Jak se šije férově

Nedávné zborcení továrny v Dháce zviditelnilo podmínky, v nichž vzniká šatstvo i pro náš trh. Ne všechny výrobny v Bangladéši ale fungují stejně. Šije se také v tzv. komunitních dílnách. Markéta Nešporová strávila delší čas v jedné z nich.

Nesporova

Markéta Nešporová

20.08.2013 15:40

Nížiny, povodně, oděvní průmysl – to jsou nejspíše první asociace, které se vybaví člověku při vyslovení jména Bangladéš. A skutečně: tato jihoasijská země patří mezi hlavní producenty textilu dostupného na českém trhu. Nedávno zřícená továrna v Dháce přitom připomněla, v jakých podmínkách se tamní produkce na export vyrábí.

Všechny oděvy v Bangladéši ale nevznikají pouze v tzv. sweatshopech. Zhusta se šije i v malých krámcích, venku, anebo doma. Stánky s jedním či dvěma šicími stroji lemují ulice, tkalcovský stav je běžnou výbavou domácnosti. Komu nepadne nic z nabídky místních textilek na přeplněných tržnicích, může si do několika dnů nechat ušít kousek na míru.

Bangladéš je vskutku oděvní velmocí. A když člověk zavře oči před tím, jak většina z šatů vzniká, může si být alespoň jist, že podporujete domácí produkci.

I v Bangladéši je ale mnoho těch, kteří zavírat oči prostě nechtějí. Jednou z voleb může být kupovat přímo od krejčího; jinou podpořit malou komunitní dílnu, pro kterou není zisk tím hlavním měřítkem úspěchu.

Život, podmínky a způsob fungování jedné z takovýchto dílen jsem mohla nedávno poznat i osobně.

Nové a tradiční
Řečenou dílnu provozuje komunitní organizace Thanapara Swallows Development Society, která působí ve vesnici Thanapara a jejím okolí – místě, jež leží v severozápadní části Bangladéše poblíž hranice s Indií. Místní lidé vděčí své organizaci za mnohé – základní školu, školku, lidskoprávní osvětu, boj s domácím násilím, rozvoj ekologického zemědělství či systém mikropůjček. Především ale Thanapara Swallows nabízí dvě stě padesát stálých pracovních míst právě při výrobě oděvů.

Program Handicraft je vůbec nejstarší aktivitou organizace, která nepřetržitě funguje už od roku 1974. Za tu dobu se ve výrobě vystřídal nespočet mužů i žen, chudých obyvatel Thanapary a okolních vesnic. Stálý příjem představuje jistotu, kterou jim práce v zemědělství – v podstatě jediné jiné možnosti uplatnění v oblasti –, nabídnout nemůže. Jistota pak místním umožňuje spořit či zaplatit dětem vzdělání. Navíc zvyšuje sebedůvěru, dodává pocit vlastní hodnoty a naději na lepší budoucnost.

Thanapara Swallows se pevně drží tradičních výrobních postupů, tzn. především ruční práce. Těžko říci, do jaké míry z nostalgie, a nakolik proto, že na nové technologie nejsou peníze. Pravdou je, že lidská síla má v Bangladéši téměř nulovou cenu, a tak není příliš důvod nahrazovat manuálně ovládaná zařízení. Kvůli denním několikahodinovým výpadkům elektřiny je také jasné, proč se v Thanapaře spoléhají na šlapací stroje místo elektrických a pod nádobami s barvivy topí dřevem.

Dílna působí na první pohled Evropana dojmem skanzenu, v němž romantické srdce zaplesá; srdce realisty však ztuhne. Při pohledu na kamna, v nichž praská dřevo pod kotlem s barvou, a dvě ženy v sárí máčející nitě na dlouhých bambusových tyčích, těžko uvěřit, že právě takto vznikají unikátní designové kousky pro britské People Tree nebo japonskou Fair Trade Company.

Opravdu fair trade?
Thanapara Swallows je – kromě jiného – členem WFTO i International Federation of Alternative Trade a její výrobky se pyšní zapojením do systému fair trade. Deset principů spravedlivého obchodu, k nimž se organizace zarytě hlásí, ale znamenají v kontextu Bangladéše něco zcela jiného, než člověk zvyklý na středoevropské pracovní prostředí očekává.

Moje představa fairtradeové výrobny – usměvavých tváří radostně pracujících v bezvadném prostředí – se rozplynula hned po příjezdu. Úsměvy ani radost nechybí tady ani na žádném jiném místě Bangladéše; pracovní podmínky však zarazí o to více.

Výpadky elektřiny, plápolající kamna a venkovní teploty kolem pětatřicítky rozhodně vytvářejí úmornou kombinaci. I přes hlučné otáčky větráků a okna dokořán je ve výrobně stále na omdlení. Pracovnice věnující se vyšívání se přesouvají ven; ostatní, upoutaní ke strojům, si něco podobného dovolit nemůžou. Randál z tkalcovských stavů, přesčasy bez příplatku střídané obdobími bez práce či nouzové východy označené papírovými cedulkami – to vše dotváří atmosféru místa a prohlubuje počáteční šok.

Po delším pobytu si nicméně člověk na hodně zvykne. A zjistí, že se vše pomalu, ale stále zlepšuje. Vedení organizace věnuje výsledkům kontrol velkou pozornost. A o pracovních podmínkách diskutuje i se samotnými zaměstnanci.

Právě dialog vedení s pracovníky je tady v mých očích nejvíce tím, co dělá z byznysu fair trade. Ředitel organizace a vyšší vedení se se všemi zaměstnanci setkávají alespoň jednou měsíčně. Záminkou je společné žvýkání datlí, oslava iftaru, tj. prvního jídla dne v postním měsíci Ramadánu, nebo hlasování o dodržování principů fair trade. To probíhá několikrát do roka tajnou volbou s pomocí knoflíků a látkových pytlíčků. Během poslední volby vyplynuly jako nejlépe dodržované standardy Zákaz dětské práce a Rovnost pohlaví.

Jistě: mluvit o rovnosti pohlaví v organizaci, kde většinu vedení tvoří muži, zatímco ženy pracují jako dělnice, lze jen s přihlédnutím k situaci ve zbytku země. Ale i postavení žen se krůček po krůčku zlepšuje. Bude trvat nejméně ještě jednu generaci, než se z manželovy poddané bez práva na majetek a volnost pohybu stane samostatná a jedinečná lidská bytost. Zapojení ženy do ekonomických aktivit však zjevně pomáhá. Žena, která se dostane z domu své tchýně mezi lidi, má lepší přehled o dění; sociální vazby a její život je snad i přes pracovní rutinu přece jen pestřejší. Manželka, která přispívá do rodinného rozpočtu, může též rozhodovat o domácích záležitostech s větší sebejistotou.

Platy a pochybnosti
Osmadevadesát procent pracujících v Handicraft programu považuje svou mzdu za férovou. Průměrně šikovná švadlena si přijde na 250 Taka denně, tedy přibližně 65 českých korun. Hodně šikovné pracovnice mohou mít klidně i přes 400 Taka – tedy celou českou stokorunu. Takový plat je v Bangladéši považován za velice slušnou denní výplatu.

Zaměstnanci jsou placeni úkolově, a, jak naznačeno, záleží tedy zejména na jejich zručnosti. O rozdělení výnosů mezi jednotlivá oddělení výroby se rozhoduje podle náročnosti jednotlivých kusů zakázky. Kdo není spokojen, může podat stížnost vedoucímu výroby. Kolik ten ale může zaměstnancům nabídnout, když celková prodejní cena ručně tkaných šatů s velkou výšivkou je 250 českých korun? Organizace se navíc pokouší z vydělaných peněz dotovat sociální a rozvojové programy, jichž v rámci Thanapara Swallows běží nespočet.

Naštěstí existuje i dostatek spolehlivých dárců, jejichž peníze drží organizaci celkově nad vodou. Drobné příspěvky ze zisků Handicraft programu jsou zatím spíše jen symbolickým gestem směřování k samostatnosti.

Člověku kolikrát hlodá v hlavě: „Není tohle všechno jen plácání do vody, jemnější forma vykořisťování a prohlubování rozdílů mezi bohatými a chudými, jak hlásají odpůrci fair trade? Má to vůbec smysl?“ Po delší osobní zkušenosti si ale musí odpovědět: „Má“.

Mzda, za níž by český zaměstnanec nevystrčil nohu z postele, skutečně mění životy zaměstnanců a spolu s podporou zdravotnického centra, mikropůjček a dalších programů organizace Thanapara Swallows i jejich rodin a celé komunity. Už jenom samotný dialog na téma pracovních podmínek, rovnosti pohlaví a férové mzdy je na bangladéšském venkově něco nevídaného.

Organizace jako Thanapara Swallows a komunitní dílny mají před sebou ještě dlouhou cestu. Jdou ale sebejistě a správným směrem.


Další informace:
Webové stránky Thanapara Swallows Development Society


A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.