Strašení a strach

Někteří politici stále častěji straší nacizujícím se Německem či Československem roku 1948. Takové přehánění může být nebezpečné. Až přijde skutečné ohrožení, uvidí ho někdo? Bude mu naše společnost ještě vůbec schopná věřit?

V pátečním Právu varoval Jan Keller před přeháněním, které nás během zkrácené předvolební kampaně čeká. Jeho sloupek ještě nestihl doschnout a přehánění už začalo. Vzhledem k tomu, co ale padlo, cítím jako historik povinnost – i přes skvělý Kellerův sloupek – se k otázce vrátit.

Jedná se v první řadě o reakce, které vyvolal návrh komunistické strany na vypsání referenda ohledně církevních restitucí (například zde), na straně druhé potom o rozhovor s Karlem Schwarzenbergem, který vyšel v nedělním Presse am Sonntag (článek zatím není k dispozici on-line, jeho shrnutí se ale dá najít napříč médii, například zde či zde).

Reakce na návrh referenda, který je ale prozatím pravděpodobně podle Ústavy ČR nemožný – byly ještě, co se „přehánění“ týče, střízlivé, již v nich ale zazněla paralela mezi aktuální komunistickou demagogií a rétorikou téže strany před rokem 1948. Mnohem vážnější byl útok Karla Schwarzenberga na Miloše Zemana, který neváhal přirovnat Zemanovo vykládání Ústavy k praktikám v nacizujícím se Německu v roce 1933 a Československu roku 1948.

V obou případech se řečníci vyhnuli přímému srovnání. Z právního hlediska by proto Miloš Zeman nemohl předsedovi TOP 09 dokázat, že ho srovnal s Hitlerem či Gottwaldem. Tato interpretace je ale samozřejmě první, která čtenáře napadne, a obávám se, že to není náhodou.

Nechci zde vstupovat do polemiky samotné, jedno se mi ale zdá jasné: jakkoliv může být pro zastánce restitucí návrh KSČM nepříjemný a jakkoliv je v aktuálním stavu české Ústavy i nerealizovatelný, jeho populistickou rétoriku nelze s tou z roku 1948 ani náhodou srovnat. Před komunistickým převratem až do 14. června 1948 ukazovala KSČ církvi svou příjemnější tvář, po zvolení Klementa Gottwalda byla dokonce jeho volba oslavena v katedrále děkovným Te Deum.

Agresivní rétorika, která vedla Gottwalda k pronesení historické věty: „Náš lid nemá jiné volby. Musí v církvi vidět nepřítele!“, a brutální činy převládly až po úplném uchopení moci na podzim 1948. Z chování strany bylo evidentní, že jejím cílem bylo uchvátit – za cenu jakéhokoliv rétorického kompromisu – moc.

V tomto směru je aktuální diskurz KSČM svědectvím o pravém opaku a popisuje také naprosto odlišnou situaci: jednoznačně menšinová strana si může dovolit používat agresivní a populistickou argumentaci, protože nemá jedinou reálnou šanci se k moci dostat. Nejde jí proto o dosažení co nejširšího konsenzu, ale pouze o vytěžení co nejlepšího výsledku z českého antiklerikalizmu.

Snažit se i pouze kontextualizovat Schwarzenbergova slova nemá, doufám, velký význam. Stačí snad jen připomenout, že nacistické zvláštní „interpretace“ ústavy se odehrály především po jmenování Hitlera kancléřem. Jen den po tomto aktu, 31. ledna 1933, Hitler rozpouští Reichstag a v Německu se rozbíhá autentický teror, ještě v režii SA, a na plné obrátky začíná fungovat masová státní propaganda.

V tomto směru jakkoliv nesympatické a podle některých i autoritativní sklony Miloše Zemana jsou z jiného světa. Karel Schwarzenberg to dobře ví, protože v opačném případě by jinak pravděpodobně v tuto chvíli čekal na smrt v ruzyňském vězení jako jedna z asi 51 obětí běsnění SA v prvních měsících roku 1933.

Tento způsob přehánění, který je u politiků stále více přítomný, mě děsí zejména proto, že strašením podle mého soudu nevědomky připravuje půdu pro to, aby se něco, co se reálně autoritarismu blíží, mohlo opravdu dostat k moci. Superlativní rétorika mocných vytváří totiž možná pocit jistého ohrožení, ale především banalizuje to, co ve skutečnosti diktatury obnášely.

Nedávno jsem četl knihu Vasilije Grossmana Vše teče a hrůzy, které popisuje, se díky Bohu tomu, co zažíváme v Evropě, ještě ani trochu neblíží. Kdykoliv se setkávám s literaturou popisující Hitlerův vzestup, nemůžu překonat pocit strachu. Ať je naše politika sebedekadentnější, té meziválečné a čerstvě poválečné se opravdu nepodobá.

Budou-li ale naše „elity“ dál vytrvale opakovat, že to, co zažíváme, je vlastně to samé, přijde možná doba, kdy skutečně vystoupí z davu nový diktátor a v tu chvíli již nebude čím strašit. Jako v oné pohádce, kdy Petr tolikrát z žertu volal o pomoc, že na jeho stádo zaútočil vlk, až ho sousedé opustili ve chvíli, kdy vlk opravdu zaútočil a po Petrovi zadávil i celé jeho stádo.

Politici straší a přehánějí, banalizují minulost a vytváří neopodstatněný pocit ohrožení, až skutečné ohrožení přijde - uvidí ho někdo? A bude mu naše společnost ještě vůbec schopná věřit? Mám strach, že ne. Jediné, co mi předválečné Německo připomíná, je pochodující nenávist, která minulou sobotu zachvátila mnoho měst v naší zemi. Vyjádřil se k ní vůbec nějaký politik? Tady by možná trocha strachu neuškodila.

Možná jsou moje slova zoufale donquijotská, ale pakliže se toto strašení nepodaří zastavit, půjde z toho strach.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.