Deník Referendum Domov

O tom, že vztah Miloše Zemana a médií byl přinejlepším velmi problematický, není třeba dlouze diskutovat. O novinářích se pravidelně vyjadřoval nepublikovatelnými výrazy a oni mu nezůstávali nic dlužní, když se s vervou pouštěli do rozebírání problematických kontaktů a afér souvisejících s tzv. opoziční smlouvou, Zemanovy minulosti nebo třeba financování kampaně před prezidentskou volbou. Koneckonců o tom, která témata média zmiňovala v souvislosti s prezidentskými kandidáty před prvním i druhým kolem, už jsem psala v jiném článku.

Boj o slovíčka
Do médií se nový prezident pustil od svého zvolení hned několikrát – poprvé, když deklaroval, že nebude dávat rozhovory MF Dnes a Lidovým novinám, podruhé, když se do části médií opřel přímo ve svém inauguračním projevu:

„Za třetí ostrov negativní deviace pak pokládám podstatnou část českých médií. Tu část, která se zaměřuje na vymývání mozků, na mediální masáž a na manipulaci veřejným míněním. Tu část, jejíž představitelé vynikají pozoruhodnou kombinací minimálních znalostí a maximálního sebevědomí. Upovídaní komentátoři, kteří píší o všem a nerozumějí ničemu, mi připomínají Čapkovu definici literárního kritika jako člověka, který radí spisovateli, jak by on napsal knihu, kdyby to uměl.“

Sama média se k této části Zemanova projevu postavila poněkud paradoxním způsobem – jeho výrok o části médií, která se údajně zaměřuje na vymývání mozků, mediální masáž a manipulaci veřejným míněním, se totiž v jejich titulcích redukoval na boj proti médiím jako celku. Vyhrocení a redukci onoho výroku, zejména v titulcích, které se na toto téma objevily, tak vlastně částečně potvrdilo ono nařčení z manipulace.

Nejen v mediální obci ale vzbudila tato slova poprask. Objevila se petice, který Zemanova slova označuje doslova za „nepřímý, ale zjevný útok na svobodu projevu v České republice“. Je poněkud ironické, že samotná kritika na adresu některých médií byla podobným způsobem projevená už mnohokrát před tím, než ji vyslovil prezident republiky. Znamená ale takové vyslovení názoru, byť pochopitelně kontroverzního, omezování svobody slova? Má snad prezident v plánu nějak reálně zasahovat do chodu médií? Má k tomu vůbec pravomoc? Tyto a další otázky v záchvatu šoku a paniky poněkud vymizely.

Ochočení psi?
I přes to, jak se Zeman k novinářům chová, jsou zprávy o něm pravidelnou náplní prvních stránek všech možných médií tištěných i internetových. Řeší se, kde bude bydlet, že si jeho manželka chce pořídit psa, nebo také to, kdo bude v jeho týmu poradců. Server Idnes.cz dokonce přinesl zprávu u tom, jak Zemanova ochranka chytila zloděje kovů. Na první pohled si může jeden říct, že prezident si vlastně nyní nemá ze strany médií nač stěžovat. Druhou otázkou, která následuje tu první, ale je, proč se média ve svých článcích jednoduše neomezí na strohé informování o tom, co Zeman dělá a styl oblékání první dámy a dcery nebo možné pořízení psa jednoduše nenechají stranou.

Novináři možná namítnou, že i mimostátnické aspekty Zemanova nástupu na Hrad čtenáře zajímají. Nelze si ale nevšimnout zřetelné proměny způsobu, jakým o Zemanovi média informují nyní a před prezidentskou volbou, kdy se podstatná část médií postavila za jeho protikandidáta Karla Schwarzenberga. Jako kdyby „hlídací psi demokracie“ po volbě sklopili uši a pokorně přiběhli k novému pánovi Hradu, přestože se o nich nevyjadřuje zrovna hezky.

Jsem toho názoru, že média by měla být kritická. Kritická ale takovým způsobem, který bude aspoň trochu konstantní (hon na Zemana-kandidáta a servilita pro Zemana-prezidenta konstantní zrovna není) a který nebude jednostranný. I když pochopitelně velmi záleží na konkrétních lidech v redakcích, mám za to, že takový model je v českém kontextu realizovaný jen omezeným způsobem.