Cestou z chebského nádraží k nám do Hroznatova jsem se zastavila na mostě přes trať, po níž se jezdí do Norimberka. Vede kolem Ohře, na níž je dnes sinicí zničená přehrada Skalka, přes Schirnding a Marktredwitz do Norimberka, kde je člověk opravdu za chvíli, mnohem rychleji než v Praze. Před převratem jsme se na ty vlaky toužebně dívali, tehdy to byl přímý spoj až do Paříže, pozorovali jsme Francouze v modrých svetrech v jejich kuřáckých kupé.

Teď jsem stála na mostě, lokomotiva už byla v prostoru chebského nádraží a ocas vlaku stále v nedohlednu, snad se míhal ještě někde v Schirndingu. Byl to prázdný vlak s vagóny uzpůsobenými pro náklad aut, lehký a neuvěřitelně dlouhý. Počkala jsem, až se objeví špička ocasu, a šla dál. V rámci návštěvy dětí jsem měla v úmyslu jít na borůvky.

Náš hroznatovský dům má zvláštní vztah k povodním. Stojí bezprostředně u potoka, od břehu ke štítu jsou asi čtyři metry, pochopitelně nemá sklep a ještě nikdy nebyl vyplaven. Potok totiž tvoří o kousek výš proti proudu státní hranici a není regulován, na bavorských lukách se rozleje doširoka a zatím nikdy nenabral takový spád, aby se vlil do domu. Na místě, kde byla kdysi mřížová zábrana proti ilegálnímu překročení hranice, dnes pilně pracují bobři.

Náš les je na kopci nad vsí, potok teče pod ním, kopec je břidličný. Vlivem dlouhých let hraničního pásma, kdy se sem nesmělo ani se tu moc nehospodařilo, je les poměrně smíšený s převahou borovice, bohatý na různé druhy porostů a lesních plodin, dole protkaný kromě zmíněného potoka i prameny a z nich prýštícími stružkami pitné vody. Protíná ho takzvaná signálka, dnes červeně značená turistická a cyklostezka podél hranice, ale také vyasfaltovaná cesta pro někdejší provoz vojenských vozidel.

Ta svádí k tomu jezdit do lesa autem, což za mého dětství bylo nepřípustné a v době mého působení u státních lesů za normalizace se to pokutovalo, dnes to však zřejmě přešlo do oboru přirozených práv automobilisty. Že to tak je, poznám podle toho, že naše travnaté stezky přes louky a do kopce lesem, po nichž jsme vždycky chodili, jsou notně zarostlé, ale lidí v lese je mnohem víc než dřív. Na borůvky se tedy jezdí autem, plastové lahve od pití se válejí v porostu, kdo by se s nimi hledal, když už má nasbíráno a chce jet domů.