Chci přispět X

Lata a její sestry

Je nebezpečné tvrdit, že minulý režim byl lepší než ten současný. Krutost komunistického režimu ukazují například osudy šlechtičen, které byly bezdůvodně šikanovány chudobou ještě v sedmdesátých letech.

Nesouhlasím s tím, aby nás současná žitá zkušenost vedla k jiné definici minulé totality. Slyšíme to kolem sebe příliš často – že se tehdy všem žilo lépe, takže ten režim byl lepší. Zaprvé: obraz o minulosti není její skutečnost, zadruhé nemáme možnost srovnávat onen režim a tento ve stejném čase, protože jakýkoli čas si zvolíme, nikdy v něm oba režimy současně neexistovaly, ale pouze jeden.

Že to byl totalitní režim, víme, a totalitarismus je vědecky poznán a definován. Že současné poměry jsou vskutku (zatím) svobodné, o tom, kromě jiného, svědčí i přehršle negativních jevů plynoucích ze svobody, například ty, které nás nyní trýzní a o nichž se v našem elektronickém listě tak často píše, například závislost existence každého člověka – i toho, jenž tržit nic nechce a ani nemá – na trhu, který nás v jeho horších časech ohrožuje jako nějaký vnější nepřítel, proti němuž nelze bubnovat do zbroje. Někomu to mačká hrdlo notně ke dnu, takže vedle toho naše minulé útrapy, vyvolané politickou perzekucí, značně blednou. Ale není to cílené zlo.

Připomenu-li osud svůj: nemožnost dostat se na (už střední) školu, vojna jak napůl kriminál (za dva roky na šesti vycházkách), zamítání žádosti o cestovní pas s odůvodněním „není to ve státním zájmu“ a vůbec neustálá výčitka až hrozba, že má existence není ve státním zájmu, to všechno bylo jenom okrajovostí, ba velice nedbalým projevem státem organizovaného zla, které za jiných okolností bralo lidem životy. To, že je bralo, že rozhodovalo o životě a smrti lidí, je přeci nesporné, a žádný pozitivnější výklad skrze současné poměry není možný.

Zneklidňuje mě, jak někteří sociální demokraté v praktické politice nyní projevují sympatie ke komunistům (ke komunismu také, bratři?), jako by konečně, když překonali všechna příkoří pravice, se dostali na kýženou loď se společnou světlou minulostí a budoucností. Ať je kritika Nečasovy vlády ostrá, ať je i nespravedlivě krutá – taková je svoboda –, ale ať nás nezavede k mylné představě nějaké spásy skrze komunisty, neboť to, co je u nich dobrého, máme taky, a o to zlé, jako jejich historické specifikum, snad nikdo nestojí. Diktatura proletariátu nám nehrozí nikoli díky přehodnocené komunistické ideologii, o čemž nic nevíme (a čímž by patrně zanikla), ale díky faktu, že žádný proletariát není (možná bohužel – vzhledem k aktuálním sociálním problémům společnosti) a komunisté u moci nejsou.

Český rozhlas v uplynulých letech zaznamenal, a povětšině také vysílal, mnoho dramatických osudů žen, perzekvovaných minulým režimem. Zvláštní množinu tvořily osudy bývalých šlechtičen, které nežily politikou, ale společností, v níž se různým způsobem angažovaly, aby jí prospívaly. Některé se více soustředily na charitu, jiné působily ve venkovských besedách a okrašlovacích spolcích nebo v Sokole, organizovaly vzdělávání žen a zasazovaly se o jejich emancipaci. Chovaly se jako české vlastenky a v mnohých případech to také dosvědčily, když pykaly za odmítání nacismu. Díky tomu po válce mohly zůstat ve svých sídlech. Dávno ztratily moc, pokud nějakou někdy měly, a vlivné byly jen v míře svých společenských snah. Většinou dokonce neoplývaly ani žádným bohatstvím, po pozemkové reformě své statky držely jen taktak nad vodou. Možná i díky tomu bývaly v místě oblíbené, nikdo jim nezáviděl.

Po únoru 1948 je kupodivu postihl velmi krutý osud, proti němuž – z mého hlediska – je poprava Slánského či Clementise jen letmým soudružským pokáráním. Nejen že přišly o veškerý majetek (to se ostatně dalo čekat), ale musely svou obec opustit a uchýlit se do nejubožejšího obydlí v celém kraji, zpravidla jedna místnost podobná chlévu. Nedostaly žádný důchod, aby i v pokročilém věku se musely živit tou nejtěžší prací, která na ně zbyla a která by i muže položila. Byl to sice typický „kulacký“ osud, ale v jednom se přec jen lišil: to „šlechtictví“, byť dávno žádný predikát neužívaly, se jim neodpustilo ani v šedesátých, ba ani v sedmdesátých či osmdesátých letech – pokud se dožily.

Zatímco každý dostal příležitost se manuální prací napravit, takže leckterý dřívější kulak se později stal i předsedou JZD, bývalé šlechtičny zůstaly v klatbě zpravidla až do své smrti. Nepomáhaly přímluvy místních obyvatel nebo i osvícenějších předsedů národních výborů: příklad nepochopitelného, leč systémového bezpráví vůči bezúhonným ženám, sdíleného několika funkcionářskými generacemi KSČ. Slyšel někdy někdo někoho, že by tuhle represi bez náznaku milosti nějak uspokojivě vysvětlil? Že „to byla taková doba“, nebereme, to byli a jsou takoví lidé.

Lidové noviny onehdy připomněly osud Laty Brandisové, komtesy zchudlého rodu a výjimečné ženy. Jako žena byla jedinou vítězkou Velké pardubické v celé její historii. Babička Immaculaty (celým jménem), hraběnka Kinská, byla sestrou hraběte Oktaviána Kinského, zakladatele Velké pardubické, proto měla ke koňskému závodění blízko. Pocházela z devíti dětí, které se narodily koncem 19. století hraběnce Johanně a hraběti Leopoldu Brandisovým, kteří žili na panství v Řitce, k němuž přináležel pivovar, lihovar, dva statky, pole a lesy. Místní kronikář poznamenal, že „pan hrabě neměl ani tak požehnáno na statcích vezdejších jako na dětech“.

Lata ve Velké pardubické soutěžila už několik let, ale vyhrála ji až 17. října 1937, kdy její vítězství mělo silný vlastenecký přídech – vyhrála nad favorizovanými Němci. Úspěšně vedla jezdecké kroužky, závodila i po válce, naposledy v listopadu 1949. A pak přišel ten neúprosný osud: zabavení veškerého majetku a vystěhování do chaty v blízkém Bojově. Tam žila při petrolejce ještě se dvěma svými sestrami, Kristinou a Janou, které pracovaly jako dělnice v modřanské Orionce. Koncem sedmdesátých let už, jak píše autor článku Pavel Kovář, „každá další zima znamenala pro osamělé stařenky těžký boj o holý život“. Kristina zemřela na zápal plic v roce 1979, pro Latu si nakonec přijel její synovec Ernst a odvezl ji do Reitereggu ve Štýrsku, kde v květnu 1981 jako téměř šestaosmdesátiletá zemřela.

Příběh se zařadil jenom mezi další a zase člověka rozrušil: když někdo vstoupí do politiky, podepíše 2000 slov, Chartu 77 nebo Několik vět, tak ať se pak nediví, vědomě vyjadřuje svůj občanský postoj, vyhraňuje se vůči nějaké politice. Ale ta Lata a její sourozenci? Na jejichž panství byla za protektorátu uvalena nucená státní správa?

Obávám se, že takováhle represe, trýznivost vůči bezbranným ženám už ani nemá oporu v komunistické ideologii – když jim vzali majetek, měli je už nechat bejt! Nejeví se vám to jejich poslední třicetiletí, když „proletariát“ už dávno opanoval všechny pozice, jako obraz obzvláště zrůdné doby?

Kdyby se současná KSČM spravedlivě vyjadřovala ke své historii, nemohla by ani existovat, a proto to nedělá.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Pane Vaculíku, Úterý, 12.Března 2013, 11:00:28

nikdy dřív by mne nenapadlo, že se budu zastávat komunistů, konec jejichž vlády očekával můj tatínek celý svůj produktivní život a nijak se tím netajil (polistopadové svobody si užil jen dva roky). Pravda, byl to jen člověk nestudovaný a celý život se živil poctivou prací svých rukou jako dělník (kaňkou na mém životopise byli oba dědové, jeden sedlák, druhý živnostník), ale v hlavě to měl dobře srovnané. A pečlivě rozlišoval. Jednak různé etapy těch dlouhých 40 let totality: 50. léta po nástupu komunistů, kdy se krutě měnily poměry a panovala ještě poválečná bída. Ztratil tehdy své kořeny, rodový majetek na Vysočině se rozpustil v JZD. Nemohl začít podnikat, jak odpovídalo jeho činorodé povaze. Každou chvilku jsem slyšela: tohle nikde neříkej, jinak by mě zavřeli. Ale úplně jiné pak byly další dvě etapy: obrodná 60. léta a pak 20 let normalizace. Mimo to tatínek dobře vnímal na rozdíl od nás, kteří se do té doby narodili, že tento do sebe uzavřený režim byl možný jedině díky mocenským dohodám, které nás umístili do područí SSSR a udržovaly tzv. Železnou oponu mezi námi a západem Evropy. Nebyli to jen zločinní komunisté, ale i xenofobní odtrženost od ostatního světa způsobená politikou nadnárodních mocenských struktur. A ten druhý aspekt podle mého soudu podceňujete a pak vám vychází komunisté jako čiré ztělesnění zla. S tím by ale nemohl souhlasit ani můj tatínek, který celou dobu poslouchal Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu, nenáviděl komunisty a čekal na okamžik, kdy padne Železná opona a komunisté tak ztratí svoji totilitní moc. Zapomínáte, že jsme v devětaosmdesátém cinkali klíči až po Maďarech, Němcích, Polácích, byli jsme prostě jedni z posledních (myslím Jakub Patočka tu na DR zveřejnil údajný názor Schwarzenbergova tatínka, že při své národní povaze snad Česko zůstane skanzenem komunismu uprostřed Evropy). Můj tatínek přes veškerou euforii v devětaosmdesátém nepochyboval, že změna u nás byla možná jen díky Gorbačevovi a celkově změněné mezinárodní situaci - kvůli pádu Železné opony.

Tím nijak nechci zlehčovat osud šlechtičen, o který píšete ve svém článku. Ocitli se ve světě nepřátelském jejich předchozímu zakotvení a naturelu. Snažili se přežít a jejich pohnutý osud budí soucit.
Ale kdo má dnes soucit s lidmi, kteří se podobně jako ty šlechtičny dostávají na okraj společnosti, jakoby tato s nimi nepočítala a je odepsala? Mluvím teď z pozice člověka, který mi popisoval co viděl, když se nedávno účastnil jednodenní vyjížďky za účelem exekucí. Viděl lidi v zahradních chatkách obklopených neuvěřitelným nepořádkem a odpadky. Viděl "vybydlená" obydlí podobná brlohům. Nevěřila bych tomu, ale začínám to vnímat i kolem sebe. Vybavuje se mi neuvěřitelně zpustlá minizahrádka u jednoho domu v blízkém Ořešíně, kam občas vyrazím na nedělní výšlap. Nebo zpustošené chatky s polehlými ploty na nedalekém protějšku Medláneckého vršku, co mám doslova za humny.
Co kdybyste nám příště udělal reportáž o lidech v exekuci v místě, kde děláte starostu? Jste si jist, že tam nemáte časovanou bombu v podobě toho důchodce ve Frenštátě, který vyhodil dům do povětří dva dny před tím než jej měl vystěhovat exekutor?

Luděk Ševčík - OSVČ

S panem Vaculíkem často souhlasím, ale Úterý, 12.Března 2013, 14:13:15

tentokráte to u mě tedy nevyhrál. Ne, že bych nebyl odpůrcem politického útlaku, to rozhodně ne. Ale jeho příběh mi evokuje romantické filmy, ve kterých vždy zchudlí šlechticové nesmírně trpí svoji chudobou. Jiní lidé, kteří v chudobě žili a žijí celý život, se kupodivu ve scénářích těchto filmů neobjevují.
Dále pochybnosti ve mě vzbuzuje průběh samotného příběhu. Je jak z mizerné červené knihovny /žily při petrolejce - proč, aby to vyznělo dojemněji?, když pracovaly, tak jistě za mzdu, dopřát si elektřinu nebyl tenkrát luxus - každá zima byla těžkým bojem o život - za mzdu si jistě mohly koupit topivo, za důchod bez problémů také./ Chybí jen příhoda, jak bojovaly se smečkou hladových vlků. A do hlavy se derou otázky, jako proč si je synovec neodvezl dříve atd. Navíc řada příslušníků poražené třídy si po roce 1948 žila mnohem lépe, než ti z vítězné, jak komentuje i Jan Procházka. Domnívám se tedy, že Pavel Kovář chtěl svým dojákem zapůsobit na city málo antikomunistického obyvatelstva. Někde semínko zjevně sklíčilo.
Tyhle dámy možná část svého života musely strávit v bídě. Režim, který to dopustil je bezesporu zavrženihodný. Neméně však, než režimy, které dopustily a dopouštějí, aby v bídě žily, žijí a budou žít miliony jiných. A ne část života a navíc bez perspektivy, že jim přijede pomoci synovec ze Švýcarska.
Pane Vaculíku, pište zase raději o dnešních vyloučených. Není to sice romanticky patetické, ale je to pravdivěji lidské.

Petr Šťastný - Malé Přítočno

První odstavec Úterý, 12.Března 2013, 16:18:19

Já bych se zase pana Vaculíka zastal. V prvním odstavci protestuje proti tomu abychom na základě špatných zkušenosti s novým režimem "vylepšovali" ten starý. To je myslím správná myšlenka. Nejlépe se k tomu kdysi vyjádřil Jan Čulík v BL s tím, že oba režimy jsou blbé jen každý jinak. Měli bychom se prostě snažit o něco lepšího.
Jinak lidské neštěstí a utrpení je vždycky individuální. Nechci s panem Vaculíkem polemizovat zda je horší když vás drží pod krkem "neviditelná ruka trhu" nebo nějaký konkrétní funkcionář.

Přeji všem hezký den

Martin Profant - Praha 7

Luďkovi Ševčíkovi Úterý, 12.Března 2013, 20:08:14

Ano, ty dámy si jistě mohly koupit elektřinu, když si mohly koupit petrolej. Mám dokonce temné podezření, že svítit petrolejem přišlo tehdy o něco dráž (ale paměť je křehká). Problém ale mohl být v tom, že elektřinu do chaty v síťovce neodnesete. Elektrifikace chat tehdy nebyla právě běžná. Ostatně i co se týče topiva, záleží na tom v čem, čím a v jak tepelně izolované prostoře topíte.
Kovaříkův článek jsem nečetl, příběh Laty Brandisové neznám, ale stojí za to, uvážit dosti reálné možnosti, než na někoho vyjedu, že píše červenou knihovnu.
A nejméně co pamatuji, tedy těch posledních dvacet let,stál ten minulý režim za ... A nemyslím, že by lidé, které donutil žít ve zcela zbytečné bídě (budováním socialismu neodůvodněně) nepočítali alespoň na statisíce, když ne na miliony.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Jsem ráda pane Profante, Úterý, 12.Března 2013, 23:04:49

že říkáte "stál ten minulý režim za ... " a ne že "komunisté stáli za ...". Chválím Vás, je třeba rozlišovat.

Zvlášť posledních dvacet předlistopadových let bylo příšerně xenofibních, myslím těch posledních 20 let před pádem Železné opony. Železná opona je ovšem pouhá metafora pro vůli světových mocností dusit nás zavřené ve vlastní šťávě v sovětském bloku, polykat marxistickou ideologii a "souhlasit" s usnesením aktuálního Sjezdu KSČ.
Nikdo už si dnes nepředstaví, jak by vypadalo oněch 40 předlistopadových let, kdyby Železná opona neexistovala. I kdyby v r. 1948 vyhráli komunisté ve volbách, tak jak k tomu došlo, ale nebyla tu Železná opona, věřím, že by všechno vypadalo úplně jinak!

Všude se teď viní komunisté, za všechno mohli komunisté, nemůžeme zapomenout na zločiny komunismu. Ale nikdo už nedodá, proč si komunisté na nás občany mohli tak troufat. Jak jim jejich exkurze do Moskvy dodávaly vítr do plachet. Jak jsme byli Moskvou kontrolovaní; vždyť sem přijeli i jejich tanky a byly tu 20 dlouhých let!

Proto mne to nutí se teď ptát: proč se nová vlna antikomunismu vzedmula zrovna v r. 2013, 23 let po pádu Železné opony? Komu se teď zrovna hodí, aby komunisté zvolení v řádných volbách, nemohli například utvořit příští koalici ve vládě spolu se sociální demokracií? Komu se hodí strašit nás komunisty?
Odpopvěď zní:
Hraje to dnes nejvíc do karet kmotrům, mafiánům a těm, kdo nám před očima demontují sociální stát.

Pane Vaculíku,
tohle nepíšu proti Vám, Vy to myslíte upřímně, neznáte možná ani pojem Železná opona, jste mnohem mladší než já.

Luděk Ševčík - OSVČ

Pane Profante, Středa, 13.Března 2013, 10:24:47

já si dovolím trvat na červené knihovně. Nejde o žádnou obhajobu minulého režimu, ale i ten si sakra dával pozor na to, aby mu kritikové ze Západu nemohli vyčítat útisk nějakých šlechtičen. Obzvláště, když měly zřejmě movité příbuzenstvo v Rakousku. A také už proto, že jsem předmětný článek /v Reflexu/ četl. Popisuje mimo jiné utrpení sester, spočívající v tom, že "ráno musely vstávat brzy, aby stihly autobus a z práce se vracely pozdě odpoledne. Takto musely pracovat přes deset let, než šly do důchodu." Ještě že nás současný režim takového utrpení zbavil!
Já jsem v tom minulém režimu žil. Ne v Praze, ale na venkově, v pohraničí. Tedy v místech, kde by se měla nejvíce projevit ta "zbytečná bída" statisíců, ne-li milionů. Pokud ale bídou nenazýváte nedostatek banánů a luxusního zboží, tak já jsem jejím svědkem nebyl. Sociální systém byl takový, že když staré babičce padala na hlavu střecha, tak MNV zajistilo opravu. Muselo. Důchody nebyly kdovíjaké, moje máma měla v 70. letech 850 korun plného invalidního důchodu. Přesto moji rodiče v pohodě udrželi mě i sestru na školách i když tátův příjem nebyl rozhodně nadprůměrný. Je fakt, že když jsem chtěl džiny, tak jsem si na ně musel jít o prázdninách vydělat /ale ani ne proto, že by na ně rodiče neměli, ale spíš nebyli džínami nadšení a variantu, že mi koupí tesilky jsem zamítl/. Tuhle možnost ale dnes moje děti ani nemají.
Co se týče bídy, tak jsem jí nikdy neviděl více, než v současnosti. Ti, kteří tu dnes žijí v zoufalých sociálních podmínkách, nebyli ani za totáče žádní boháči v luxusu, ale museli mít práci, takže měli zajištěný pravidelný, ke slušnému životu dostačující příjem. Teď jej nemají a žijí jak žebráci.
Popisuji dobu posledních 20 let socialismu, kterou jsem schopen už rozumově posoudit.
Minulému režimu bych tedy vyčetl jiné nectnosti a není jich málo, než to, že by statisíce, či miliony žily ve skutečné bídě. Pokud o ní dnes někdo píše srdcervoucí bajky, potřebuje tím přesvědčit ty, kterým se žije špatně, že za totáče by se měli ještě hůře. Po materiální stránce to ale spíše pravda nebude.

Martin Profant - Praha 7

Pro LŠ Středa, 13.Března 2013, 20:45:59

Jak jsem už napsal,opravdu mi nejde o to, jestli je příběh Laty Brandisové typický. Nicméně nemáte pravdu s tím, že si minulý režim "dával sakra pozor na to, aby mu kritikové ze Západu nemohli vyčítat útisk nějakých šlechtičen."
On by tak možná uvažoval nějaký ideolog na ÚV KSČ, jenomže přes veškerý demokratický centralismus poskytoval "reálně socialistický" režim dost prostoru pro zhovadilost pokřivených funkcionářů na lokální úrovni. Nepoměrně víc, než pro jejich případnou uvážlivost a slušnost. Někdy bylo využívání toho prostoru komické -- chomutovský okresní ideologický tajemník např. v polovině osmdesátých let zakazoval oficiálně distribuované film o drogově závislých, vedle v Mostě na něj chodily školní výpravy -- jindy tragické, když si takové hovado na někoho zasedlo. Shodou okolností jsem měl vzdálenou příbuznou, která se oficiálně provinila jako původem ze zámku, tak vdovstvím po příslušníkovi nevhodného zahraničního odboje, ale sama interpretovala poněkud nadnormativní míru šikany, které se ji dostávalo, s pozoruhodně pobaveným nadhledem a vzpomínkou na to, jak kdysi dala košem mladému bulíkovi, ze kterého posléze vyrostl statný funkcionář. A ten se čerta staral, jestli by se o tom nemohlo psát na západě.

A k té bídě -- nevím, jak jste přišel na to, že by se ta bída měla nejvíce projevit v pohraničí. To snad v padesátých letech. Byl jsem na vojně s ostravským Romem, který tam měl poprvé postel sám pro sebe a na talíři maso (dneska je to úspěšný majitel stavební firmy a posílá, blbec, své dcery na soukromé vysoké školy, protože si jeho žena myslí, že jsou lepší než ty veřejné), pamatuji si, jak se moje máti a její sestry skládaly každý měsíc na příspěvek pratetě k důchodu, protože jinak by nevyžila (a opravdu nežila rozmařile), vzpomínám, jaký měly nástupní plat sestřičky u máti v OÚNZu.
Nevyčítám minulému režimu fronty na banány, mnohem víc mi vadily fronty na knihy (o kontrole jejich dovozu nemluvě) a můj postoj může být ovlivněn tím, že se mi po hmotné stránce vede dnes mnohem lépe než tehdy a že to platí o devadesáti devíti procentech lidí, se kterými se stýkám (nezobecnitelné sociální mikroklima) -- ale nouze jsem tehdy viděl dost a nevěřím, že ji v globále bylo zase o tolik méně než dejme tomu v roce 2007, jen byla distrinuovaná jinak -- hovadské zbídačování posledních let pod záminkou krize ovšem od té doby věc dost posunulo.

Luděk Ševčík - OSVČ

Pane Profante Čtvrtek, 14.Března 2013, 10:36:13

á rozhodně nechci vystupovat jako obhájce bývalého režimu. Mám mu toho dodnes dost za zlé. Ale představa, že by se po materíální stránce měli lidé lépe, než v roce 89, mě pobavila.
Vy jste velmi přesně charakterizoval důvod našeho rozdílného pohledu na bídu tenkrát a dnes - sociální mikroklíma. To je přesně ten problém, proč i mnozí levicoví aktivisté, nebo politici, nejsou schopni pochopit, jak zle už v této zemi mnoha lidem je. Osobní prožitek je nenahraditelný, proto vidíme, jak se mnohem více Romů zastávají ti, kteří jezdí do romských ghet a vidí vše na vlastní oči. Sytý hladovému nevěří a ani snaha pochopit bídu přes okno své vily, nebo luxusního auta, asi nenahradí prožitou zkušenost.
Jsem rád, že plat sester je u nás lepší, než za totáče. Škoda, že u daleko více kategorií je tomu přímo naopak. V našem okrese opravdu pracují lidé za 8 tisíc čistého a ta procenta, pobírajících tuto almužnu, jsou zde hodně vysoká. Družka má plný invalidní důchod 6850. Její dcera si ve svých 22. letech vydělává, po zvýšení kvalifikace, zhruba 8500 čistého, její druh, protože dělá dvanáctky a chodí na noční, má okolo 11 tisíc čistého. To, co jim zůstane po zaplacení nájmu, energií, potravin a dalšich nutných výdajů, jim nedá šanci na změnu zlepšení životní úrovně do budoucna. Žijí, přestože oba plně pracují, z ruky do huby. Možná, že vaše teta, jako důchodce potřebovala příspěvky na přilepšenou. Ale já v minulém režimu nepamatuji mladé lidi, oba zaměstnané, kteří by si díky příjmům nezvyšovali životní úroveň. Na to jich dnes velmi mnoho může zapomenout. A to jsou ti zaměstnaní, o nezaměstnaných by to bylo daleko depresivnější. To vše s tím, že v minulém režimu šli i ti socálně slabí postupně nahoru, jejich životní úroveň se zlepšovala, a teď jdou dolů, jejich řady se množí a nejhorší na tom je, že výhled do budoucna je katastrofální. No future.
Takže, kdyby páni levicoví politikové a sociologové vystrčili čumáčky ze svých sociálních mikroklimatů a viděli tu bídu, kterou kolem sebe vidím já, třeba by značně zvýšili své úsilí v boji o spravedlivější systém. S 80 tisíci příjmu ale stejně těžko pochopí, jak se žije těm s 8 tisíci.

120912_0006

Blažena Švandová - Brno

Pane Ševčíku, dík a souhlas, Čtvrtek, 14.Března 2013, 16:27:32

zvlášť oceňuji tato Vaše slova:

v minulém režimu šli i ti socálně slabí postupně nahoru, jejich životní úroveň se zlepšovala, a teď jdou dolů, jejich řady se množí a nejhorší na tom je, že výhled do budoucna je katastrofální. No future.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.