Deník Referendum Názory

Karel Vachek říká, že každý člověk by v životě měl alespoň chvíli dělat i to, co nechce. Tváří tvář současné české politické situaci bych toto opatření zavedla především pro naše zákonodárce (dá-li se jim tak ještě vůbec říkat) a na pár dní je nechala přičichnout k životům obyčejných lidí. Třeba ve frontě na úřadu práce.

Čert aby se v tom vyznal. Po vládě tak dokonalé rozpočtové odpovědnosti, díky které jsme mimo jiné už sedm let v recesi, kterou nám může závidět třeba i Maďarsko, nastalo období chaosu, který jakoby část společnosti definitivně odstřihl od reality běžných životů. Ocitli jsme se v paralelních světech.

Jeden z nich vedle politiků reprezentují i ti, kteří se navzdory vzdělání a intelektu zacyklili ve své sociální bublině a nedokáží na svět nahlídnou prizmatem těch druhých, a pak ti druzí - kterým je zase prvními pomalu (a zatím jen občas přímo) vyčítáno, že si dovolují uvažovat materiálně - a ne postmateriálně - a tento svůj neduh přetavují do svých volebních sympatií, potažmo rozhodnutí.

Co naplat. Je to smutné, ale pravdivé: ať už vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách, tak například vzestup volebních preferencí komunistů jsou reálným odrazem stavu naší společnosti na straně jedné a důsledkem socioekonomického vývoje posledních let na straně druhé - a to ruku v ruce.

Hledání zástupných viníků (od ztráty paměti přes imperativ osobní ne-zodpovědnosti či diskreditace základních lidských potřeb - o těch celospolečenských ani nemluvě) je v lepším případě k ničemu, v horším je pak absolutně kontraproduktivní. Není totiž pravdivé - a většina lidí to minimálně podvědomě cítí.

O to více roste jejich rozhořčení, frustrace často vtělená do iracionality, přesto zcela v mezích určité logiky. Vedle sílících sociálních nerovností tu totiž vznikl i dosti hluboký mezispolečenský příkop, ve kterém se to, co se reálně dotýká nás všech (namátkou mizerná ekonomická situace, takřka rekordní nezaměstnanost a extrémní nárůst rasové nenávisti, kterého si dokonce po málem několika pogromech stihla všimnout i BISka - a že se jeden bál, aby na to vůbec přišla), dostalo mimo okruh zájmu těch, kteří o tom buď rozhodují, nebo referují.

Média se předhánějí v tom, kdo dramatičtěji vylíčí konec demokracie u nás a nástup zemanokracie, aniž by se většinou zmínila, kdo tuhle hru na kočku a myš nerozpuštěním Sněmovny Zemanovi umožnil, natož proč. Své k tomu bojovně přihazují i poslanci bývalých vládních stran a slova odpovědnost se chápou jako vždy poněkud po svém - navzdory všem s heslem „Za naše hypotéky“ v čele. Vyloženě něco, co státu prospěje.

ČSSD zmateně tápá mezi návratem do „zlatých let“ devadesátých (v případě vyřčení ANO Rusnokově vládě) nebo rizikem ztráty voličů a jejich odlivu k SPOZ (v případě opačném), ale ukázky emancipace a zachování elementární důstojnosti. Především v očích těch, kteří by ji stejně nikdy nevolili. Kolotoče kolem aféry s Janou Nagyovou a třemi (ne)trafikanty daly jasně najevo, že tu existuje dvojí sorta lidí a dvojí metr na ně/nás.

Zpupné, ve všech směrech trapné vystupování Amorem trefeného Petra Nečase se dostalo na úroveň, za kterou by se nemusela stydět ani kdejaká třetiřadá hvězdička bulváru (a stejně se na to nahlíží pouze se shovívavým povzdechem), a jako zachránce svobody u nás se v posledních týdnech nezřídka kdy líčí Miroslav Kalousek. Což je...samo o sobě naprosto dokonalé.

Takto bych mohla pokračovat donekonečna. Letošní léto je co do absurdit totiž extrémně úrodné. Jenže: mluvíme-li o strachu ze ztráty demokracie, jakou demokracii máme na mysli? Dá se stav, kdy lidmi zvolení zastupitelé definitivně a především otevřeně přestanou fungovat jako delegáti moci lidu, nazývat ještě zastupitelskou demokracií? A jestli ano, může mi někdo říct, koho tito politici tedy zastupují?

Je vlastně opravdu velké štěstí, že lidi, kteří politiky ze svých daní platí, nemají čas se složitostem posledních dní naplno věnovat. Na druhou stranu by možná důsledným pozorováním politické situace u nás přehodnotili svůj názor na to, kdo je tu nepřízpůsobivý, a třeba by konečně svůj hněv obrátili proti opravdovým zneuživatelům veřejných peněz.

Vzhledem k tomu, že má však většina spoluobčanů úplně jiné starosti - třeba jak naplnit svou síťovku alespoň polovinou věcí, které nám Petr Nečas před volbami sliboval, a neutratit přitom majlant - můžou být politici klidní. Namísto nepokojů před Úřadem vlády nebo Poslaneckou sněmovnou nás za rok dost pravděpodobně čeká nástup nových stran. A že je na co se těšit.

Vedle Andreje Babiše nebo Zemanovců se asi nejpřesnějším symbolem Úsvitu lepších zítřků stává (asi tak nějak za všechny) apoštol nové sociální spravedlnosti Otto Chaloupka, který se svými výroky „Tady je Česká republika, tady se bude mluvit česky a tady se budeme chovat všichni slušně.“ (citace toho jemnějšího z jeho facebooku) účastní předvolebních bojů už teď.

Až se budeme za rok divit, bědovat, co že si to ti tupí Češi, knedlíci, rudá a hnědá prasata zvolili, bude už pozdě bycha honit. Za mentální kondici země můžeme společně, více však my, kteří máme čas, intelekt a prostor k uvažování. Fakt, že neokoušíme dopady reál politiky v takové míře, jak lidé sociálně slabší, by neměl znamenat, že je přestaneme vidět, vnímat a chápat. Začíná se nám to totiž hrubě nevyplácet - víc, než si (zatím) myslíme.