Zlomový čas v ČSSD a nebezpečí dvou center uvnitř této strany?
Igor PleskotDiskuse v ČSSD o tom, zda „podržet, či nepodržet“ Rusnokovu vládu by mohla být počátkem obratu ve vnitřní politice sociální demokracie ke skutečně aktivní politice, opírající se o názorové střety a opuštění pocitu bezmocnosti členů a občanů obecně.
V minulé úvaze na těchto stránkách jsem uvedl, že problematiku „podpořit či nepodpořit“ nepokládám za kardinální, nýbrž za podružnou. Jako pro takovou jsem se vyslovil pro podmínečnou podporu Rusnokovy vlády — v závislosti na shodách jejího programu s programovými požadavky ČSSD.
Silným argumentem pro tento závěr byly i mé informace o postojích řady členů a sympatizantů sociální demokracie, kteří s prezidentem Milošem Zemanem spojují naděje na možnou změně současného bídného stavu naší politiky. Projevil jsem názor, že Zeman usiluje o moc a prestiž jako víceméně o prostředek „zápisu do dějin“. Toho, že však může dosáhnout jedině jako mluvčí levice a levého středu.
Na tomto závěru trvám a pokládám Miloše Zemana do té míry za schopného politika, nejen taktika dne, ale i schopného úvahy „na delší lokte“, než aby usiloval o změnu parlamentního režimu v režim „prezidentský“. Nepopírám, že se snaží a bude snažit využít své pozice „přímo voleného prezidenta“ až na okraj ke zvýšení své politicky aktivní role a že tu trend k disproporci váhy jednotlivých ústavních činitelů může mít své zdroje. Je zcela legální a samozřejmé, že z takového trendu můžeme mít obavy a že takovému trendu by bylo nutné se rozhodně postavit.
Nemyslím si však, že by se Zeman chtěl dát na cestu diktátora, ať už „tradičního mussoliniovského“, nebo „moderního berlusconiovského“ typu. K poslednímu mu ostatně chybí mediální podpora. Miloš Zeman ví totiž dobře, že přes naděje v „silného muže“ není tato cesta u nás příliš oblíbená a bez skutečně kardinálního krachu systému dlouhodobě udržitelná také není. Nemluvě o tom, že k pozitivnímu „zápisu do dějin“ by také nesloužila.
Nepopírám také, že co se týče vymezení jednotlivých rolí moci výkonné, jsou v naší Ústavě mezery, které by možná bylo žádoucí lepší formulací vyplnit. Ostatně tím se měli zákonodárci zabývat, když v běhu o závod s „voláním veřejnosti“ po přímé volbě měnili Ústavu. Je ovšem otázkou, zda to nyní uspěchaně vázat na jednu volbu konkrétního prezidenta a zda vůbec je to nutné, pokud dojde ke skutečné, poctivé demokratizaci našeho politického života.
Pocit bezmoci občanstva je totiž velmi varovný signál toho, že roste nebezpečí vybití hromadící se negativní energie na zástupných cílech. Právě toto citlivé, zanícené a již hnisající sociální ložisko vyžaduje maximální péči a úsilí - tedy hledání účinných cest, jak je zklidnit. Organizování velkolepých poutí a uctívání posvátných tradic je jistě pozitivní, při prevenci ani při výbuchu nahromaděné bezmoci ale mnoho nezmůže. Svou úlohu při opouštění pocitu bezmocnosti občanů DR jistě plní, přesto si nejsem zcela jista, že redakci – a zejména diskutujícím – dochází, jaké nebezpečí skrývají okolnosti současné politické krize.