Biebl, Bondy a Jean Sol Partre

Máme detailní přehled o tom, jak minulý režim ubližoval různým skupinám lidí, jen málo se ovšem zajímáme o to, jak ubližoval umělcům.

V minulém týdnu sešli se u mě Konstantin Biebl, Egon Bondy a Boris Vian. Na přehlídkách amatérského divadla jsem viděla a měla za povinnost hodnotit inscenace, vycházející z jejich díla, k Bondymu mě přivedla práce pro rozhlas a cyklus Ro©k v poezii. Kromě toho, jako na zavolanou, dávali minulou neděli večer v televizi film Tři sezóny v pekle, který je Bondyho životem inspirován, a tak jsem se ještě v noci a další dny začetla i do textů Jany (Honzy) Krejcarové a pomyslela na její matku Milenu Jesenskou a celou meziválečnou avantgardu, českou i francouzskou, jejíž hry a sny o umění a lásce a životě vyplněném tvorbou skončily rokem 1948.

Boris Vian vydal svou slavnou Pěnu dní v roce 1947, nemohl vědět, jak v půlce Evropy zatočí bolševici s „nenápadným půvabem buržoazie“, který je tak okouzlující v jeho románu. Nemohl ani vědět, že v půlce Evropy i Jean Sol Partre (hrdina knihy Pěna dní) nebude k dostání, natožpak Jean Paul Sartre.

A Kosťa Biebl sdílel se svým francouzským druhem v lásce k jemnostem života stejný sen: Až umřem, staneme se květinami /Ve dne budem lidem pro radost/ a v noci budem sami.

Egon Bondy ve svém Totálním realismu, v němž už jde nenápadný půvab buržoazie do ….. má takovéhle verše: V trávě /zatímco jsi měla být v práci /jsem tě políbil

Musím myslet na tu hromadu sebevražd mezi umělci, na to, čeho se Konstantin Biebl tak hrozně bál, že před tím skočil z okna, co nabilo pušku Jiřího Frejky a proč i jeho žena a tchýně spáchaly sebevraždu, proč musel tak divně zemřít Karel Teige a jeho obě ženy proč musely spáchat sebevraždu. Proč se režim, který se upevňuje u moci, musí tak mstít na umělcích, kteří mu nic neudělali, pokud tedy nepřipustíme, že umělecká tvorba sama o sobě je režimu škodlivá.

Za uplynulých dvacet let jsme se hodně dozvěděli o perzekucích nejrůzněji orientovaných údajných nepřátel socialismu (jak si ten režim neprávem říkal). Víme o osudech anglických letců, rolníků, majitelů živností i větších podniků, o nespravedlnostech vůči šlechtě i kněžím a věřících vůbec, a leccos jsme se dozvěděli i o perzekucích jinak politicky smýšlejících .

Osudy členů meziválečné umělecké avantgardy, zářivé barvy na štítě československé republiky, jsou vyprávěny stále bez patřičných souvislostí, mezi něž patří i připomínka přecitlivělosti, výstřednosti a vypjaté intuice doprovázející nadání. A s tím souvisí jejich přesvědčení o tom, že na tyhle krajní osobnostní rysy člověk má právo, že zpívat a básnit a chodit spát ráno a vypadat divně je přípustné stejně, jako chodit do práce (na tom, že člověk chodí do práce, není nic tak zvlášť dobrého, říká Collin z Vianovy Pěny dní).

Když si pouštím Vianova Dezertéra z You Tube, vidím, že na fotce z obalu desky vypadá jako Jiří Voskovec, jehož šťastné kumštýřské časy taky skončily po válce, jak už dnes víme z jeho korespondence, jakkoli se k životu v Americe rozhodl dobrovolně. Žasnu znovu nad hloubkou nenávisti, kterou nastupující moc po roce 1948 k umělcům chovala, a říkám si, že mezi umělci a politiky je to možná vždycky stejné, jen ve slušném režimu ti, co jsou u moci, prostě nemají legální nástroje na to umělce likvidovat. O to víc si to užijí, když se jim k tomu podaří opatřit si totalitu.

Při pročítání veršů, které jsem dávno nevytáhla z knihovny, při poslouchání toho, jak Kosťa Biebl přednáší pro rozhlas své verše jako nějaký performer z Ameriky z časů beatnických vystoupení, při poslechu Borise Viana, jak zpívá a hraje na křídlovku, mě napadá, že dnes všichni uznáváme, že zabavování gruntů, živností a domů je křivda, jakou nikdo nemá právo na jiném páchat. Ale zamezit někomu v umělecké tvorbě, v publikaci básní a divadelních inscenací, filmů a hudby je křivda úplně stejná. A že se málo mluví o tom, jak to člověka ničí.

Slušný demokratický režim umělce nechává žít, byť je, pokud je nepotřebuje přímo ke své reprezentaci, považuje spíše za protivnou havěť, která divně vypadá a neslušně se chová (i když – jaký skandál by to musel být, aby dnes vůbec někým otřásl). Ale umělci drží režim, i když je demokratický a slušný, vždycky nějak v podezření. Je to jejich úkol, povinnost vůči těm, kteří na sebe vzali úzkost i obavy a stálo je to život.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Neděle, 23.Března 2014, 13:06:19


Kdo ví, jestli si Sartre na konci své pozemské existence, kdy o tuto závěrečnou fyzickou trosku obětavě pečovala jeho Simona, vzpomněl, kolik (v jisté době) svým stalinoidním elánem ublížil Camusovi po publikaci "Člověka revoltujícího"

Přirozenost a rovnováha se u levice v jisté době moc nenosily ...
Camus byl příliš sám ...

Camus svými názory odpovídal ve své shora uvedené eseji o revoltujícím se člověku (nikoli revolucionáři) dále uvedené poloze typu E (následný článek je začátek druhé části eseje z roku 2008 - www.sds.cz)

"Dvě linie boje za spravedlivý svět v dějinách

Boj za svobodu, důstojnost, emancipaci člověka, ale i za dobrou rozumnou, spravedlivou společnost je starý jak lidstvo samo, a probíhal takříkajíc i v dobách, „kdy čert byl malým chlapcem“.

Společným jmenovatelem je boj proti moci privilegovaných proti nadpráví jedněch oproti druhým.

Tento boj se však historicky vyvíjí a probíhá v jakýchsi dvou liniích ...

E
Jedna linie je vulgární, selská, přímočará, ale opravdově prodchnutá touhou po osobní svobodě bez omezujících výsad a takových rámcových poměrech, kde se této svobodě daří. Vizuálně splývá tato linie s nedostatkem útisku a volným prostorem. Ale je v tom i konzervativně laděné „nechte nás žít“ a touhu po takovém nekomplikovaném a prostém životě bez vnějšího útisku. Sloky písní Heleny Vondráčkové „Přejdi Jordán“, píseň vystěhovalecké dívky Anny v české rockové opeře Titanic ze 70. let v podání Petry Janů vrcholící v závěrečném duetu s poddůstojníkem Janem (Lešek Semelka) na záchranném člunu a obdobné motivy Karla Čapka zejména na konci Krakatitu, Továrny na Absolutno i jinde …

... to vše jsou záblesky ideje staré jak svět …

Je zde ovšem silný étos camusovské revolty anebo inverzně naopak obrany proti těm, kteří mi chtějí takovou svobodu brát, pokud ji mám. V tomto boji jsem solidární s ostatními spolubojovníky a nedělám druhým, co nechci sám. Starat se o druhé není sice zcela ponecháno na spontánním vývoji i když institucionalizace není zvlášť zdůrazňována - takže určitá přirozená úroveň solidarity vysloveně nechybí.

Ale je to prvek, který je poněkud v pozadí.

Tuto linii zde nazvu „linií E“ (emancipační).

T
Druhá linie, spíše intelektuálská, racionalistická, a v konečném důsledku poněkud elitářská, linie utopických socialistů, kteří chtějí zabránit zlořádům a nespravedlnostem, které spontánní vývoj civilizace přinesl a přináší. Je roubena snahou uspořádat poměry takzvaně „rozumně“ a „správně“ a nenechat rozkošatět zničující sobectví boháčů, mocných … a upřímně vzato nejen jich, ale i sobectví neprivilegovaných, které je také překážkou „dobře uspořádané společnosti“. I zde plane silný etický plamen – je to však spíš „etika toho, který ví“ - který ví, jak by měla být společnost spravedlivě uspořádána a právě spravedlnost a vzájemná pomoc (solidarita) vystupuje do popředí, třebas na úkor osobní svobody těch, kteří by se měli podřídit „vyššímu cíli“ …

Tuto linii zde nazvu linií celku, tedy „linií T“ , protože vychází právě ze stanoviska celku, respektive z úsilí o správně, dobře a spravedlivě zorganizovaný celek z hlediska vytyčených cílů (celkový = totální, totalita není jen hanlivé označení, ale také označení preferencí celku – a například filozofové používají tento pojem v naprosto nehanlivém smyslu a významu) ..."

Josef Poláček - Invalidní důchodce a student

E + T Pondělí, 24.Března 2014, 13:15:13

Pane Tejkle, ty Vaše dvě linie boje za spravedlivý svět mi ovšem, spojeny dohromady, dávají jakési podivné "ET" - čili, původ mimozemský... ;-)

A jinak jsem čistě osobně potěšen, že se také jednou potkáváme u jiného tématu, nežli čistě ekonomického. Ale to jen tak mimochodem.

Ale přece jedna čistě osobní poznámka: taktéž mě potěšila Vaše zmínka o písničce zpívané Helenou Vondráčkovou "Přejdi Jordán" - už proto že jsem svého času také musel "přejít svůj Jordán", a odejít do cizích krajů, někdy mi i dnes tato písnička stále ještě zazní v uších. S celou její nadějí; ale i s celou její - v tomto ohledu máte plnou pravdu - i s její až přílišnou jednoduchostí. S přílišnou jednoduchostí té naděje, že postačí zbavit se zjevného útlaku, a že už jenom tím se před člověkem otevře celý nový, vlastním smyslem naplněný a šťastný život budoucí ("sklidíš svůj chléb...").

To je opravdu zásadní vada toho čistě emancipatorního pojetí: vždycky když se svrhne nějaká temná, dusivá moc, nastane chvíle euforie z nové svobody - aby se vzápětí zjistilo, že to panství jedněch nad druhými se neuvěřitelně rychle obnovilo, a to dokonce pod rouškou a za pomoci právě těch revolučních hesel, které pomáhaly svrhnout moc starou!

Z tohoto hlediska, nedá se nic dělat, ale opravdu je zapotřebí i té linie intelektuální - linie ducha, která přece jenom slibuje větší šanci, konečně se jednou vyhnout tomu neustálému opakování "zrazených revolucí" (Trockij), té neustálé reprodukce nadvlády a útisku v novém hávu, a přece jednou vymyslet nějakou novou cestu.

------------------------------------------------

Ale já jsem se tu chtěl vlastně především obrátit na autorku textu, paní Zemančíkovou.

Totiž, paní Zemančíková, ve svém vylíčení vztahu umění k moci - a to jak k moci zjevně tyranské, tak i moci "demokratické" máte dozajista naprostou pravdu. Ale přece jenom - jeden aspekt bych ještě poněkud "přiostřil".

Totiž ten náhled, že moc tyranská umění ničí, svou tupou a paranoidní nenávistí, a to i s jejími nositeli a tvůrci, čistě fyzicky; zatímco moc demokratická se na umění a umělce "pouze" dívá s - oprávněnou - nedůvěrou, jakožto na prvek rušivý a nepohodlný.

Tohle - že totiž ta demokratická moc a l e s p o ň umělce přímo nezakazuje a fyzicky neničí, a že tedy proto je a l e s p o ň o něco snesitelnější - tak právě toto "alespoň" bych chtěl zpochybnit.

Ano, moc tyranská umění zakazuje, potlačuje, jeho nositele a tvůrce pronásleduje a třeba i žene do záhuby - ale p r á v ě p r o t o umění přežívá. I když zahnané, zatlačené do těch nejskrytějších zákoutí, umění přežívá, p r á v ě ze vzdoru - neboť má za co bojovat, má ke komu hovořit.

Zatímco moc "demokratická" - ne, ta umění skutečně nezakazuje, ta pouze umění, totiž umění pravé, ryzí, nekomerční, tak ta toto umění "pouze" ignoruje.

Jenže, umění ignorovat, to je nakonec daleko větší zločin, nežli ho zakázat. Zakázané umění přežívá a stále znovu vzniká z ryzího odporu proti temné moci; ale ignorované umění, to zachází na úbytě. Zachází na úbytě - anebo ale ani vůbec nevzniká, protože nemá nic, proč by tu vlastně vůbec bylo. Nemá nikoho, ke komu by hovořilo.

Tupý, konzumní dav ve své bezbřehé "svobodě" nakonec umění zničí a umlčí daleko spolehlivěji, daleko důkladněji, než i ten nejtyranštější režim se všemi svými smečkami cenzorů, dohlížitelů a žalářníků.

Ne, tohle opravdu nemá být voláním po obnovení diktatury. Má to být jenom poukazem na to, že jestliže má umění v životě společnosti hrát opravdu roli vůdčí ideje, pak je nutno jít zcela novými cestami.
Možná, že právě nějakou tou kombinací E-T podle pana Tejkla - kombinací emancipace a totality, té totality v pozitivním, filozofickém slova smyslu...

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.