Devatenácté století se nám většinou jeví — pokud jde o architekturu - jen jako eklektická etapa historie, která nepřinesla nic nového, nevytvořila svůj vlastní výraz a jenom se přebírala v dědictví antiky a dílem též středověku.

Je to pravda jen zčásti, protože na tomto nepopiratelném poli bylo stále ještě dostatek prostoru pro vývěr originality ducha a skutečnou architektonickou velikost. Vždyť přece většina děl této epochy není pouhými kopiemi antických vzorů ale jejich parafrází a metamorfózou ve zcela jiných podmínkách.

Je mezi nimi bezpočet projevů průměrných, fádní a popletených, ale třpytí se mezi nimi díla, která skutečně míří k vrcholům architektonické práce, jak je můžeme vnímat obecně. Proč by jinak většina lidí vnímala Paříž, Vídeň, Londýn, Budapešť, která získala svou hlavní tvář právě v tomto století jako architektonicky i urbanisticky důležitá a atraktivní?

V tomto století uzrál na velkých dílech silný a přirozený talent několika osobností do nečekaných výsledků. Přestože zhodnocení jejich díla zcela spontánně provádí sama veřejnost a ve vymezeném segmentu byl jejich talent rozpoznám a ohodnocen též autoritami, je překvapivé, že zůstávají známi jen málo v naprostém nepoměru k hodnotě jejich díla. V ostrém kontrastu k hodnotám, které vytvořili. Dokonce si troufnu říci, že bych uměl i popsat, proč tomu tak je.

Jedním z velikánů je i dánský architekt, zdomácnělý ve Vídni, Theophil Hansen. Nepřestřelím, pokud jej spatřuji mezi skupinou tří možná pěti největších a nejpozoruhodnějších tvůrců této epochy a světa. Opravdu kulaté výročí nás trklo k tomu, abychom se jím více zabývali. Nemělo by tomu tak být a každodenní zkušenost a vnímání velkých děl by mělo obohacovat naše zážitky. Samo svou přítomností ale i vědomím o dějích, které k jejich vzniku vedly.

Theophil Hansen tvůrce obdařený silným a spontánním talentem od pána boha, který ale dokázal povýšit, rozvinout hodně blízko k dokonalosti opravdu hlubokým poznáním těch největších vzorů minulosti. Byl to totiž on, kdo se podílel na obnově a opravách největších monumentů antiky na aténské Akropoli a to zejména celkovým restaurováním Erechteionu se zásahy na samotném Parthenonu (1836-1847).

Jeho pozdější dílo se nachází v šesti zemích a stejně tak velkém poštu ctihodných metropolích. Největší soubor, který nejvíce opanoval prostor, je v imperiální Vídni, tehdy třetí metropoli světa. Velký soubor je také v Aténách. Hned po Vídni ale nejvíce poznamenal podobu Brna. Nepracoval sice na zdejším urbanismu, tedy stvoření okružní třídy, do které nejvíce zasáhl jeho tchán a „objevitel“ jeho talentu Ludwig Förster, ale jednotlivé stavby, které vytvrdil, mají stejně tak silný dopad do prostoru, že i tuto stránku nelze prostě jen přejít.

Theophil Hansen v Brně vytvrdil a realizoval celkem šest děl: Kleinův palác, Zemskou nemocnici u sv. Anny, Besední dům, Pražákův palác, kapli sv. Anny při nemocnici a tombu Františka Sušila na brněnském hřbitově. Přitom nejméně dvě z těchto děl nepochybně patří k naprostému vrcholu jeho díla a jsou velkou stopou nebo i milníkem v dějinách architektury. Jsou ale také silnými doklady dějin českých zemí, přesto že to z nějakých důvodů zůstalo nemalé části české společnosti utajeno.

Kleinův palác, jedno z jeho prvních děl po návratu z Atén, je významný proto, že jeho stavebník, velký podnikatel, jak bychom si jej v tom pozitivním smyslu slova mohli představit, byl spolutvůrce první parní železnice u nás František Klein, a také proto, že tento dům je pravým a velmi raným předobrazem moderní architektury.

Dalším dílem je pozdější nehonosná stavba Besedního domu, která sehrála v dějinách našeho státu stejnou roli jako Národní divadlo, aniž by to ale bylo dostatečně české společnosti tlumočeno, mám na mysli především výuku na školách, která se po desetiletí soustředila jen a pouze na jedno centrální téma, učinila společné dějiny českých zemí příliš plochými a jednostrannými a mimo jiné nás vyřadila ze spoluúčasti na velkých událostech kultury 19. století v evropském měřítku.

Šlo o to, že Hansen jednoduše nebyl etnický Čech, alespoň se tak nedeklaroval, a také příběh Besedního domu byl sice kulturní obrodou slovanského jazyka, ale jeho aktéři již tak horlivě neparticipovali na myšlence jazykově etnického státu a jedné uniformní myšlence jednotného (posléze unitárního) státu bez ohledu na přirozené teritoriální vlastnosti.

Theophil Hansen se narodil 13. července 1813 v Kodani a má kořeny nejen dánské, ale i norské. Talent pro architekturu nebyl v rodině ojedinělý, i jeho bratr byl poměrně úspěšným architektem. Později se stal žákem fenomenálního giganta Friedricha Schinkela, aby nakonec dozrál bezmála jeho velikosti a významu.

V Kodani navštěvoval Akademii podobně jako jeho bratr Christian. Pro velký talent získal také zahraniční stipendium a studoval i u Friedricha Schinkela v Berlíně. Krátce pobyl ještě ve Vídni a roku 1838 byl bratrem zlákán do Atén, které zůstaly krátce svobodné po odchodu Turků, střídalo se tam více architektů a archeologů z křesťanské části Evropy. V Aténách pobyl šest let, aby byl pak jako velká naděje poznán Ludwigem Försterem spolu s mecenášem Georgem von Sina již na trvalo do Vídně.

Postavil tam první dům — vilu Pereira a kostel Gustava Adolfa. Již tehdy se projevil též v Brně, kam byl přizván svým novým tchánem Försterem k návrhu domu (paláce) Franze Kleina na dolním náměstí (dnes náměstí Svobody). Ve Vídni se jeho talent rychle prosadil a po vyhraných soutěžích získal největší architektonické úkoly té doby. Pravoslavný farní kostel ve vnitřním městě a pak už i několik důležitých domů na Ringstrasse, počínaje vojenským muzeem, budovou Musikverreinu a nejlepším koncertním sálem na světě až po palác Ephrusi. Jeho tvorba ve Vídni vrcholí návrhem parlamentu a burzy.

U nás se jeho činnost ve velkém rozvinula po roce 1865, kdy moravská zemská vláda pořizovala novou nemocnici u sv. Anny a Hansen se stal vítězem architektonické soutěže. Úspěch jeho práce vedl k přímému angažmá v návrhu Besedního domu (1869-1872), který se měl stát centrem slovanské kultury v Brně. K této práci jej přizval Alois Pražák vedoucí moravský politik a vůdčí postava národního obrození na Moravě. Později realizoval ještě dům Aloise Pražáka a kapli při nemocnici. Přibližně ve stejné době navrhl také náhrobek sběratele národních písní Františka Sušila.

Besední dům je z těchto prací nepochybně nejpozoruhodnější a zároveň představuje zvlášť výraznou stopu v mladších dějinách českých zemí. Přitom tato role zůstala skoro zapomenuta. Dosah, význam a mocnost díla Theophila Hansena je tak velká a důležitá, stejně jako význam pozapomenutých dějů, že bude správné se k němu v následujících týdnech ještě vrátit.

Dílo Theophila Hansena velkoryse připomíná výstava v galerii Architektur im Ringturm, stejně jako několik dalších specializovaných výstav.