Rozpočtoví kouzelníci a sedmilháři

Pavel Novák

Fakt, že mnohem větší část veřejného dluhu vznikla za pravicových vlád, nebrání novinářům a analytikům v tom, aby rozpočtové politiky pravicových vlád označovali za odpovědné, kdežto rozpočtové politiky levicových vlád za rozhazovačné.

Miroslav Kalousek po druhém kole prezidentských voleb opustil úkryt, v němž se po dobu vrcholící kampaně schovával, aby náhodou někoho nenapadlo spojovat si s ním Karla Schwarzenberga. Kampaň už ale skončila, a Kalousek se čile pustil do reálné politiky. Nezaškodí si tedy připomenout, jak si počíná v oblasti, kterou má na starosti, ve státních financích. A také, jak mu s ní pomáhají novináři.

Restituce versus novácká arbitáž

Rozpočtový schodek na rok 2012 byl na podzim, když se sestavoval státní rozpočet na rok 2013, odhadován různě. Střední odhad činil zhruba 3,4 % HDP. Ovšem pozor, bez vlivu „evropských peněz“ a bez započtení 59 mld. korun z církevních restitucí. Po započtení těchto vlivů jsme se  odhady pohybovali okolo 5 % HDP. Tedy na hodnotách, ve kterých se pohybovali rozhazovační socialisté pouze v letech 2001 až 2003, a to přitom „probíhal mejdan“ a „populace se masivně přežírala“. Alespoň tak je, a byla, ta doba vykreslována v médiích a bývá popisována různými ekonomickými „analytiky“. Současných 5% ale není problém, neboť vliv restitucí je jednorázový, banky, finanční trhy a ratingové agentury to neznepokojí...

Jinou písničku ovšem titíž „analytici“ zpívali v minulosti. Tehdy se nerozlišovalo, zda jde o vlivy jednorázových operací, dopadů minulých špatných rozhodnutí, zpackané privatizace, vytunelované a zdevastované ekonomiky. Prostě - socani rozhazovali, občané si žili nad poměry a basta. A bylo s tím potřeba něco dělat. Tak se stalo, že minulým tzv. levicovým vládám nikdo nepřičetl k dobru deset miliard, které jednorázově zaplatili daňoví poplatníci vykukům, kterým údajně jiní vykukové, v čele s Václavem Klausem, neochránili jejich údajné investice.

Ne, prostě v roce 2003 bylo saldo veřejných rozpočtů vůči HDP -6,7 %, a hotovo. Dále se nepitvá, dále se nepátrá.

To, že hrubá tvorba fixního kapitálu vládou byla ve stejném roce 6,8% HDP , tedy dejme tomu velice zjednodušeně že celý deficit byl proinvestován, a nikoli projeden, nikoho z mediálních expertů nezajímá. Pro zajímavost - v roce 2011 se tvorba fixního kapitálu snížila na 3,6% HDP, což již bylo méně, než deficit veřejných financí, čili jednoduše řečeno, projídalo se více. A žádných deset miliard korun pseudo-investorovi z CME se v onom roce neplatilo.

Rozpočtové rezervy versus evropské peníze

Čtenář, zabývající se problematikou veřejných financí, si jistě pamatuje, že v roce 2007 byl schodek rozpočtu vůči HDP pouhých -0,7%. To bylo v prvním roce vlády Mirka Topolánka s Miroslavem Kalouskem v roli strážce státní kasy.

Zadlužení veřejného sektoru klesalo, stejně jako v letech 2005 a 2006, tedy za vlád rozhazovačných socanů. Mimochodem, rozpočet na rok 2007 byl sestaven právě ještě těmito soc-bonvivány. Naopak, ve chvíli, kdy byl rozpočet již plně v rukou pana Šetrného, došlo ke zvýšení zadlužení — v roce 2008 z 27,9 na 28,7%, a v roce 2009 z 28,7% na 34,4%. Jde o čísla všeobecně známá a dohledatelná na Eurostatu.

Co však ve statistikách už vidět není, jsou kouzla a čáry, které Miroslav Kalousek s oblibou používá. Přestože deficit státního rozpočtu v roce 2007 byl oněch zmiňovaných -0,7%, státní dluh narostl o 89 mld Kč. Což odpovídalo více než 2% HDP. Toho docílil prostým účetním trikem; rozpustil rezervy vytvořené v jednotlivých resortech za časů rozhazovačných socanů a tím účetně snížil deficit státního rozpočtu.

Bylo tohle předmětem velkých kontroverzí, rozborů v médiích? Nikoli, zazníval jenom potlesk. Nikdo nezpochybnil rozpočtovou odpovědnost tehdejší vlády ODS, a v lůně strany lidové se rodící TOP 09. Stejně tak si novináři a ekonomičtí analytici ve svých předvolebních analýzách v roce 2010 tyto čáry a kouzla, zakrývající skutečný stav věcí, nepamatovali. Tedy, vytvoření rozpočtových rezerv nikdo z pánů komentátorů a expertů také socanům k dobrému nepřičetl.

Jinak je tomu ovšem s diskurzem o účinkování Miroslava Kalouska v současné vládě ODS, TOP 09 a různých zbytků a paběrků z Věcí veřejných. Nezní slova o historicky nejvyšších deficitech. O zvýšení zadlužení z 803 mld. Kč na konci roku 2006 na 1630 mld na konci roku 2012 nebo z 28,3% HDP v roce 2006 na 41,2% HDP v roce 2011.

Žádný ekonomický analytik se nepodivuje nad tím, jak flexibilně ministr Kalousek mění parametry pro své odstoupení. Nejprve tvrdí, že pokud se nepodaří udržet rozpočtový deficit pod 135 miliardami v roce 2011, odstoupí. Následně si vybájí nový ekonomický pojem, a to rozpočtový deficit bez zahrnutí vlivu evropských zdrojů. Ten samozřejmě dopadne dokonce lépe, než se čekalo.

Hospodaření státu ovšem skončilo v roce 2011 schodkem 142,8 mld Kč. Nebýt ryze arbitrálního rozhodnutí Miroslava Kalouska, že prostě a jednoduše „toto není ten deficit, který původně myslel“, mohli jsme již slavit pád této vlády. Ve veřejném prostoru ovšem výtky a filipiky od novinářů a odborníků nezněly. Žádný tlak ze strany odborné veřejnosti, či jen mravných pravičáků, pro které je přece slovo muže tím, co jej definuje. Jakápak by asi byla situace, kdyby se podobně choval ministr ve vládě levice?

Proč média lžou?

Ve výčtu příkladů by bylo možné pokračovat donekonečna. Analýze, jaký měla vliv na hospodaření tzv. levicových vlád zátěž v podobě zpackané privatizace, skrytého dluhu v různých Konsolidačních agenturách, České inkasní a podobných institucích, se novináři před volbami též nevěnovali. Samotné Ministerstvo financí je druhdy vyčíslilo, velmi konzervativně, na 600 mld. korun. Tedy téměř celý veřejných dluh po socialistických vládách. Stejně tak se nikdo z pravicové novinářské klaky něvenuje extrémnímu odlivu v naší zemi vyprodukovaného bohatství na dividendách.

Analytici k tématu hrdě mlčeli, brumlali cosi o Řecku či o mejdanech, které musí skončit, a o občanech-lehkoživkách. Stejně tak tomu bylo u dopadu katastrofálních povodní, doléčování následků ekonomické krize z počátku desetiletí a dalších problémech, které minulé vlády musely řešit.

Zato špatné výsledky současné vlády a vlády Mirka Topolánka jsou vždy způsobené objektivními silami a faktory. Světovou hospodářskou krizí, vystrašeností občanů, poklesem zahraniční poptávky a podobně.

Ve chvíli, kdy Mezinárodní měnový fond přiznává chyby ve výpočtech odhadů fiskálních demultiplikátorů, kdy relativizuje původně absolutní trvání na volném pohybu kapitálu mezi zeměmi za každých okolností, kdy se většina volnotržních ekonomů shoduje na tom, že neexistence hospodářské, především prorůstové politiky je zásadním problémem některých zemí, především pak od roku 2009 České republiky či Velké Británie, naše média mlčí a dále podporují ve své většině vládu v šíleném, sebevražedném kurzu, vedoucím k dlouhodobému poptávkovému šoku, zchudnutí obyvatelstva a konec konců i dalšímu zadlužování.

Proč média lžou, či alespoň mlčí o některých událostech a záležitostech, a jiné zveličují a přehánějí? Není to proto, že jsou novináři sedmilháři z přirozenosti. Důvodem nejsou žádná kouzla, Miroslav Kalousek není temný pán Sauron, který je ovládá pomocí magických prstenů. Odpověď je prozaická: Noviny i televize mají své majitele, kteří vědí, co je zájmem velkého kapitálu.

Oslovovaní ekonomové jsou pak taky dobře placenými, zaměstnanci nadnárodních nebo domácích finančních zprostředkovatelů. Můžeme od těchto osob a institucí chtít objektivní a vyvážené informování o čemkoli, co se týká hospodářství? Velmi o tom pochybuji. Např. o důchodové reformě u nás pravidelně píší „analytici“ bank, tedy těch institucí, které na reformě vydělají.

Složitější je situace ve veřejnoprávních médiích. Zde hraje - podle mého názoru - zásadní roli kulturní hegemonie vládnoucí třídy, která tvrdě prosazuje svoji dominanci nejen v médiích, ale i v rámci vzdělávacího systémů, a to již od středních škol. Pak se není možné divit, že nadnovinář Václav Moravec bezelstně prohlásí 2. prosince 2012 v Otázkách Václava Moravce, že „přeci ten první státní pilíř, to je ten, na který nebudou peníze …“

Ale o veřejnoprávních médiích někdy příště.