V loňském roce byla k vidění reklama na hypotéku s postavou upíra zakrývajícího si ústa a s textem: „Nebojte se, já vás nevysaju.“ Reklama jistě zvláštní, neboť kolem sebe vidíme spoustu příkladů, jak zadlužení může „vysát“ celé rodiny, ba dokonce státy. Upír dluhů jakoby v tuto chvíli už neměl potřebu se skrývat za obrázky šťastné rodinky ve vlastním domě. Místo toho se objevil v nezakryté podobě, aby se zakrytými ústy výslovně popřel to, že je jeho cílem odčerpat co nejvíce peněz z kapes klientů. Dodnes mi zůstává tak trochu záhadou, jak se taková reklama vůbec mohla objevit.

Nabízí se otázka, jestli obdobné nápisy, jaké nacházíme na cigaretách („kouření ohrožuje zdraví“ apod.), by se neměly dávat i na nabídky bankovních úvěrů a splátkového prodeje. Skončit na ulici jistě zdraví neprospívá. Jenže mnohým mocným tohoto světa dluhy vyhovují.

Niall Fergusson ve své úspěšné knize Vzestup peněz uvádí zajímavý citát z amerického filmu z roku 1946 „Báječný život“, v němž syn říká o svém otci — poskytovateli hypoték — toto: „Můj otec si o sobě moc nemyslel [...] Ale pár lidem skutečně pomohl dostat se pryč z vašeho brlohu, pane Pottere. A co je na tom špatného? Nestali se z nich snad lepší občané? Nestali se z nich snad lepší zákazníci? [...] Vy říkáte, že než vůbec začnou přemýšlet o slušném domově, musejí čekat a šetřit peníze. Čekat! Čekat na co? Až jejich děti vyrostou a opustí je? Až budou tak staří a vyčerpaní, že... Víte, jak dlouho trvá pracujícímu člověku, než ušetří pět tisíc dolarů? [...] Je to snad moc, když člověk chce, aby tito lidé pracovali, platili, žili a umírali v pár slušných místnostech s koupelnou?"

Fergusson tímto citátem doprovází svůj příběh o tom, jak státní podpora hypoték zavedená prezidentem Rooseveltem umožnila více Američanům získat vlastní domov. V kapitole nazvané Demokracie majitelů domů píše: „Rooseveltova administrativa Američanům nabídla spoustu nových možností pořídit si vlastní domov, a stala se tak průkopníkem myšlenky vlastnické demokracie. Jak se ukázalo, byl to dokonalý jed proti rudé revoluci."

Tento optimistický příběh o tom, jak finanční inovace přinášejí lidstvu blahobyt, má však svou odvrácenou stránku. Niall Fergusson uvádí impozantní čísla o tom, jak v průběhu dvacátého století stále více Američanů a Britů mohlo bydlet ve vlastních domovech. Jenomže tato čísla trochu závisí na definici vlastního domova. Je jím byt či dům zatížený hypotékou, nebo byt či dům se splacenou hypotékou?

Britský publicista Michael Rowbotham v knize Smrtelné sevření líčí poněkud jiný obraz hypotéčního trhu. Pokud budeme považovat za vlastní domov pouze byty a domy hypotékou nezatížené, pak hypotéky neučinily vlastní bydlení dostupnější, ale naopak nedostupnější. V Británii počet lidí, kteří bydlí skutečně takříkajíc ve svém, dlouhodobě klesá a stejně tak i v USA. Výdaje na bydlení spotřebovávají stále větší část rodinného rozpočtu, doba splácení hypoték se neustále prodlužuje. Například mezi lety 1967 a 1997 se podle Rowbothama průměrná doba splácení hypoték v USA prodloužila z 22 na 27 let, zároveň se zvýšil podíl příjmů domácnosti určený na splátku hypotéky z 24 % na 33 %.

Je tedy hypotéka úžasnou finanční inovací přispívající k blahobytu a demokracii, jak soudí Fergusson, nebo naopak upír, který vysává domácnosti, jak nám formou dementi sděluje reklama jisté banky?

Sociolog Jan Keller ve své přednášce Arogance financí konstatuje, že splátkový prodej je zdánlivě geniální způsob, jak donutit lidi více spotřebovávat, aniž by se jim musely vyplácet vyšší mzdy. Této okolnosti si všímá i Ilona Švihlíková v knize Globalizace a krize, když upozorňuje na dlouhodobý pokles průměrné reálné mzdy v USA (od roku 1973 zde průměrná mzda převážně klesá), který je zákonitě doprovázen vyšší mírou zadluženosti domácností. Nerostou-li mzdy, musí být další spotřeba — a potažmo růst HDP — taženy dluhem.

S tím je spojen ještě jeden aspekt, na který Švihlíková upozorňuje: „Dluh je motor ekonomické aktivity. Pokud jsem zadlužen, nemohu si dovolit být nemocný, musím vykazovat ekonomickou aktivitu — můj dluh, resp. strach z exekutora mě žene k nejvyšším výkonům." Zadlužení lidé se nebouří, nedemonstrují, nestávkují, neboť si to nemohou dovolit. Tvrzení, že hypotéky jsou dokonalý jed proti rudé revoluci, tady nabývá v tomto kontextu poněkud pochmurnějšího významu. Dluh je nástrojem disciplinace. Ve starověku mohl člověk upadnout pro dluhy do otroctví, dnes se formálně svobodní občané stávají otroky svých dluhů.

Nyní zdánlivě odbočím. V současné době se v České republice přetřásá otázka školného. Je jistě potěšitelné, že i někteří novináři v mainstreamových médiích si nyní všímají toho, že školné prospěje bankám. Vzhledem k tomu, že stát se za půjčky studentům zaručí, znamená to, že státním financím to ve skutečnosti vůbec prospět nemusí. Jako občané si můžeme platit vysoké školy prostřednictvím daní nebo i prostřednictvím školného. Pokud se však jedná o odložené školné, pak se celkové náklady zvýší o úroky, které si ponechají banky. Uvažujeme-li naši společnost jako celek a ne jako oddělené segmenty, pak odložené školné není nejlevnější způsob, jak dát peníze vysokým školám.

Zvláštní a těžko uvěřitelné jsou i argumenty, které se v této souvislosti objevují. Podle jednoho z komentátorů na Českém rozhlase 6 vůbec není pravda, že po zavedení školného se stane vysokoškolské vzdělání pro lidi z nižších společenských vrstev nedostupné. Existuje prý výzkum, který to potvrzuje. Na to by se snad hodila nejlépe slova komika Felixe Holzmanna ze známé scénky Statistika: „Prosím vás, že tomu věříte.“

Pokud však člověk věří nějaké ideologii, fakta si už snadno ohne. Nepochybuji proto o tom, že něco takového lze „vědecky“ dokázat. Stejně tak lze vědecky dokázat, že hypotéky učiní vlastní bydlení dostupnějším, když se rostoucí počet domácností zatížených hypotékou líčí jako rostoucí počet těch, kdo bydlí ve vlastním domově.

Pokud dluh má být nástrojem na zvýšení životní úroveň, pak selský rozum bankovnictvím nezatížený, by soudil, že něco takového se nakonec jako bumerang obrátí proti nám. V této společnosti však nevládnou sedláci, nýbrž ekonomové. Dluh je nástrojem moci. Když se jedni zadlužují, jiným se z toho sypou peníze. Zadlužení občané jsou mimoto snadněji ovladatelní. Příznačné je, že neoliberální ideologové, kterým vadí rostoucí státní dluh, se nikdy neznepokojují rostoucím zadlužením domácností. To je pro ně nejspíš žádoucí. Jeden můj známý mi líčil, jak se ucházel o místo v jedné nadnárodní firmě. Skutečnost, že má uchazeč hypotéku či že platí alimenty, byla při přijímacím pohovoru brána jako přednost.