Kam se poděli rozpočtově odpovědní mecenáši?

Založení nadačního fondu, jehož cílem je složit se na splacení státního dluhu, je pseudořešení. Přitom by stačilo zvýšit daňovou kvótu, která je u nás ve srovnání s vyspělými zeměmi jedna z nejnižších.

Miloš Zeman před téměř čtvrt rokem představil svůj nadační fond na umoření státního dluhu. Asistoval mu tehdy neoliberální ekonom Jiří Rusnok, dnes premiér České republiky. To je velmi symptomatické. Neoliberální ekonom zaštiťuje neoliberální pseudořešení problému, způsobeného neoliberální politikou.

Správní radu fondu tvoří samé superhvězdy - Jaroslav Hanák, prezident Svazu průmyslu, představitel kapitálu, jeden z těch, kteří v médiích mluví o očistném dopadu krize, jejím inovačním potenciálu, zeštíhlení firem a „survival of the fittest“. O kreativní destrukci. O úspěších našeho průmyslu, především automobilového. Pár dní předtím, než jsou zveřejněna nejnovější data o opětovném poklesu průmyslu, nejvíce automobilového….

Další superhvězdou je naopak teoreticky určitá personifikace práce v třídním konfliktu, Jaroslav Zavadil. V praxi ale spíše personifikace popírání a zamlčování tohoto konfliktu, která chodí na pivo s Miroslavem Kalouskem. A do třetice všeho dobrého pak Vratislav Mynář. Který si i z kupčení s dluhem udělal živnost.

Svého času místopředseda představenstva společnosti Tessile Ditta Sevices. Společnosti, která se podílela na kšeftech s pohledávkami Dopravního podniku mezi DP, Tessile Ditta a Tessile Ditta Services. Na jejich vymáhání exekutorem Podkonickým a konečně na velice lukrativním právním zastupování advokátní kanceláří Sokol, Brož, Novák. Ale o tom někdy příště. Nyní k dluhu jinému, tomu veřejnému a státnímu.

Co je skryté...
Pojďme si krátce připomenout hlavní důvody vzniku státního dluhu České republiky. Základní kámen byl položen za vlád Václava Klause. Formálně, podle tehdejší metodiky, hospodařil stát s přebytkem. Podle metodiky EU a i podle zdravého rozumu ovšem žádný přebytek nebyl. Rozpočet byl vyrovnáván příjmy z privatizace, nezapočítávaly se státní garance, bobtnal skrytý dluh. Využíval se přebytek důchodového účtu, rovněž byly zahrnovány příjmy ze splátek pohledávek vůči zahraničí.

Za minulého režimu totiž kupodivu Česká republika byla čistým zahraničním věřitelem a například vyvážela komplexní investiční celky s vysokou přidanou hodnotou. Především ale docházelo k obrovskému transferu majetku z veřejných rukou – nešlo jen o privatizaci státního majetku, ale i o přesun obecního a dalšího veřejného majetku, jako jsou vodovody, teplárny a podobně – do rukou soukromých, a to v cenách velmi kulantně řečeno neobvyklých. Což samozřejmě podvazovalo příjmy státu do budoucnosti, z dividend i odvodů, ale generovalo jednorázové výnosy, které byly využívány k falešnému vyfutrovávání státního rozpočtu.

Musí být odhaleno...
Na světlo denní byl skrytý dluh vynesen až za vlád sociální demokracie, kde odvedl podobnou, zrcadlově převrácenou práci, než druhdy příjmy z privatizací. Jeho odhalování a včleňování do rozpočtu například skrze záchranu IPB či zřízení institucí typu Česká konsolidační banka navýšilo deficity státního rozpočtu za těchto vlád a spoluumožnilo médiím vykreslovat sociálně-demokratické vlády jako vlády rozhazovačných levičáků.

Přitom opak byl pravdou, byly to právě tyto vlády, které začaly s ořezáváním sociálních dávek, tzv. reformou trhu práce a vůbec s neoliberálními reformami. Stejně tak se právě sociálně-demokratické vlády vyznačovaly vysokou mírou tvorby fixního kapitálu vládou, takže lze velmi jednoduše říci, že prakticky celý deficit šel do investic, především infrastrukturních a nebyl tedy tzv. prožírán. Například v roce 2005 byla hrubá tvorba fixního kapitálu 4,3 % HDP a deficit 1,9 % HDP.

Naproti tomu v roce 2009, za rozpočtu sestaveného nejlepším ministrem financí světa, byla hrubá tvorba fixního kapitálu 5,1 % HDP, protože dojížděly infrastrukturní investice, ovšem deficit 5,5 %. Zda bylo soustředění se na betonování dálnic a stavbu mostů obecně dobře, je jiná otázka.

Dluhy, kam se podíváš
Každoroční růst státního dluhu se stal za vlády pravicových neoliberálů ještě mnohem všudypřítomnější konstantou, než byl předtím za vlád neoliberálů-elévů, teoreticky a takzvaně, levicových. Podíl dluhu na HDP se rychle zvyšoval z 24,91 % na konci roku 2006 na 45,76 % v roce 2012, ať již byl u kormidla rozšafný avšak rozpočtově odpovědný Mirek Topolánek, odborný a rozpočtově odpovědný Jan Fischer nebo neodolatelný, rozpočtově odpovědný Petr Nečas.

V absolutních částkách z 802 mld. Kč na konci roku 2006 na 1667 mld. Kč ke konci roku 2012. Od roku 2009 jsme neměli menší růst dluhu než o 150 mld. Kč ročně. Ale pravice dobře hospodaří. Miroslav Kalousek, nejlepší ministr financí široko daleko, je po téměř celou dobu toho zárukou a pečetí.

Ostatně zřejmě proto pravici až tak moc, respektive její recepty, Miloš Zeman, principiálně a z levicových pozic, nekritizuje. Ani nemůže. Protože levicové pozice nesdílí a na nich nestojí. Raději, věren svému neoliberálnímu ustrojení, zřizuje nadační fondy na umoření dluhu. Kam sám demonstrativně odkládá část svého příjmu. Pomáhaje tak zakrýt skutečné jádro problému a opravdové řešení. Které rozhodně nespočívá v možnosti složit se na splácení státního dluhu ze strany seniorů, mladých rodin s dětmi, státních a veřejných zaměstnanců.

Jejich příjmy, ať již jde o důchody, dávky či platy, se v reálném vyjádření již několik let – u důchodů poslední dva roky, u ostatních od roku 2006 – snižují. Žádné obří úspory tedy nevytvářejí, spíše naopak. Konec konců i pokud by fond financovali skutečně především mohovití podnikatelé a milionáři, a tak se tomu evidentně neděje, šlo by o pseudořešení. Takto jedno oko Kellnera, Vítka a Bakaly nezůstane suché. Ale to je vše.

Podřezejme si pod sebou větev a pak se divme
Kromě víceméně specifických českých, respektive východoevropských, příčin, jako je zpackaná privatizace, zlodějiny, tunelování a následné vykupovaní a zachraňování podniků a bank na úkor daňových poplatníků, můžeme mezi faktory, způsobujícími růst zadlužení, identifikovat i jednu zcela zásadní příčinu takříkajíc univerzální. Celosvětovou.

A tou je jednak snižování daňové kvóty a tedy snižování příjmů rozpočtů a druhak změny v daňovém dopadu, tedy v tom, kdo vlastně reálně daně platí a kdo ne a v jaké míře. Například v České republice dochází minimálně od roku 2005 k poklesu daňové kvóty, z 38 % v roce 2005 na 35,1 % v roce 2012 respektive na 35,6 % odhadovaných v roce 2013.

Nezdá se to nijak zásadní. Ale pokud by byla v roce 2012 souhrnná daňová kvóta stejná jako v roce 2005, vybralo by se o 100-111 mld. Kč více. A deficit by nebyl 168 mld. Kč, ale dejme tomu 50-60 mld.

Pokud bychom souhrnnou daňovou kvótu navýšili na úroveň Rakouska, měli bychom přebytek více než 150 mld. Kč a mohli vesele začít splácet dluhy. S Kalouskem a jeho rozpočtově odpovědnými melody boys jsme samozřejmě více než sedm let dluhy nijak nespláceli, ale jen zvyšovali a rolovali před sebou. Že by dáreček pro příští vlády, rozhazovačné levičáky? A rozežrané občany, kteří si budou muset potvory zase utáhnout opasky.

Řešení, neřešení
Co se týče vytváření nadací, sice možná zajímavých pro média a v něčích očích vznešených, ale naprosto nic neřešících, spíše naopak. Miloš Zeman opět jedná chytře. Reaguje na objektivně se vyskytující problém – narůstající dluh státu – a předkládá občanům řešení.

Že jde o řešení v zájmu kapitálu a zachování jeho bezproblémové akumulace, je, vzhledem ke zkušenostem z života a díla Miloše Zemana, naprosto nepřekvapující. Co je překvapivé, je fakt, že po téměř třech měsících je na účtu nadace kolem 200 000 Kč. Vzhledem k výši státního dluhu kolem 1 713 733 424 462 Kč jde o naprosto směšnou částku.

Zároveň bylo v praxi ověřeno, jak moc jsou bohatí lidé, kteří u nás platí jedny z nejnižších daní ve vyspělých zemích a jejichž majetek v krizi vesměs roste, štědří a vlastenečtí. Evidentně, jak lze vypozorovat na zvyšujících se nákupech luxusních aut, dovolených typu cesta kolem světa a podobných statistikách, mají jiné starosti.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jam

Luděk Švehla - vývojový pracovník, Praha 4

Neděle, 8.Září 2013, 10:14:43

Nevím z jakého zdroje čerpáte, ale ten pokles daň. kvóty z 38 na 35 mi přijde nějaký hodně malý. Je fakt, že snížená DPH v té době stoupla, ale stejně.

Je myslím užitečné vědět, že v roce 1993 byla firemní daň 45 %, ve vámi zmiňovaném roce 2005 byla už jen 26 % a dnes je 19 %.

U fyzických osob pak v roce 2005 byla daň u příjmů nad 330 tis. 32 % a dnes je pouhých 15 %. V roce 1999 pak byly příjmy nad 1,1 mil. přitom daněny 40 %.

Když zvážíme navíc dnešní daňové úniky (legální - daňové ráje i nelegální, které také nejsou malé) a úniky financí v korupci,. je div, že tento stát ještě funguje jak funguje.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.