Karel Vachek říká, že každý člověk by v životě měl alespoň chvíli dělat i to, co nechce. Tváří tvář současné české politické situaci bych toto opatření zavedla především pro naše zákonodárce (dá-li se jim tak ještě vůbec říkat) a na pár dní je nechala přičichnout k životům obyčejných lidí. Třeba ve frontě na úřadu práce.

Čert aby se v tom vyznal. Po vládě tak dokonalé rozpočtové odpovědnosti, díky které jsme mimo jiné už sedm let v recesi, kterou nám může závidět třeba i Maďarsko, nastalo období chaosu, který jakoby část společnosti definitivně odstřihl od reality běžných životů. Ocitli jsme se v paralelních světech.

Jeden z nich vedle politiků reprezentují i ti, kteří se navzdory vzdělání a intelektu zacyklili ve své sociální bublině a nedokáží na svět nahlídnou prizmatem těch druhých, a pak ti druzí - kterým je zase prvními pomalu (a zatím jen občas přímo) vyčítáno, že si dovolují uvažovat materiálně - a ne postmateriálně - a tento svůj neduh přetavují do svých volebních sympatií, potažmo rozhodnutí.

Co naplat. Je to smutné, ale pravdivé: ať už vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách, tak například vzestup volebních preferencí komunistů jsou reálným odrazem stavu naší společnosti na straně jedné a důsledkem socioekonomického vývoje posledních let na straně druhé - a to ruku v ruce.