Vytratil jsem se z velkoměsta do míst, kde lišky dávají dobrou noc, a zachtělo se mi dnes psát o banalitách. Ty ostatně ve svém součtu vytvářejí rámec našim životům.

Abych si zpestřil ten svůj, když už nezbyl čas na pořádnou dovolenou, hodně letos cestuji po českých zemích od severu k jihu a od západu na východ, sem tam — pro srovnání - i překročím hranici.

Na jihu Čech nemůžete nesrovnat úroveň našich a rakouských cest, ale také čistotu/binec kolem. Co chvíli vám někdo vnucuje sádrového trpajzlíka či živou šlapku. Ještě že novohradské lesy jsou čisté a nezkažené. Za hranicí v nich ale najdete čisté studánky s posezením a útulky pro turisty, které přepadne déšť. Na české straně nic.

V Krušných horách stále ještě uvidíte vybydlené vesnice z dob, kdy se tam proháněly jenom pohraniční jednotky. Když naleznete hotel, který není zrovna nevěstincem či kasinem, majitel si postěžuje, že tam nikdo nejezdí a podnikání jde ke dnu. Je to vidět na rozpadající se budově, nevlídných pokojích, nefunkčním vybavení.

Zajdete o vesnici dál, požádáte v restauraci o hotovku a servírka vám za sto čtyřicet korun přinese na talíři splácané vše, co zrovna kuchař našel v lednici. I tak to ale vypadá, jako by ten oběd pozřel už někdo před vámi.

Přitom stačí se kouknout přes hranici k Němcům a najdete malebné penziony s domácími specialitami a stále usměvavými hospodáři. O hosty nouzi nemají. Jak by ne! A když už tam jste, můžete o pár kilometrů dál najít za babku útulné velké koupaliště s křišťálově čistou vodou, sportovním náčiním k zapůjčení zdarma a zářícími toaletami.

Vrátíte se domů a popojedete do vnitrozemí, třeba na Vysočinu. Najdete si slušný a ne zrovna levný hotel v malém městečku. Již z telefonátu se dozvíte, že budete jediný host, takže restaurace zůstane zavřená a najíst se musíte jít někam jinam (kam?). I tak kývnete.

Jenže po příjezdu v předem oznámenou hodinu najdete hotel prázdný, marně se dobýváte dovnitř. Po dlouhých minutách se dovoláte manažerce, která zalarmuje recepční, dlící zrovna na druhém konci obce. Od ní uslyšíte, že žádný očekávaný host jí hlášen nebyl.

Vydáte se projít městečkem a přijít na jiné myšlenky. Třeba v místním kostele. Jenže najděte u nás takový, který je otevřený, běžně přístupný mimo mši! Vždyť jste potenciální zloděj církevních cenností!

Večer si prubnete nějakou typickou místní hospodu. Po dvaceti minutách marného čekání na vrchního se zvednete a jdete si do večerky pro rohlík. V lokále vás přehlíželi coby individuum, jež tam nepatří.

Vrcholem mých prázdninových zážitků byla túra na Plešivec v jednom z nejzápadnějších cípů země. Z jedné strany se na kopec po turistické značce nedostanete kvůli výstavbě sjezdovky — zákaz vstupu! Nejste v národním parku, tak to zkoušíte lesem po neznačených pěšinách přes bažiny a houštiny.

Sestoupit se rozhodnete jinou stranou, ale opět se nevyhnete těžké technice na stráních. Dorazíte do údolí a hodláte se podél potoka vrátit do výchozího bodu. Zadrží vás chlapík vykukující z jakési budky: Vstup zakázán! Že tudy vede turistická značka? Smůla. Reguluje se potok a staví příjezdová cesta pro bagry, které budují sjezdovky.

Pak utrousí, že na vlastní nebezpečí můžete dělat, co chcete. Hlavně pozor na psy! Vy nechápete. Klopýtáte kilometry po rozbahněné cestě, a pak vám to dojde — kolega hlídač na druhém konci štreky má vlčáka, před kterým je radno se klidit do bezpečí.

Po setmění dáte řeč s místními. Starosti pěších turistů je dvakrát nepálí. Ani zdevastovaná příroda, vykácený kopec a zničený potok. Mají ale pochybnosti, nakolik účelně jsou vynakládány prostředky, které na výstavbu zimního sportovního střediska poskytla Evropská unie.

Ještě si s nimi zanotujete, že sice nezaměstnanost je v kraji ukrutná, ale doufat, že to spraví pár moderních sjezdovek, když ti, co na lyžování mají, jezdí do Alp, Tater či Krkonoš, můžou jen nebetyční optimisté. Chytají se holubi na střechách, místo aby bylo postaráno o vrabce v hrsti.

Ne, nejsem škarohlíd. Turistickému ruchu, není-li v konfliktu s přírodou, fandím. Znám i opravené vesnice, přitažlivé hospůdky, udržované hotely, ochotné prodavačky i čisté vlaky. Jenže pořád mi toho všeho přijde být málo.

Za několik týdnů půjdeme k volbám a budeme si přát, aby nová politická konstelace změnila poměry v zemi a aby se zde žilo příjemněji. Jsou ale věci, s nimiž politika sama o sobě nepohne.

Někde budeme muset přiložit ruku k dílu sami, zahnat netečnost a předvést trochu občanské aktivity. V opačném případě zbývá volit nějakého Okamuru, Babiše, Bártu nebo Zemana a doufat, že se postará jeho pevná ruka. Svoji ruku do ohně bych za to ale nedal.