V minulé úvaze na těchto stránkách jsem uvedl, že problematiku „podpořit či nepodpořit“ nepokládám za kardinální, nýbrž za podružnou. Jako pro takovou jsem se vyslovil pro podmínečnou podporu Rusnokovy vlády — v závislosti na shodách jejího programu s programovými požadavky ČSSD.

Silným argumentem pro tento závěr byly i mé informace o postojích řady členů a sympatizantů sociální demokracie, kteří s prezidentem Milošem Zemanem spojují naděje na možnou změně současného bídného stavu naší politiky. Projevil jsem názor, že Zeman usiluje o moc a prestiž jako víceméně o prostředek „zápisu do dějin“. Toho, že však může dosáhnout jedině jako mluvčí levice a levého středu.

Na tomto závěru trvám a pokládám Miloše Zemana do té míry za schopného politika, nejen taktika dne, ale i schopného úvahy „na delší lokte“, než aby usiloval o změnu parlamentního režimu v režim „prezidentský“. Nepopírám, že se snaží a bude snažit využít své pozice „přímo voleného prezidenta“ až na okraj ke zvýšení své politicky aktivní role a že tu trend k disproporci váhy jednotlivých ústavních činitelů může mít své zdroje. Je zcela legální a samozřejmé, že z takového trendu můžeme mít obavy a že takovému trendu by bylo nutné se rozhodně postavit.

Nemyslím si však, že by se Zeman chtěl dát na cestu diktátora, ať už „tradičního mussoliniovského“, nebo „moderního berlusconiovského“ typu. K poslednímu mu ostatně chybí mediální podpora. Miloš Zeman ví totiž dobře, že přes naděje v „silného muže“ není tato cesta u nás příliš oblíbená a bez skutečně kardinálního krachu systému dlouhodobě udržitelná také není. Nemluvě o tom, že k pozitivnímu „zápisu do dějin“ by také nesloužila.

Nepopírám také, že co se týče vymezení jednotlivých rolí moci výkonné, jsou v naší Ústavě mezery, které by možná bylo žádoucí lepší formulací vyplnit. Ostatně tím se měli zákonodárci zabývat, když v běhu o závod s „voláním veřejnosti“ po přímé volbě měnili Ústavu. Je ovšem otázkou, zda to nyní uspěchaně vázat na jednu volbu konkrétního prezidenta a zda vůbec je to nutné, pokud dojde ke skutečné, poctivé demokratizaci našeho politického života.

Je však velmi komické (a ukazuje to „zakrytou tvář“ většiny kritik ze strany pravice), když se jako „obránci parlamentní demokracie“ staví především ti, kteří tuto demokracii naplnili korupcí a lobbyismem a činili z parlamentní politiky zdroj osobního obohacování. Totéž vidíme u soudní moci — jakmile soudy, státní žalobci a policie nastoupili — ještě stále pokusně — ale lze to snad chápat jako dobrý nástup proti korupci - ozývá se z řad TOP 09 a ODS hořekování nad „soudcokraciií“.

Pikantní je také, že v tomto „boji za svobody poslanců a Parlamentu“ mluvčí pravice (například jak bývalý ministr financí a místopředseda TOP 09 Kalousek, tak i místopředsedkyně ODS a předsedkyně Sněmovny a pretendentka na ministerskou předsedkyni Němcová) veřejně uznali, že trafiky jsou nemorální i když nejsou údajně postižitelné zákonem.

Argument, že se tak děje běžně, ani v jejich vysvětlení neetičnost, nemravnost nezastírá. To je ovšem akceptování a proklamování závěru, že „politika musí být špínou“. I když víme, že v politice se kompromisy a ústupky dělají a často jsou nevyhnutelné, boj o slušnější politickou praxi nelze opustit. Jen si to pamatovat v mediích a poté ve volbách! Je to jedna z věcí, kterou musí sociální demokraté občanům dlouhodobě vysvětlovat.

V čem je tedy teď „zlomový čas v sociální demokracii“, není-li tedy v „podržet, či nepodržet“? Zvláště, pokládám-li tuto otázku za podružnou. Odpověď jsem dal již v předchozí úvaze. Podle mého názoru je, respektive může být, diskuse v této otázce signálem, počátkem obratu ve vnitřní politice sociální demokracie ke skutečně aktivní politice, opírající se o názorové střety a opuštění pocitu bezmocnosti členů a občanů obecně: „my nic nemůžeme změnit“, „to jenom ti nahoře a na ně my nemáme páku“ atd. (podrobněji viz Deník Referendum - „Pohled na dilema ČSSD: Podpořit či nepodpořit?“ body jedna až pět).

Takovýto obrat by znamenal zastavení procesu marginalizace členstva jako jednoho znaku přeměny strany masového charakteru v tzv. stranu kartelového typu, jak tuto přeměnu jako modernizaci chápou někteří současní politologové (viz Polášek, Perottino, Novotný a kolektiv na stránkách publikace „Mezi masovou a kartelovou stranou“ o ČSSD — ostatně by bylo žádoucí o této problematice jako o skutečné či údajné modernizaci levicových stran podrobněji pohovořit, ale o tom snad jindy).

I když totiž „masové členství“ politických stran je patrně minulostí „industriální epochy“, neznamená to zřejmě zbytečnost aktivní členské základny a určitého standardu její početnosti, včetně vlivu počtu sympatizantů a jejich účasti v aktivní politice.

Modernost bude patrně v tom, jak toho dosáhnout, neboť bez této aktivity a jejího vlivu na chování stranické reprezentace se „kartelová strana“ bude rovnat „straně trafik“. Pokud by byl proces kartelizace politických stran dovršen takovou cestou pak „pánbů s námi a zlé pryč“ — řítíme se někam do neofeudalismu.

Vede pak diskuse „podržet či nepodržet“ k rozpolcení strany a je v tom Zemanův úmysl zničit sociální demokracii a udělat si z ní druhý „přívěšek zemanovců“? Pokládám to spíše za zbožné přání pravice, která nemá a ani nemůže mít zájem na konkurenci silné levicové strany.

Tou by „přívěšek zemanovců“ ani v jednom vydání nemohl být. Takový Zemanův pokus by sice mohl být v „dějinných análech“, ale jako „herostatovský pokus“. A na to je snad Zeman moc chytrý a po tomto věhlasu netouží.

Ke „dvojímu centru“ v ČSSD, v demokratické straně je běžný střet názorů (samozřejmě i zájmů, odrážejících se v různých přístupech i koncepcích), který může ústit — a často ústí - i ve střety o vedení strany. Oba pretendenti o prosazení svého přístupu v „podpořit, či nepodpořit“ nás ubezpečují, že jednota strany je pro ně prioritou. Zatím v tato — doposud verbální — ujištění můžeme věřit, i při dnešním tvrzení medií, že Haškovci získávají převahu a že Sobotka přiznává ústup.

To vzhledem k současné situaci může znamenat jen zvýšenou váhu politického pragmatismu. Příznačná je v tom role hejtmanů, kteří jsou si snad vědomi, že klíčový boj s nezaměstnaností se bude realizovat v jednotlivých regionech konkrétně. A na něm více méně závisí udržení i jejich pozice.

Ovšem dnes mne znepokojují některé personální jevy, například na sjezdu mimořádně prozemanovsky lobovaly skupiny v pražském (patrně i někde jinde) vedení, které velká část pražských členů pokládá za nositele korupčních tendencí. Podobně — nevím, zda je pravda, že poradcem Haška je Jaroslav Tvrdík, ale pokud to tak je, pak se ptám proč? Jeho „úspěchy“ nejen jako podnikového, ale i volebního manažera jsou přece notoricky známé!

Dále jsem velmi překvapen, že místopředseda Hašek ve veřejném oslovení svých ideových soupeřů opouští oslovení „přítel“ a nahrazuje ho oslovením „pan“. Možná je to komické, ale připadá mi to, jako by se domníval, že sociální demokrati toto oslovení zhanobili tak, jako svého času znehodnotili krásné české slovo „soudruh“ komunisté.

Ale především znepokojen v příštích dnech a týdnech budu rozhodně teprve tehdy, nedojde-li k onomu charakteru modernizace sociálně-demokratické strany, o kterém jsem hovořil na začátku.