To, že dluh pro jedince či domácnosti znamená velké břímě a že z nich činí poslušné občany, je dostatečně známo. Dluh, resp. vize exekutora za dveřmi, je obvykle významnou motivací nejen být značně výkonný (mít např. několik pracovních úvazků), a roztáčet tak naplno kola ekonomiky, ale také nutnost v práci ledacos překousnout — práci o víkendech či neplacené přesčasy. Zadlužený občan se tak může jevit politicky svobodný, ale ekonomicky se stává otrokem.

Problém je ovšem v tom, že se zdaleka nejedná jen o „rozmařilý“ dluh — půjčky na dovolenou či na vánoční dárky. Naopak, dluh je mocný poháněč současného systému, takže pro finanční oligarchii je přínosné — kdyby snad konzumní orientace poněkud zeslabila — aby se občané museli zadlužovat kvůli nezbytným statkům jako je bydlení (klidně splácet malý kutloch 50 a více let, nejlépe zadlužit i své děti), kvůli školnému, kvůli zdravotní péči. Tato cesta zotročení se navíc dá pěkně zkombinovat s privatizací veřejných služeb a s pokračující marginalizací pracovní síly, která není jen vyjádřena ve „flexibilizaci“ pracovního zákonodárství, ale také ve stagnaci, resp. poklesu reálných mezd. Podobné tendence pozorujeme v předvoji — ve Spojených státech a v Německu. V obou zemích je rozsáhlý nízkovýdělečný sektor, pracující chudoba a rostoucí polarizace společnosti.

Dluh se ale může stát otroctvím i v případě suverénního státu. Dobře známé jsou případy zemí postižených dluhovou krizí v 80. letech. Těch jako např. Venezuela či Mexiko, které se chtěly vymanit z postavení semiperiferie a toužily modernizovat svá hospodářství. Místo toho skončily v absolutním područí MMF, který „zafungoval“ jako věřitel poslední instance v situaci, kdy prudce vzrostly světové úrokové sazby na popud amerického FEDu. Tyto země byly nuceny přijmout podmínky spojené s půjčkou (structural adjustment programmes), úzce ideově spojené s nechvalně proslulým Washingtonským konsenzem.

V praktické aplikaci vedl ke zbídačení těchto zemí a k rozšíření sociální polarizace, ústupu státu z poskytování veřejných služeb a nárůstu bohatství úzké vrstvy nejmajetnějších. Podobných příkladů najdeme mnoho. Je to stále se opakující scénář po tzv. finančních krizích 90. let, kdy „odstranění tržně nekonformního opatření“ v Indonésii — totiž poskytování potravinových poukázek — vedlo k hladovým bouřím a nepokojům. Není mnoho zemí, které se dokázaly diktátu MMF vzepřít — proslulým příkladem je především Argentina, která se ale mohla opřít o Venezuelu, jež odkoupila velkou část jejich vládních obligací.

Současná situace vztahující se k řecké krizi je v českých podmínkách ještě tragikomičtější. Tentokrát nebyla k „nezbytným tvrdým reformám“ využita přímá hrozba bankrotu, ale jen médii a pravicí vyvolaný panický strach z něho. Téma Řecka a obavy z bankrotu u České republiky, jejíž poměr veřejného dluhu k HDP patří v zemích EU k nejmenším, zafungovalo dokonale. Zároveň se téma zadlužení státu ztotožnilo s „rozežraností občanů“, jako by veřejné zadlužení bylo v globálním měřítku spojeno výhradně s neudržitelným nárůstem transferů. Téměř se ale nehovoří o konsolidaci bankovního sektoru (90. léta v ČR), či obecně o záchranách bank i jiných firem v současné krizi, o výpadcích daňových příjmů způsobených daňovou konkurencí mezi státy i působením daňových rájů, či iluzí fungování Lafferovy křivky.

Řecko zároveň zafungovalo i jako dělicí čára v postoji zemí G20 k současné krizi. Zatímco Spojené státy na posledním torontském summitu marně apelovaly na pokračující fiskální impulsy, bylo to Německo, kdo stanovil tón v EU: fiskální konsolidace. To Německo, které již deset let praktikuje růst tažený exportem (export-led growth), a tedy žije z toho, že „nedisciplinované“ země jako USA mohou kupovat jeho zboží. To Německo, které patří k největším dodavatelům zbraní pro zadlužené Řecko. To Německo, které strategií mzdové deflace provozuje politiku „ožebrač svého souseda“, která je jednou ze zásadních příčin řeckého problému (více zde). To Německo, které schválilo ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu, který i nelevicové Financial Times označují za „ekonomickou negramotnost“.

Účelem ekonomického otroctví ovšem není být zničen, ale ani vymanit se z okovů — dluhy není možné prostě splatit. Jednak jsou často ve výši, která je prostě nesplatitelná (ledaže by došlo k naprostému zhroucení celé společnosti), jednak by máloco dokázalo tak poškodit současný systém jako právě kompletní oddlužení — ať již domácností, či států. Jednotlivci se hodí jako pilné a neodporující včelky, které mohou mít i iluzorní pocit, že žijí ve svobodné společnosti, protože mohou jít k volbám.

Státy si mohou pěstovat iluzi suverenity, byť je jejich osud ve většině případů v rukou několika finančních spekulantů a institucí tak „renomovaných“ jako jsou různé ratingové agentury, kterými už začal vyhrožovat český premiér Nečas, pokud nebudou provedeny „nutné“ reformy. Ty stejné agentury, které tak moudře a správně oceňovaly balíčky CDO nejvyšším ratingem AAA, protože za to dostávaly slušné peníze. Státy v otroctví mají za úkol dodat celému systému legitimitu — zdání demokratičnosti, např. pomocí voleb, ve kterých se ale stejně o ničem opravdu zásadním nerozhoduje, a případně sloužit — kdyby sociální protesty přerostly únosnou mez — jako vrcholná represivní složka.

Cesta z otroctví zůstává vrcholně důležitým tématem dneška. I když, co se jejího řešení týká, dojdeme nejspíše k hodně odlišným závěrům než Friedrich Hayek.

Text vychází v rámci projektu Kritická ekonomie, jehož je Deník Referendum partnerským médiem.