Být poslední a první

Lidský život není jen donekonečna se opakujícím řetězcem uléhání do postele a vstávání z ní. Záleží na tom, s jakými myšlenkami uléháme a vstáváme; a samozřejmě i na tom, jak tyto myšlenky uvádíme v život.

Nechci psát o tom, jaké je být poslední a první ve smyslu hierarchickém, nýbrž ve smyslu časovém. Poslední Mohykán, poslední samuraj, poslední Čech, poslední Rožmberk. To jsou symboly odcházejících světů.

Tatínek při svých vzpomínkách na mládí občas ještě zmiňoval jakéhosi Kašpara Grünwalda, údajně posledního habána tam u nich na jihu Moravy, zřejmě jakousi tajemnou postavu svých dětských představ. Sám tatínek si možná taky připadal jako poslední. Nevím sice přesně, jaký podmět tím přívlastkem rozvít, ale občas si tak připadám i já. Asi se do toho archivu mezi staré papíry opravdu hodím.

Na přelomu epoch se vždy objevovalo mnoho „posledních“. Před příchodem novověku vymíraly významné šlechtické rody, mezi nimi výše zmínění Rožmberkové. Jaké to asi bylo, být posledním svého rodu? Takový Petr Vok pravděpodobně dlouho neměl tušení, že bude posledním Rožmberkem. Teprve s přibývajícími léty se to stávalo čím dál tím zřejmějším. Nejde mi však o genealogii.

Člověk může být posledním (nebo se tak cítit) v úplně jiném smyslu slova. Může třeba jen duchem setrvávat v minulosti, přičemž to nemusíme nutně chápat negativně, tedy jako být reakcionářem. Někteří lidé mají prostě jiné ladění vědomí (nebo duše?), než má převažující část jejich současníků. Jako by pamatovali něco, co nikdy nezažili.

Žít v současnosti je potom jako žít ve světě, který už není náš. Je to jako žít s lidmi, s nimiž si nemáme co říci, zatímco lidé, s nimiž bychom si měli co říci, jsou dávno mrtví.

Někteří lidé se prostě narodili příliš pozdě. Jejich čas už minul.

Jiní se zase narodili příliš brzy. Jejich čas ještě nenastal.

Kupodivu, někdy si spolu mohou docela dobře rozumět. I když se to zdá divné, takoví lidé mohou mít něco společného. Žijí totiž ve světě, který je z větší části nechápe, protože je někde úplně jinde, než oni.

Ráda vzpomínám na knihu a televizní seriál F. L. Věk. První nesmělí čeští vlastenci pocházeli ze dvou odlišných myšlenkových světů - jedni se zhlíželi v minulosti a zašlé slávě Českého království a přáli si návrat do starých časů, minimálně před Marii Terezii nebo pokud možno do ještě hlubší historie.

Druzí naopak obdivovali Rousseauovu filosofii a snili o volnosti, rovnosti a bratrství. Vlastenectví si spojovali se všeobecným pokrokem. Jedni žili minulostí, druzí budoucností. Kupodivu k sobě našli cestu, protože jejich společným zájmem bylo probudit český národ.

Aj, aj, snad nejsou také jakobín“, pravil páter Vrba F. L. Věkovi. Ale nepřestal se s ním kvůli tomu podezření stýkat. To, co je oba spojovalo, bylo zřejmě mnohem silnější než to, co je rozdělovalo. Dnes je v módě odsuzovat národní obrození a připisovat mu na vrub současné problémy (například český „anticiganismus“), jak se o tom píše zde.

Co k tomu dodat? Jen to, že podobná tvrzení jsou primitivní, zjednodušující a nehistorická. Étos počátků národního obrození nebyl bojovně nacionalistický. Národní obrození se nevymezovalo proti Němcům obývajícím chatrče, nýbrž proti těm, kteří obývali paláce. Takoví často byli i českého původu, třebaže se k české řeči nehlásili.

Národní obrození a F. L. Věka uvádím jen jako příklad, že konzervativci mohou mít s pokrokáři společného někdy víc, než jsou obě strany ochotny si připustit. Revoluce se totiž nedělají pro zábavu, nýbrž pro něco docela jiného. Revolucionáři se nestávají vždy jen rebelové od „nátury“, lidé liberálně či anarchisticky ladění.

Občas se jimi stávali i jedinci, kteří kdyby mohli, byli by raději tím, co se dnes považuje za konzervativce v nepolitickém smyslu slova. Jenže oni nemohli, protože jim k té konzervativní idyle cosi scházelo. Nejčastěji přiměřené možnosti obživy. Bývali to třeba lidé drsným a bezohledným kapitálem násilně vyrvaní z míst, kde se narodili.

Zároveň ale byli tím aktem násilí osvobozeni, protože předtím stejně zaujímali pozici těch nejposlednějších. To vyrvání je silně poznamenalo, zároveň jim však přineslo závan možnosti uskutečnění jiného světa. Skutečné revoluce (ne pseudorevoluce) vždy způsobují konec starých a začátek nových časů; ne jenom „jako“.

Lidský život není jen donekonečna se opakujícím řetězcem uléhání do postele a vstávání z ní. Záleží na tom, s jakými myšlenkami uléháme a vstáváme; a samozřejmě i na tom, jak ty své myšlenky mezi vstáváním a leháním uvádíme v život.

Když se nám to uvádění v život bude dařit, tak se třeba časem přestaneme cítit jako poslední a začneme si daleko více připadat jako první. Pesimismus se změní v optimismus, beznaděj v naději. A pak možná nebude revoluce ani třeba. Svět se stane úplně jiným místem sám od sebe.

Bez idejí je člověk pouhým lidským živočichem, který denně vstává a uléhá, aby si v mezidobí obstarával potravu, případně se věnoval zábavě. Národní obrození je dávnou minulostí. Musíme si najít něco nového. Národní idea byla kdysi tak silná, že mohla spojit nespojitelné. Oč silnější by mohla být idea, která by ji ve všech směrech převyšovala?

Mám o ní určitou představu, ale neumím ji popsat. Taková idea by jednou mohla propojit veškeré lidstvo, ačkoliv zpočátku by se asi usídlila v hlavách jen nemnoha jedinců. První obrozenci byli také ojedinělými zjevy uprostřed mrtvého národa. Být poslední a první zároveň - jak těžké to asi tenkrát muselo být. A přece se jim podařilo nemožné: Vzkřísit to, co už prošlo zánikem.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 13.Října 2013, 06:15:1

Omlouvám se, že píšu na takové téma. Většina čtenářů má asi raději kalkulace o volebních preferencích nebo kritiku konkrétních společenských nešvarů, případně návrhy konkrétních opatření proti nim...

Jiří Matuszek - Ostrava

Prosba Neděle, 13.Října 2013, 20:24:19

Idea o které jste se zmínila mě velmi zajímá. Nemohla byste ji aspoň stručně načrtnout? Prosím, prosím!

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Neděle, 13.Října 2013, 22:16:11

Psala jsem sice, že idea se usídlí v lidských hlavách, ale možná bylo vhodnější zmínit lidská srdce. Havlíček kdysi psal o revoluci hlav a srdcí. To je ale spíš způsob šíření, než vysvětlení samotné ideje. Nevím ani, zda měl na mysli něco podobného jako já, protože slovy se ideje vysvětlují jen obtížně. Slova interpretují myšlenky, ale zároveň je také oklešťují. Každá vyjádřená myšlenka je neúplná myšlenka. Ale ono v podstatě nejde o nic nového, co tu ještě nebylo. Obrozencům šlo o emancipaci národa. To už je dnes málo. Jde přibližně o to, že všichni lidé jsou si přes veškeré odlišnosti rovni a taky, že se mohou změnit k lepšímu; i to, že celý svět se může změnit k lepšímu. Že to zkrátka jde. Jenom je pro to třeba něco udělat, protože bez našeho přičinění se to nepodaří. Je to velmi nepřesné vyjádření. Lépe to bohužel neumím. Háček je pak zejména v tom, že se tomu musí věřit. Klasická řečtina zná takový termín metanoia - posun mysli.
Zároveň se omlouvám, že o takových věcech píšu, protože na to nemám žádné vzdělání.

Štěpánka Šprynarová - důchodkyně, Praha 1

Celý svět se může změnit k lepšímu Pondělí, 14.Října 2013, 09:42:44

- že to jde, tomu věří část lidstva od nepaměti. Starověký básník vyjádřil mýtus, vyskytující se snad v každé kultuře takto: "Aurea prima prima sata est aetas, quae vindice nullo,
sponte sua, sine lege fidem rectumque colebat", česky: "Nejdříve vzešel věk zlatý, kdy bez zákonů a soudců člověk od sebe sám si správně a poctivě vedl "( Ovidius, Metamorfózy,překlad I. Bureš).

Pouze se ta množina takto věřících neumí dohodnout, jak se o to přičinit.

Což je nejspíš důvodem, proč zatím, jak se zdá, se úspěšně společně a nyní i globálně přičiňujeme o to, aby se ten zlatý věk vzdaloval, než abychom jej přiblížili.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Středa, 16.Října 2013, 04:53:42

Zajímalo by mě, zda je u člověka potřebná nějaká motivace k tomu, aby „bez zákonů a soudců od sebe sám si správně a poctivě vedl“ nebo zda je motivace naopak potřebná k tomu, aby si správně a poctivě nevedl. Zda ho víc motivuje nebo ovlivňuje něco, co vychází, případně nevychází, přímo z něho nebo spíš odjinud, a tedy vlastně i to, zda je člověk dobrý ze své podstaty nebo z podstaty není dobrý nebo není vůbec nijaký.
Určitě záleží na tom, v jaké společnosti jedinec žil a žije, jenže to není záležitost přímé úměry. Když je člověk žijící v převážně špatné společnosti dobrý, kde se to v něm vzalo? A obráceně.

Jiří Matuszek - Ostrava

Čtvrtek, 17.Října 2013, 13:53:30

Paní Hájková, věnoval jsem dvě hodiny času formulováním odpovědi, ale systém mi při pokusu o vložení sdělil, že jsem byl automaticky odhlášen. Už nemám sílu znovu se do toho pouštět.

V_mnich

Eva Hájková - penzistka

Pane Matuszku, Čtvrtek, 17.Října 2013, 16:08:0

kdybyste použil zpětné tlačítko, tak byste si text zachránil. Já píšu raději do textového editoru, průběžně si napsané ukládám a pak ho teprve přenáším. Až budete mít čas a chuť, tak se pokuste svůj názor zformulovat znovu a napište mi ho.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.