Marii Terezii nebo pokud možno do ještě hlubší historie.

Druzí naopak obdivovali Rousseauovu filosofii a snili o volnosti, rovnosti a bratrství. Vlastenectví si spojovali se všeobecným pokrokem. Jedni žili minulostí, druzí budoucností. Kupodivu k sobě našli cestu, protože jejich společným zájmem bylo probudit český národ.

„Aj, aj, snad nejsou také jakobín“, pravil páter Vrba F. L. Věkovi. Ale nepřestal se s ním kvůli tomu podezření stýkat. To, co je oba spojovalo, bylo zřejmě mnohem silnější než to, co je rozdělovalo. Dnes je v módě odsuzovat národní obrození a připisovat mu na vrub současné problémy (například český „anticiganismus“), jak se o tom píše zde.

Co k tomu dodat? Jen to, že podobná tvrzení jsou primitivní, zjednodušující a nehistorická. Étos počátků národního obrození nebyl bojovně nacionalistický. Národní obrození se nevymezovalo proti Němcům obývajícím chatrče, nýbrž proti těm, kteří obývali paláce. Takoví často byli i českého původu, třebaže se k české řeči nehlásili.

Národní obrození a F. L. Věka uvádím jen jako příklad, že konzervativci mohou mít s pokrokáři společného někdy víc, než jsou obě strany ochotny si připustit. Revoluce se totiž nedělají pro zábavu, nýbrž pro něco docela jiného. Revolucionáři se nestávají vždy jen rebelové od „nátury“, lidé liberálně či anarchisticky ladění.

Občas se jimi stávali i jedinci, kteří kdyby mohli, byli by raději tím, co se dnes považuje za konzervativce v nepolitickém smyslu slova. Jenže oni nemohli, protože jim k té konzervativní idyle cosi scházelo. Nejčastěji přiměřené možnosti obživy. Bývali to třeba lidé drsným a bezohledným kapitálem násilně vyrvaní z míst, kde se narodili.

Zároveň ale byli tím aktem násilí osvobozeni, protože předtím stejně zaujímali pozici těch nejposlednějších. To vyrvání je silně poznamenalo, zároveň jim však přineslo závan možnosti uskutečnění jiného světa. Skutečné revoluce (ne pseudorevoluce) vždy způsobují konec starých a začátek nových časů; ne jenom „jako“.

Lidský život není jen donekonečna se opakujícím řetězcem uléhání do postele a vstávání z ní. Záleží na tom, s jakými myšlenkami uléháme a vstáváme; a samozřejmě i na tom, jak ty své myšlenky mezi vstáváním a leháním uvádíme v život.

Když se nám to uvádění v život bude dařit, tak se třeba časem přestaneme cítit jako poslední a začneme si daleko více připadat jako první. Pesimismus se změní v optimismus, beznaděj v naději. A pak možná nebude revoluce ani třeba. Svět se stane úplně jiným místem sám od sebe.

Bez idejí je člověk pouhým lidským živočichem, který denně vstává a uléhá, aby si v mezidobí obstarával potravu, případně se věnoval zábavě. Národní obrození je dávnou minulostí. Musíme si najít něco nového. Národní idea byla kdysi tak silná, že mohla spojit nespojitelné. Oč silnější by mohla být idea, která by ji ve všech směrech převyšovala?

Mám o ní určitou představu, ale neumím ji popsat. Taková idea by jednou mohla propojit veškeré lidstvo, ačkoliv zpočátku by se asi usídlila v hlavách jen nemnoha jedinců. První obrozenci byli také ojedinělými zjevy uprostřed mrtvého národa. Být poslední a první zároveň - jak těžké to asi tenkrát muselo být. A přece se jim podařilo nemožné: Vzkřísit to, co už prošlo zánikem.