Minulý pátek proběhla v Praze na Černém mostě první ze série demonstrací „Českých lvů“ zvaná Czech Lion Tour. Sešlo se zde kolem třiceti neonacistů a zhruba stejný počet nás - lidsko-právníků a antifašistů.

Hned z kraje jsme se od anti-konfliktního týmu dozvěděli, že pořadatelé vůbec nesplnili podmínky pro pořádání akce. Co by to bylo ale za úřady, kdyby nenašly způsob, jak neonacistů podat pomocnou ruku a nějaký ten kompromis nespunktovaly — povolení narychlo dostali, jen se vzdali pochodu. Dále nám bylo sděleno, že tento kompromis je pro nás vlastně také výhrou, legální neonacistické shromáždění je přeci lepší, než neonacisté neorganizovaně potulující se po ulicích Černého mostu, a tak je máme nechat si odříkat své a mlčet.

Pro koho je ale lepší legální shromáždění? Možná pro policii, která nemusí nahánět tyto „slušné občany“ po pouličních rvačkách, a pro velmi krátkozraké lidi, kteří myslí, že je lze takto zamést pod koberec. Ze strachu z nepokojů se tak integrují nacistické protesty mezi protesty nespokojených občanů a postupně mizí hranice.

Ona legalita, jim prostřednictvím povolení darovaná, se vzápětí stává jejich trumfem. Jak nám jeden velmi asertivní člen anti-konfliktního týmu vysvětlil, oni jsou tu jako spořádaní pracovití občané, kteří si zcela legálně chtějí jen říct to svoje, zatímco mi tu děláme bordel. Tak to prý uvidí i divák v televizi. Pro udržení klidu je třeba neonacismu pouze přihlížet. Takovou logiku je třeba odmítnout a taky jsme to udělali.

Z řad neonacistů se na nás obrátil jeden člověk, ať mu nenadáváme do nacistů se slovy: „Já jsem normální člověk, co tu bydlí.“. To ovšem není problém v antifašistickém přístupu, ale důkaz potřeby nadále zdůrazňovat hranici mezi protesty proti problémům a protesty proti, de facto zcela bezmocným, lidem. Každý člověk musí být sto přečíst si, na jakou demonstraci jde, a uvědomit si, s kým se to vlastně spojuje. Stejně tak to platí pro příjem informací z médií.

Pokud se demonstrace na webu vymezuje proti rasismu slovy: „Nenechte se vyprovokovat k rasistickým nadávkám, máme na víc, nesnižujme se tedy na úroveň Cikánů…“, dehonestujícími celé etnikum, je snad nasnadě, že jde o rasismus.

Hrou na běžné nespokojené občany individua z hnutí jako DSSS parazitují na problémech chudých regionů s vysokou nezaměstnaností. Ostatně to ukázal jeden z těchto „spořádaných“ kolegů, když nedlouho po proklamaci své „normality“ na antifašistické „nácky tu nechceme“ odpověděl „a my tu zase nechceme opice“.

Pokud rozdíl mezi společností a nacisty nevyplouvá na povrch a nacistická tažení se tváří jako protesty běžné populace, nesmí to být důvodem k našemu mlčení; k opatrnosti, musíme být slyšet více. Nelze propadat mediálnímu politikaření a čekat na naše mediální okénko, které nikdy nepřijde; čekat, že nám ta populace nějak spadne do klína.

Anti-konfliktní tým usiluje o pořádek na místě, pokud však vybojovává prostor pro nacistická sdělení, jako tomu bylo právě na této demonstraci, když asertivní ochránce pořádku napadal pískající a nadával nám do smažek, hraje do karet nacistické propagandě a vyšlapává cestičku k pogromům. Máme-li tomu předejít, není to strategie antifašistů, co se musí změnit. Vlak nám ujíždí poměrně rychle. Společnost na všech úrovních musí být ochotná neonacismu říct jednoznačné ne!