Knihovna v Chebu pořádá čas od času večer se známou osobností, která měla vztah k městu. Je to docela obtížná dramaturgie, známé osobnosti by se našly, ale čeští obyvatelé Chebu o nich mnoho nevědí, a často je to i tak, že osobnosti tím, že byly z Chebu, nestaly se známými. Takových znám, ale neznali byste je. Jedna osobnost je ale nesporná — Johann Wolfgang Goethe. Navštěvoval Cheb pravidelně, pobýval zde, přátelil se s lidmi (zejména s policejním radou Sebastianem Grünerem, kterého měl upřímně rád), o Chebu i do Chebu psal.

Pro přednášku o krajině Chebska jako scéně Goethových děl jsem využila svých cest za rozhlasovými pořady a pak už jenom za Goethem po kraji severozápadních Čech. Goethovy cesty z Weimaru do Karlových Varů, eventuelně do Teplic jsem se snažila rekonstruovat s Urzidilovou knihou Goethe a Čechy v batohu. Ale tento text nepíšu kvůli literárnímu místopisu, píšu ho kvůli té krajině.

Kdyby ta končina nebyla poznamenaná pobyty velkého klasika, její proměny bychom celkem nebrali na vědomí, neměli bychom svědectví. Ale máme je. A proto díky Goethovu odrazu vidíme, jak se do krajiny otisklo naše povýtce neblahé působení. Začněme ve Weimaru — a hned vidíme, že vedle je nacistický koncentrák Buchenwald. Cestujme před Duryňsko a Sasko do Aše a pojedeme krajem opuštěných továrních objektů. Náměstí v Aši, které Goethovi připadalo tak ohavné, ačkoliv nebylo ohavnější než jiná hrázděná a rozblácená maloměsta té doby, přestalo existovat. Evangelický kostel vyhořel a byl srovnán se zemí. Na hřbitově jsou tenisové kurty. Hostinec, kde Goethe spával, nestojí. Ašský výběžek byl deset let vojensky střeženým územím, kde žili jen vojáci a textilní dělnice. Hranice vojenského území byla přibližně tam, kde se z takzvané Goethovy skalky básník kochal pohledem do kraje, než přes Chlum svaté Máří a Svatavu zamířil ke Karlových Varům. Poštovní hostinec ve Svatavě nestojí, všude zejí jámy povrchových uhelných dolů, malebné město Falknov je konglomerátem paneláků. Ve Svatavě byl ženský koncentrační tábor. Sjedeme z území sokolovských dolů a konečně jsme v Karlových Varech. Co ale z tohoto luxusního města politických a uměleckých setkání zbylo? Ruská enkláva s českou obsluhou, ani ten filmový festival to nezachrání. Goethova stezka vede ke krajské galerii, jejíž funkcionalistická architektura by potřebovala generálku. Andělská hora je jedno z mála míst, která jsou pěkná dodnes, dole u silnice opravený trojičný kostel, ale Lázně Kyselka pod ní jsou naopak jedna ruina. Hlavně že firma Mattoni prosperuje. V Kadani dýmají tepelné elektrárny (ostatně na Sokolovsku také), Krásný Dvůr s parkem jsou zaplaťpánbůh v pořádku, i když byly zneužity jako nacistické sídlo. O Teplicích raději nepsat, ostatně ani senátor a primátor Kubera ve své lidové rétorice nijak zvlášť nezdůrazňuje jejich kulturní dějiny. A tak se můžeme podhůřím Krušných hor vrátit — Bořeň se tyčí jako mamut jako za Goethových časů, ale Bílina je zadrátovaná černá díra, Most přestal existovat a zámek Jezeří, orlí hnízdo nad propastí uhelného dolu, se zřítí, budou-li prolomeny limity těžby, jak si to přejí naši uhlobaroni. A i kdyby se nezřítil, upadne do zkázy.

V renesančním Ostrově nad Ohří byla Věž smrti a uranový komunistický lágr, totéž v Horním Slavkově, kde Goethe reklamoval účet v hotelu U červeného vola, který tam stojí dodnes, což je div, protože většina renesančního Slavkova byla zbourána. Na zámku Harteneberg (Hřebeny) směrem ke Kraslicím vedl hrabě Auersberg své vzorné hospodářství. Současný majitel se snaží zámek a hrad obnovit, alespoň tak, aby byl k nějakému užívání. Je to krásné místo, ale je to ruina.

Mezi Chebem a Františkovými Lázněmi je Komorní hůrka, poslední čtvrtohorní činná sopka v Čechách, malinký kopeček sotva vyčnívající z okolní krajiny. Goethe s Kašparem Šternberkem a švédským chemikem Berzeliem ji zkoumali, byla proražena štola a pánové si zde tříbili svůj plutonisticko-neptunistický spor. Z Chebu se dalo do Františkových Lázní dojít krásně přes Komorní hůrku a člověk si mohl představovat ty pány v lehkých kočárech, jak se sjíždějí alejí kočárové cesty k sopečnému kráteru. To už dnes nejde. Krajinu mezi Chebem a Františkovými Lázněmi prořízla a doslova zabetonovala dálnice, obchvat města, po němž vjíždějí do Čech kamióny. Goethova krajina se změnila v dálnici, a nejenom u nás.

Když jsem to v chebské knihovně takhle vyprávěla, přihlásil se o slovo jeden starší pán a řekl, že ten obchvat ovšem není původní současný projekt, že vlastně navázal na „Autobahn“, kterou tu začali budovat Němci už za Hitlera.

Jako by krajinou prolétal Faust na Mefistofelově hřbetě a zkoušel různé projekty na zvýšení obecného blaha, které pak, nepoužitelné a zhoubné, zase smetl. A kamkoliv jeho noha vkročila, nikoli sedm let, ale už nikdy nic nerostlo, všechno zpustlo, spadlo a odcizilo se. A lidé, kteří tam dnes žijí, už ani nevědí, že to kdy bylo jinak.

Goethe to zapsal do druhého dílu Fausta, dělal na tom půl života, a my nevíme nic.