Politika škrtů a ekonomické chyby v Excelu

Odhalení chyby ve výpočtu korelace zadlužení země a ekonomického růstu nepovede k revizi politiky škrtů: ta totiž vychází z ideologických předpokladů, stejně jako většina ekonomických doktrín.

Zasloužený povyk se strhnul kolem chyby, které se dopustili harvardská profesorka Carmen Reinhart a bývalý vedoucí ekonom MMF Kenneth Rogoff ve svém až příliš citovaném článku z roku 2010. Ve veřejné diskuzi během několika dní padl jejich styčný argument, že jakmile stát překročí úroveň dluhu devadesát procent, perspektiva ekonomického růstu se drasticky snižuje.

Byly tedy škrty zbytečné? Je třeba rehabilitovat fiskální stimuly a změnit přístup k zemím, které zasáhla krize? Musíme zpomalit škrty nebo postavit racionálnější dlouhodobou hospodářskou strategii?¨

V tomto je excelová chybka harvardské dvojky Reinhart-Rogoff úplně irelevantní. Stejně jako byl jejich původní výzkum. Za globální politikou škrtů totiž vůbec nestojí ekonomie.

Věda nevěda
Je toho hodně, v čem ekonomové dělají chyby. Ač se vám k tomu nepřiznají, drtivou většinu výpočtů provádějí ve zmatených excelových tabulkách, kde místo důkladných referencí jednotlivá políčka označují barvičkami, aby se v nich vůbec vyznali.

A nejde jen o špatný statistický software. Ekonomie nemá přístup k laboratorním podmínkám. Je odkázána na studium reality a tedy nereplikovatelnosti experimentu. Vzhledem k omezenému množství pozorování hypotéza často neleží na začátku výzkumu, ale podle dostupnosti a kompletnosti dat uprostřed či dokonce téměř na konci.

Kvůli nereplikovatelnosti musí ekonomové extrahovat z reality závěry, které podporují jednoduchými a převážně lineárními modely, přestože svět je komplexní a striktně nelineární. Spíše než vědce se zkumavkami, kteří postupují pomocí pokusů, připomínají ekonomové řeckého filosofa, který rozjímá a vytváří teorie o světě kolem sebe na základě omezeného pozorování.

Tak i článek Reinhartové a Rogoffa z roku 2010 neoplývá žádnou astronomickou rigorózností. Autoři arbitrárně rozdělili státy v jednotlivých období do skupin po třiceti procentech dluhu k HDP, zprůměrovali – špatně, jak dnes už víme – růst za daná období a zjistili, že průměry jsou ve vysoce zadlužených státech o více jak tři procenta nižší (po nedávné opravě o procento). Co stojí za touto korelací a jak by se na to mělo reagovat politicky, je však úplně jiná otázka.

Chyba nechyba

Někteří se domnívají, že Reinhart-Rogoff udělali chybu záměrně a chtěli výsledek zmanipulovat. Takhle primitivní manipulaci by si nikdo v jejich pozici nedovolil. Mnohem pravděpodobnější je, že ji udělali nedbalostí a po opravě se nepídili. A právě v tom spočívá nebezpečí ekonomů, jestliže se tváří jako neutrální hodnotitelé situace.

Jestliže ekonomovi po pár hodinách počítač vyplivne výsledek, který vyhovuje jeho teoretickým základům a ve který vnitřně doufá, těžko se bude pídit, jestli udělal chybu. Závěr přijme. Jestliže se naopak ukáže, že něco není v pořádku s jeho podvědomým modelem, i umírněný ekonom se ve své ješitnosti přetrhne, aby našel vlastní chybu. Bude zklamán, jestliže ji nenajde. A nejeden se uchýlí ke změně výpočtu, jestliže nová verze bude respektovat alespoň nějaké vědecké postupy, zato potvrdí jeho selský rozum a podvědomou ideologickou barvu.

Výsledek s chybou vyhovoval (politické) hypotéze Reinhartové a Rogoffa i jejich náhledu na věc, tudíž se nemuseli snažit svůj výsledek přehnaně ověřovat, či dokonce replikovat za pomoci jiných nástrojů. To je nejpravděpodobnější příčina jejich chyby.

Po bitvě je každý generál. Proto si – jakožto generál – dovolím říct, že článek nebyl koncipován, aby se s z něj dělaly tak dalekosáhlé závěry. Neprošel recenzním řízením, část o externím dluhu je evidentně nedopracovaná a chybí i hlubší teoretizování závěrů. Článek nadto vycházel jen z šesti referencí, z nich tři byly od autorů samotných. Byl tedy převážně založen na oněch chybných výpočtech.

Jak je tedy možné, že z něj politici od Olliho Rehna po Paula Ryana udělali základní kámen své politiky fiskální konsolidace? Protože byl podepsán zvučnými jmény a hlavně byl brilantně načasován. Kdyby byl podobný závěr napsán Adamem Smithem na ubrousek, který by se zrovna našel ve vykopávkách jeho rodného domu, dobří politici by použili i ubrousek.

Po záchraně bankovního sektoru zkrátka přišel na stůl účet a někdo jej musel zaplatit. Zkombinovat něco nezbytného (placení účtu za krizi) s likvidací něčeho politicky nenáviděného (zde sociálního státu) je jednou z obecných politických strategií. Margaret Thatcher a její TINA by o tom mohly vyprávět.

Dezinterpretace
Neměli bychom však Reinhartové a Rogoffovi křivdit. Autorům se nemohlo ani zdát, že se článek stane tak citovaným. A podle svého formátu k tomu opravdu nebyl předurčen. Sami v textu upozorňují, že článek potřebuje mnohá zpřesnění.

Závěr článku rovněž nikdy neměl znít, že po překročení hranice devadesáti procent růst překotně zpomalí. A už vůbec ne, že okamžitá fiskální konsolidace ke kontrole dluhu pod touto hranicí povede k vyššímu růstu. A vskutku tak nezněl. Nedal si práci s teorizováním toho, jakým způsobem funguje kauzalita mezi dluhem a ekonomickým růstem.

Jakoby se ale dané problematice věnovat ani nechtěl. Podle mě z ideologických důvodů. Po prvním přečtení člověk pojme dojem, že dluh vede k nižšímu růstu, při bližším pohledu je formulace neutrálnější. To je na ni zavádějící a v tom spočívá nebezpečí podobných povrchních závěrů.

Nikoli Reinhart-Rogoff, ale politici se dopustili největší chyby, když začali interpretovat podobné články jako vědecký konsenzus, který nám tvrdí, že jakmile se blížíme magické hranici devadesát procent, musíme začít šetřit, jinak přijde katastrofa. Jedná se však o jasnou dezinterpretace hned z několik důvodů.

Zaprvé, i kdyby vysoký dluh přímo způsoboval nižší růst, vůbec to neznamená, že překotné snížení povede k vyššímu růstu. Zadruhé, jak poukazují studie z doby, kdy dluhová hysterie ještě nepanovala, konsenzus byl spíše v takové kauzální logice, že nízký růst způsobuje překotné zvyšování dluhu. Podobného sledu jsme svědky jak v České republice, tak v mnoha evropských státech.

A zatřetí, kdybychom měli Reinhartovou a Rogoffa brát úplně vážně, došli bychom k závěru, že by Česká republika měla zabrat a ještě se pořádně zadlužit, protože nejvyšší růst vykazují země se zadlužením mezi šedesát a devadesát procent. Je zvláštní, že zrovna tento absolutní a zaručeně vědecky prokázaný konsenzus (sic) se politici rozhodli ignorovat.

Slepice nebo vejce
Korelace mezi nižším růstem a dluhem nad devadesát procent je docela reálná. Je ale příčinou nízkého růstu vysoký dluh? Nebo nízký růst přináší vysoké dluhy? Dovolím si říct, že empirické zkušenosti svědčí o tom druhém.

Jakmile se země dostane do recese, relativní výška dluhu roste, i když se zadlužení nemění. A automatické stabilizátory samočinně zvyšují zadlužení, i když strukturální deficity zůstávají neměnné. Nadto se ratingové agentury a dluhopisové trhy odvracejí od států, které nerostou, čímž se obsluha dluhu značně prodražuje a automaticky zvyšuje zadlužení.

Poměr devadesát nebo sto procent dluhu HDP je arbitrární číslo, které porovnává krátkodobé toky (tedy součty koncových transakcí v podobě HDP) s objemem dluhu nahromaděným za desítky let a splatným za další desítky let. Přesto přiblížení se k takové magické hranici vyvolává politickou paniku. Časté propojení ekonomické krize, která bezprostředně přinesla tak vysokou úroveň dluhu, je pak využito jako záminka k nutnosti fiskální konsolidace. Tím se hospodářská situace ještě zhoršuje.

Místo toho, aby státy vytvořily dlouhodobou strategii na kontrolu svých dluhů, vrhnou se hlava nehlava, recese nerecese do šetření. Ne proto, aby se oddlužily, ale aby nedosáhly symbolických a politicky významných čísel, jako je právě stoprocentní nebo padesátiprocentní poměr dluhu k HDP. I to je tedy zdroj zbytečně nízkého růstu ve vysokých úrovních zadlužení.

Zmínili se o tom Reinhart a Rogoff? Bohužel nikoli. A v tom spočívala politická přitažlivost jejich pofiderní práce. Zdánlivě neutrálním tónem poskytli politikům munici. Nic víc.

Ekonomie, politika a ideologie aneb #HODNOTY! nejen v Excelu
Fiskální konsolidace v čele s výdajovými škrty nebyly a nejsou diktovány akademickou diskuzí, nýbrž politickými cíly. Myslet si, že Paul Ryan nebo Olli Rehn byli zastánci racionální ekonomie do doby, než si přečetli text Roggofa a Reinhartové je stejně naivní, jako si myslet, že Margaret Thatcherová byla solidární tvor souznící s pracující třídou do doby, než si přečetla texty Friedricha Hayeka. Uznání chyby v článku Reinhart-Rogoff nebude mít žádné následky na politiku, stejně jako žádný efekt neměla nedávná mea culpa Mezinárodního měnového fondu.

Kdyby nebyli Reinhart-Rogoff, najde se někdo jiný a něco jiného (např. zde, tady, tu nebo tuhle) a pak se to řádně zinterpretuje. Jak se to zrovna hodí. Kdo chce politického psa bít, ekonomickou hůl si vždycky najde. Ideologický zdroj škrtů v Americe je třeba hledat spíše ve dvojici Ryan-Romney než Reinhart-Rogoff. A v Evropě pak v podobě konzervativních sil napříč kontinentem či v morálně filosofické vizi ekonomie v německé ordoliberální tradici. Politika nezávisí na ekonomických doktrínách, nýbrž ekonomické doktríny zkrátka závisejí na politice, protože ta jim teprve dává smysl svým prosazováním.

Musíme si rovněž uvědomit, že ekonomové nejsou pozitivističtí zeměměřiči, nýbrž subjektivní myslitelé. Mají své hodnoty a podle nich publikují, přestože svůj tón formulují jinak. Podvědomými i vědomými manipulacemi s formulací zaměřením práce tvoří zkratky, které jsou jednoduše politicky využitelné. Jedním nebo druhým směrem.

Jediná možná katarze je uznat nutnou ideologickou zabarvenost ekonomů a nenamlouvat si, že tomu může být jinak. Pak by nebylo možno brát text Reinhartové a Rogoffa tak smrtelně vážně a odvolávat se na něj v něčem tak klíčovém, jako je fiskální politika ovlivňující životy stamilionů lidí. Svět by byl hned o něco lepším místem.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Foto_znoj__b

Milan Znoj - Praha

Čtvrtek, 25.Dubna 2013, 10:52:8

Chytře, s nadhledem a trefně, jenom potrefené husy tentokrát kejhat raději nebudou.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.