Nedávná vyjádření významných představitelů ČSSD k další existenci Ústavu pro výzkum totalitních režimů (ÚSTR) dávají tušit, že se sociální demokraté počínají obracet čelem i k mladší voličské generaci. Právě pro ni mohl být dřívější negativní postoj ke vzniku ústavu ze strany ČSSD jedním z důvodů, proč i demokratickou levici pokládala za nevolitelnou a proč dávala své hlasy raději stranám pravicového spektra.

Letošní prezidentské volby ukázaly ve svém výsledku propastný rozdíl mezi politickým smýšlením, ale i sociálními poměry obyvatel některých velkých měst, zvláště Prahy, a zbytkem republiky. „Zleva“ zaznívaly od politiků i komentátorů ironické hlasy o pražské kavárenské společnosti, která je překvapena, že voliči nevolí formálního předsedu pravicové TOP 09 Karla Schwarzenberga. Hovořilo se též o údajné odtrženosti části novinářů, publicistů a představitelů „kulturní fronty“ od reálných problémů většiny české společnosti, které se promítly i do volebních preferencí.

Podobný problém určité odtrženosti od reality však dlouhodobě pozoruji i ve vztahu politiků ČSSD k Ústavu pro výzkum totalitních režimů — ať už jde o schopnost reflektovat, jak celou záležitost vnímají možní voliči, či stran kompetentního zhodnocení situace. Můžeme se samozřejmě právem ptát, stejně jako to činila ČSSD, zda bylo nutné utvářet zcela novou instituci a zda nemohl být finančně a personálně posílen např. již existující Ústav pro soudobé dějiny? Musí radu ústavu volit politici? Nebylo možné tuto pravomoc svěřit například filozofickým fakultám a jejich děkanům či katedrám historie? Odpadly by veřejné spory a politikaření ohledně toho, kdo má v ústavu zastupovat tu či onu část politického spektra či zda má rada více zástupců levice anebo pravice.

A i když i historici mají své politické preference, nutnost přistupovat k dějinám s nadhledem a vědecko-kriticky (a také ustát tuto kritiku) by určitě byla zárukou větší objektivity než v případě nominantů té či oné strany. Zvolení dr. Bureše z Metropolitní univerzity je jistě krokem správným směrem. Jedná se o renomovaného politologa, který má za sebou solidní publikační činnost, nikoli o politika z praxe. Přesto by i Burešův mandát měl jinou váhu, kdyby jej navrhla přímo univerzita a ne politická strana. A totéž by nepochybně platilo i pro odborníka nominovaného pravicí.

Můžeme se ptát, proč občas výzkum ÚSTR působí jednostranně a proč nezahrnuje širší škálu zkoumaných témat, na což upozorňují historici z jiných institucí bez ohledu na své politické preference. Nebo proč si jeho pracovníci občas vyřizovali své účty na televizní obrazovce a v dalších médiích, což přiznejme, není u jiných historických pracovišť, až na výjimky, zvykem, ač i na jejich půdě se občas projeví vzájemné averze a nastane určitá kolizní situace.

ÚSTR jistě není dokonalý. Není však ani zbytečný, jak v minulosti naznačovali někteří levicoví politici mimo KSČM. Prizmatem médií, soudobých učebnic dějepisu, školních „osnov“ (přesněji Školního vzdělávacího programu), univerzit a historických institucí v Praze a některých metropolích by se mohlo zdát, že období totality nepředstavuje pro českou historiografii zásadní problém. Stačí však nahlédnout podrobněji do regionů a vidíme, že zde je situace občas zcela jiná. Zatímco univerzity a významná historická pracoviště prošla očistou od některých normalizačních kádrů a ideologů, mnoha regionálních institucí se tato záležitost nijak nedotkla.

Ostatně, přednášíte-li na univerzitě český středověk či jiné obecnější téma, můžete tak činit v Ostravě, ale i v Českých Budějovicích. Nahradit snadno regionálního specialistu na okrese, kde má často v kompetenci všechna historická období, je však větší problém. — Na druhé straně: pokud jej do funkce dosadily ještě komunistické úřady, nebo byl dokonce aktivním členem KSČ, jak ho v nové situaci přinutit k tomu, aby se náhle oborem jeho zájmu stalo období totality s jeho zločiny proti lidskosti? Zalistujte si některými regionálními vlastivědnými periodiky či sborníky. Že se v televizi stále mluví o Miladě Horákové a vy ve Vašem mikroregionu marně hledáte zmínky o lokálních obětech režimu? Či je těchto informací jen zanedbatelné minimum? Pro toho, kdo je zasvěcen a žije na venkově, nic překvapivého. Leckdy máte dojem, že do některých míst sametová revoluce stále nedorazila.

Je přece příjemnější opěvovat místní zámek, hrad, zříceninu, tři sta let starou sochu nebo děje dávno minulé. Vždyť i tzv. běžné lidi tato témata interesují mnohem víc než osudy vězněných z 50. let minulého století, vyvlastňování rodinných živností nebo nucené vystěhovávání tzv. kulaků do dříve německého pohraničí. Kde je slabá poptávka, není ani nabídka. Z pohledu nejednoho lokálního historika je příjemnější zalíbit se občanům zcela nekonfliktním tématem „nežli řezat do živého“. V médiích dlouhá léta otloukaný Miloš Jakeš na vás žalobu nepodá. Ale zachová se stejně dosud žijící představitel okresního úřadu či expředseda MNV, který sehrál mravně pochybnou úlohu v době totalitní éry? A tak místy zvolna umírají oběti i viníci, aniž by se o jejich osudech dozvídala širší či alespoň odborná historická veřejnost...

Nepocházím přímo z disidentské rodiny, ovšem perzekuci se moji předci přesto nevyhnuli. Dvě generace omezované ve studiu, vyhazovy z práce, „povyšování“ do manuálních pozic, konfiskace majetku, političtí vězni v 50. letech, kteří si v komunistických koncentrácích vytrpěli víc než od gestapa. Cestu na gymnázium a univerzitu mi otevřela až sametová revoluce. Na základní školu vzpomínám velmi nerad, šikany od některých třídních učitelek za rodinný původ a neúčast v Pionýru jsem si užil dost a dost.

Navíc život na maloměstě má svoje specifika. Hříchy vašich předků si každý snáze pamatuje. Co na tom, že prapraděd umřel brzy po Únoru a psala se 80. léta? Byl pravou rukou knížete Metternicha, ředitelem panství, jezdil služebním automobilem. Co bylo platné, že jako hluboce věřící katolík podporoval chudé, bydlel v nájmu a po smrti po něm zbylo pár kusů nábytku a šatstvo, ba že jsem ho ani osobně neznal. Dědičný hřích špatného rodinného původu se táhl také se mnou, i v době Gorbačova…

Právě tyto zkušenosti mne přivedly k historii a jejímu pozdějšímu studiu. Když jsem se pak po studiích vracel z Prahy do regionu, netušil jsem, že patnáct let po revoluci bude panovat mezi českou metropolí a „provincií“ tak propastný rozdíl. Laskavý čtenář mi snad odpustí tento subjektivní vstup. Dnes už vím, že vylíčit řediteli jisté instituce rodinnou historii a zájem zaměřit se na období totality, je naivní a nerozumné, pokud si předem nezjistíte politickou minulost dotyčného. Že vám sice slíbí, jak se vám ozve, naskytne-li se volné místo, ale pak na vás vždy „úplnou náhodou“ zapomene.

A že i leckteří kolegové, kteří nebyli s režimem úzce spojeni, budou raději publikovat o památkách či ze své vlastivědné instituce budovat špičkové archeologické pracoviště, nežli vítat s otevřenou náručí historiky, kteří by se chtěli zabývat třeba 50. léty. Když si pro změnu zalistuji v historické knize o dějinách naší obce (sestavené odborníky nejmenované regionální instituce v r. 1997); obce, jež bývala kdysi okresním městem, a hledám totalitní éru, naleznu namísto souvislého textu (v kontrastu k popisu jiných období) jen jakousi stručně komentovanou fotogalerii, v níž je jako jedna z klíčových událostí zmíněno založení spolku zahrádkářů v r. 1953. O obětech režimu a perzekuci některých občanů však v knize není ani zmínka!

Publikaci občas ukazuji svým kolegům-historikům coby odstrašující příklad, jak se kvalitní regionální dějiny zcela jistě nepíší. Osud mě nakonec odvál do komerční sféry, kdy si často kus práce nesete ještě domů nebo na víkend, havarijní opravy domu mě pak na léta finančně „přikurtovaly“ k rodnému kraji bez možnosti se snadno přestěhovat. Z původních idealistických plánů mnoho nezbylo.

O to víc jsem uvítal před několika léty založení ÚSTRu, což znamenalo posílení výzkumu totalitního období našich dějin. Nemají-li odvahu zabývat se jím blíže některá regionální pracoviště, může tuto úlohu zasuplovat právě již řečený ústav a také tak činí, byť ne zcela systematicky. To je věc, již možná ti, kteří se stavěli proti jeho zrodu, neznali a nedokázali docenit. Je také otázkou, jakou roli sehrálo bývalé členství v KSČ u některých sociálních demokratů ve vztahu k této instituci. Poslední vyjádření Jiřího Dienstbiera a jeho dalších spolustraníků o vůli zachovat ÚSTR v případě vyhraných voleb, vzdor původně negativnímu vztahu ČSSD k jeho ustavení, lze tedy vnímat jako pozitivní krok vpřed, i směrem k mladší generaci, v níž dřívější přístup zbytečně pomáhal probouzet apriorní odmítání všeho levicového.

Zároveň je však dobře, když veřejně zaznívá fakt, že činnost ústavu není do té míry komplexní, aby se nemohla těšit lepšímu odbornému renomé. Což ještě nutně neznamená, že by dosavadní vědecké renomé ÚSTR i vzdor některým chybám bylo nutně záporné, byť medializace a politizace této instituce s sebou bohužel přináší kontroverzní nádech. V ústavu roste nadějná generace mladších historiků, z nichž někteří mají za sebou úspěšné knižní publikace a paralelně působí na univerzitách. Byly zaznamenány osudy mnoha obětí perzekvovaných komunistickým (ale i nacistickým) režimem a zpřístupněny též širší veřejnosti formou nejrůznějších výstupů. Kromě archivní práce probíhá přednášková a konferenční činnost, školení učitelů, tvorba didaktických materiálů k moderní historii, aj. To vše je nutno ocenit.

Nacistická či komunistická totalita však není spojena jen s perzekucí, odbojem či různými formami odporu proti režimu. Vybízí i k zobecňující metodologické práci, k sociologickým analýzám tehdejší společnosti či komparaci sociálních a ekonomických poměrů v jednotlivých státech i mocenských blocích. A osobitým fenoménem zůstává také oficiální umění a propaganda v době totality. A netoliko na půdě ČSR. ÚSTR dle mého úsudku nezasluhuje likvidaci, nýbrž odborné posílení, má-li se zabývat totalitou jako skutečně komplexním fenoménem! A o tom je třeba vést debatu. Do budoucna by bylo žádoucí odpolitizovat též radu ústavu a ponechat její volbu na odborných institucích, viz mou poznámku výše (což by ÚSTR mohlo ještě více propojit i s regiony).

Představitelé státu pak mohou namísto hádek o zastoupení v radě prospět především nepřímo, dostatečnou finanční podporou, která by umožnila po odborné stránce rozšířit vědecké zaměření ústavu. A to je cíl, který by mohl být v případě, že by se politici dívali na celou věc s nadhledem a usilovali o skutečně nezávislou a obecně respektovanou instituci, vítaný a prospěšný pro demokratickou levici i pravici bez rozdílu, pro politiky i voliče, a nakonec i pro samotný ústav a českou historiografii.