Nesouhlasím s tím, aby nás současná žitá zkušenost vedla k jiné definici minulé totality. Slyšíme to kolem sebe příliš často — že se tehdy všem žilo lépe, takže ten režim byl lepší. Zaprvé: obraz o minulosti není její skutečnost, zadruhé nemáme možnost srovnávat onen režim a tento ve stejném čase, protože jakýkoli čas si zvolíme, nikdy v něm oba režimy současně neexistovaly, ale pouze jeden.

Že to byl totalitní režim, víme, a totalitarismus je vědecky poznán a definován. Že současné poměry jsou vskutku (zatím) svobodné, o tom, kromě jiného, svědčí i přehršle negativních jevů plynoucích ze svobody, například ty, které nás nyní trýzní a o nichž se v našem elektronickém listě tak často píše, například závislost existence každého člověka — i toho, jenž tržit nic nechce a ani nemá — na trhu, který nás v jeho horších časech ohrožuje jako nějaký vnější nepřítel, proti němuž nelze bubnovat do zbroje. Někomu to mačká hrdlo notně ke dnu, takže vedle toho naše minulé útrapy, vyvolané politickou perzekucí, značně blednou. Ale není to cílené zlo.

Připomenu-li osud svůj: nemožnost dostat se na (už střední) školu, vojna jak napůl kriminál (za dva roky na šesti vycházkách), zamítání žádosti o cestovní pas s odůvodněním „není to ve státním zájmu“ a vůbec neustálá výčitka až hrozba, že má existence není ve státním zájmu, to všechno bylo jenom okrajovostí, ba velice nedbalým projevem státem organizovaného zla, které za jiných okolností bralo lidem životy. To, že je bralo, že rozhodovalo o životě a smrti lidí, je přeci nesporné, a žádný pozitivnější výklad skrze současné poměry není možný.

Zneklidňuje mě, jak někteří sociální demokraté v praktické politice nyní projevují sympatie ke komunistům (ke komunismu také, bratři?), jako by konečně, když překonali všechna příkoří pravice, se dostali na kýženou loď se společnou světlou minulostí a budoucností. Ať je kritika Nečasovy vlády ostrá, ať je i nespravedlivě krutá — taková je svoboda —, ale ať nás nezavede k mylné představě nějaké spásy skrze komunisty, neboť to, co je u nich dobrého, máme taky, a o to zlé, jako jejich historické specifikum, snad nikdo nestojí. Diktatura proletariátu nám nehrozí nikoli díky přehodnocené komunistické ideologii, o čemž nic nevíme (a čímž by patrně zanikla), ale díky faktu, že žádný proletariát není (možná bohužel — vzhledem k aktuálním sociálním problémům společnosti) a komunisté u moci nejsou.

Český rozhlas v uplynulých letech zaznamenal, a povětšině také vysílal, mnoho dramatických osudů žen, perzekvovaných minulým režimem. Zvláštní množinu tvořily osudy bývalých šlechtičen, které nežily politikou, ale společností, v níž se různým způsobem angažovaly, aby jí prospívaly. Některé se více soustředily na charitu, jiné působily ve venkovských besedách a okrašlovacích spolcích nebo v Sokole, organizovaly vzdělávání žen a zasazovaly se o jejich emancipaci. Chovaly se jako české vlastenky a v mnohých případech to také dosvědčily, když pykaly za odmítání nacismu. Díky tomu po válce mohly zůstat ve svých sídlech. Dávno ztratily moc, pokud nějakou někdy měly, a vlivné byly jen v míře svých společenských snah. Většinou dokonce neoplývaly ani žádným bohatstvím, po pozemkové reformě své statky držely jen taktak nad vodou. Možná i díky tomu bývaly v místě oblíbené, nikdo jim nezáviděl.

Po únoru 1948 je kupodivu postihl velmi krutý osud, proti němuž — z mého hlediska — je poprava Slánského či Clementise jen letmým soudružským pokáráním. Nejen že přišly o veškerý majetek (to se ostatně dalo čekat), ale musely svou obec opustit a uchýlit se do nejubožejšího obydlí v celém kraji, zpravidla jedna místnost podobná chlévu. Nedostaly žádný důchod, aby i v pokročilém věku se musely živit tou nejtěžší prací, která na ně zbyla a která by i muže položila. Byl to sice typický „kulacký“ osud, ale v jednom se přec jen lišil: to „šlechtictví“, byť dávno žádný predikát neužívaly, se jim neodpustilo ani v šedesátých, ba ani v sedmdesátých či osmdesátých letech — pokud se dožily.

Zatímco každý dostal příležitost se  manuální prací napravit, takže leckterý dřívější kulak se později stal i předsedou JZD, bývalé šlechtičny zůstaly v klatbě zpravidla až do své smrti. Nepomáhaly přímluvy místních obyvatel nebo i osvícenějších předsedů národních výborů: příklad nepochopitelného, leč systémového bezpráví vůči bezúhonným ženám, sdíleného několika funkcionářskými generacemi KSČ. Slyšel někdy někdo někoho, že by tuhle represi bez náznaku milosti nějak uspokojivě vysvětlil? Že „to byla taková doba“, nebereme, to byli a jsou takoví lidé.

Lidové noviny onehdy připomněly osud Laty Brandisové, komtesy zchudlého rodu a výjimečné ženy. Jako žena byla jedinou vítězkou Velké pardubické v celé její historii. Babička Immaculaty (celým jménem), hraběnka Kinská, byla sestrou hraběte Oktaviána Kinského, zakladatele Velké pardubické, proto měla ke koňskému závodění blízko. Pocházela z devíti dětí, které se narodily koncem 19. století hraběnce Johanně a hraběti Leopoldu Brandisovým, kteří žili na panství v Řitce, k němuž přináležel pivovar, lihovar, dva statky, pole a lesy. Místní kronikář poznamenal, že „pan hrabě neměl ani tak požehnáno na statcích vezdejších jako na dětech“.

Lata ve Velké pardubické soutěžila už několik let, ale vyhrála ji až 17. října 1937, kdy její vítězství mělo silný vlastenecký přídech — vyhrála nad favorizovanými Němci. Úspěšně vedla jezdecké kroužky, závodila i po válce, naposledy v listopadu 1949. A pak přišel ten neúprosný osud: zabavení veškerého majetku a vystěhování do chaty v blízkém Bojově. Tam žila při petrolejce ještě se dvěma svými sestrami, Kristinou a Janou, které pracovaly jako dělnice v modřanské Orionce. Koncem sedmdesátých let už, jak píše autor článku Pavel Kovář, „každá další zima znamenala pro osamělé stařenky těžký boj o holý život“. Kristina zemřela na zápal plic v roce 1979, pro Latu si nakonec přijel její synovec Ernst a odvezl ji do Reitereggu ve Štýrsku, kde v květnu 1981 jako téměř šestaosmdesátiletá zemřela.

Příběh se zařadil jenom mezi další a zase člověka rozrušil: když někdo vstoupí do politiky, podepíše 2000 slov, Chartu 77 nebo Několik vět, tak ať se pak nediví, vědomě vyjadřuje svůj občanský postoj, vyhraňuje se vůči nějaké politice. Ale ta Lata a její sourozenci? Na jejichž panství byla za protektorátu uvalena nucená státní správa?

Obávám se, že takováhle represe, trýznivost vůči bezbranným ženám už ani nemá oporu v komunistické ideologii — když jim vzali majetek, měli je už nechat bejt! Nejeví se vám to jejich poslední třicetiletí, když „proletariát“ už dávno opanoval všechny pozice, jako obraz obzvláště zrůdné doby?

Kdyby se současná KSČM spravedlivě vyjadřovala ke své historii, nemohla by ani existovat, a proto to nedělá.