Jak snadné je se neshodnout a nesnadné se shodnout
Saša UhlováPokud se tak snadno necháme rozdělit debatou o komunistické minulosti nebo názorem na Margaret Thatcherovou, jak se pak máme sjednotit v pohledu na aktuální palčivé problémy?
Tak nám zemřela Margaret Thatcherová, a já očekávala, že se první dny bude ve veřejném prostoru spíše slušně mlčet a po uplynutí pietního času se dočkáme více či méně kritických textů, které zhodnotí tuto nesporně velkou, nicméně rozhodně rozporuplnou a pro mnohé vyloženě negativní postavu světových dějin.
Šok, který mě čekal, není autorskou licencí. Věděla jsem, že nejsou všichni stejně kritičtí jako jsem já a mé názorové okolí, ale netušila jsem, že mám na tuto osobnost tak radikálně odlišný názor i s lidmi, se kterými se na mnohém shodnu.
První mou reakcí bylo rozladění nad dalším řezem, který rozděluje společnost. Pak jsem si ale uvědomila, že pro většinu české společnosti je Thatcherová jen britskou političkou, a žádný vyhraněný názor na ni nemají. A i její příznivci a odpůrci mají o jejím životě a politickém působení mnohdy jen kusé informace, které si teď (v lepším případě) doplňují, aby si svůj názor potvrdili.
Podobně falešný rozkol představuje další aktuální téma. Nebo spíše stále znova ožívající téma. A tím je situace v Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). Rozvášněné diskuze o této instituci musí nutně nudit všechny, kteří nepatří do party několika zasvěcených, ať už zapřísáhlých odpůrců, nebo nadšených podporovatelů ÚSTRu.
Přitom se však politika Thatcherové i používání minulosti pro posuzování současnosti úzce dotýkají skutečných řezů, které dělí českou společnost. A přetavují se do podob, které mi nahánějí strach. Co přesně znamaná vysoký počet lidí, kteří si přejí vládu pevné ruky? A kolik lidí by se nebránilo tomu, kdyby se zavedla nějaká přísnější pravidla pro Romy? Kolik takových propastí vlastně českou společnost dělí?
Pokud nejsme schopni vést konstruktivní debatu o minulosti, což zjevně mimo své tábory nejsme, měli bychom aspoň diskutovat o naléhavých otázkách současnosti. Ony sice s minulostí a s politickými idejemi přímo souvisí, ale někdy je dobré chytit problém z opačného konce. Nakonec i v psychoterapii jsou různé směry. Nestojí všechny na tom, že člověk rozebírá své dětství. Může taky začít tím, že probírá své současné problémy.
Nechtějí-li se levicoví intelektuálové, lidskoprávní aktivisté a havlovská inteligence společně ocitnout v jednom velice menšinovém táboře, musejí ten správný konec, za který to vzít, nějak najít.
Neumím si představit, že bych se s neoliberálem shodl (byť jen částečně) na hodnocení M. Thatcherové. Neumím si představit, že bych ustoupil P. Žáčkovi v jeho představě "historického bádání".
Protože právě Thatcherová nebo ÚSTR, který považuji za novodobý Ústav dějin KSČ, společnost rozdělují. A v obou případech jsem na neshodu i pyšný: člověk prostě nesmí slevit. Zvlášť někdy.
Je ale zajímavé, že hned na druhém místě průzkumu (alespoň v článku) je otázka o postavení ženy ve společnosti – která je v ČR vesele ignorována, i když mají Thatcherové všichni plná ústa. Postavení žen ve společnosti je v našem brutálně postkomunistickém a mužsky šovinistickém kontextu vnímáno jako téma "nebezpečně levicové" (a tudíž "bolševické", "nedemokratické", "nepřirozené" atd.), takže se není čemu divit.
Více na: http://www.guardian.co.uk/politics/2013/apr/09/thatcher-flagship-policies-guardian-icm-poll
v žádném případě nechci dojít ke shodě s neoliberály ohledně Tchatcherové, nebo se Žáčkem ohledně minulosti, ale současnost přináší řadu výzev a mně připadá, že nekonečné a neplodné diskuze brání v tom, abychom o nich vůbec diskutovali.