Normalizační režim v Československu jako sociální systém

Pavel Holubec

Bývalý normalizační režim stál na zvnitřnění představy o jeho nevyhnutelnosti a převádění veškeré sociální reality na protiklad režimní-protirežimní. Nezůstává ovšem něco z toho v transformované podobě v platnosti i v režimu současném?

Pro označení společnosti, státu, režimu, systému či sociálního uspořádání v Československu, které bylo ukončeno sametovou revolucí z roku 1989, neexistuje jednoduché a obecně používané pojmenování. Podle kontextu a citového zabarvení vztahu mluvčího k tehdy panujícímu režimu se používá např. „za socialismu“ či „za socíku“ (podle názvu, jímž stát oficiálně označoval sám sebe: Československá socialistická republika — ČSSR), „za komunismu“, „za komunistů“ či „za komančů“ (podle vládnoucí Komunistické strany Československa — KSČ), „za normalizace“ (podle oficiálního označení období po potlačení Pražského jara roku 1968, kterým byly zároveň odsouzeny snahy o reformu režimu, známé jako „socialismus s lidskou tváří“), „za totality“ či „za totáče“ (podle totalitární formy vlády, která usilovala o kompletní podřízení státu, ekonomiky, společnosti i soukromého života obyvatel státní moci: takovým byl režim ovšem jen zhruba v prvním desetiletí své existence), „za minulého“ či „předrevolučního režimu“ (na základě kontrastu s následujícím „porevolučním“ obdobím).

Tento seznam označení samozřejmě není kompletní, leč pro povšechnou charakteristiku tehdejší československé společnosti a doby nám postačí a pro další diskusi budeme používat označení „normalizační režim“.

Takovéto označení není náhodné. Slovo „normalizační“ bylo vybráno proto, že se používá pro označení období 1969-1989, v němž režim dosáhl své největší stability. A to i přesto, že naprostá většina obyvatel ztratila o panujícím režimu a jeho záměrech díky událostem roku 1968 veškeré iluze a režim ustoupil od nejbrutálnějších a nejviditelnějších forem represe typu justičních vražd a vytváření táborů nucených prací pro politické odpůrce. Doba normalizace tak označuje období, kdy se změna panujícího režimu jeví většině obyvatel jako krajně nereálná a kdy oficiální ideologii nevěří ani vedoucí představitelé režimu, leč kdy se i přesto panujícímu režimu podřizují, tak či onak, prakticky všichni a bez výjimky. Režim se tak udržuje v chodu mechanismem zvnitřnění, v němž hrála rozhodující úlohu porážka Pražského jara a s ním i veškerých nadějí na změnu.

Za velice důležitou podmínku fungování režimu považuji figuru jeho nevyhnutelnosti, kterou režim aktivně udržoval v myslích všech svých obyvatel. V globálním měřítku byla účinnost této figury zásadně podpořena existencí Sovětského svazu, který stejnou figuru aktivně promítal nejen do myslí sovětských občanů a občanů se SSSR „spřátelených“ zemí, ale i do myslí obyvatel všech ostatních zemí na Zemi. O síle této projekce svědčí i zkazky o tom, že zprávám o rozpadu SSSR zprvu nikdo na Západě nevěřil a pro tuto eventualitu nejspíš nebyl připraven žádný plán.

Režim = systém

Nyní se blíže podívejme na pojem „režim“. Pro jeho objasnění použijeme teorii autoreferenčních sociálních systémů Niklase Luhmanna. To, čemu říkáme „normalizační režim“ totiž budeme nadále pojímat jako vysoce teritorializovaný (určitý, jasně vymezený) sociální systém. V Luhmannově pojetí je systém vymezen rozdílem / rozlišením mezi systémem a prostředím. Toto rozlišení přitom prostupuje veškerými systémovými procesy a aktivitami a tím pádem zakládá i reálné rozdíly: toto rozlišení tak de facto vymezuje systém jako systém.

Jaké je ono základní rozlišení zároveň určuje, o jaký systém jde. Normalizační režim tak rozlišuje mezi režimem, tj. sebou samým, a vším ostatním. Rozlišení na režimní a protirežimní, případně na vůči režimu lhostejné a režimu škodlivé tak prostupuje veškerou společností a všemi společenskými aktivitami. Důsledkem Luhmannova pojetí je i to, že zde nemusí být nikdo, kdo „rozhoduje“. „Rozhoduje“ totiž, čili z daných možností vybírá, pouze autoreferenční (sám-k-sobě-se-vztahující) systém (režim). To je totiž ono „každý přeci ví, co by se mělo či nemělo“. Každý přeci ve své momentální společenské roli ví, jak by se měl zachovat: ví to policista, ví to učitel, ví to rodič a v průběhu výchovy se to dozví i každý student.

Je mnoho filmů z nedávné doby, které toto každodenní fungování normalizačního režimu velice přesvědčivě zobrazují, příkladem budiž Trojanův film Občanský průkaz či Hřebejkovo Pupendo.

Systém „funguje“ či „existuje“ dokud jeho základní rozlišení platí. Systém „se snaží“ udržet v chodu, jinak řečeno „přežít“, jak jen to jde. To je i důvodem onoho obecně známého faktu, že jednou založenou instituci či organizaci je obtížné zrušit. Systém se reprodukuje tak, že neustále, ve všech svých aktivitách, uplatňuje svoje základní rozlišení, „rozhoduje“ co se ho týká a netýká, kdo je jeho součástí a kdo nikoli, jak se má kdo zachovat v té či oné situaci.

Důležitý přitom není pouze výsledek toho kterého rozhodnutí jako spíše to, že se při tom uplatnilo ono základní systémové rozlišení. Policista se tak nerozhoduje podle zákona, nýbrž podle toho, zda by jeho jednání schválil režim; učitel se při výběru témat výuky nerozhoduje až tak podle toho, zda budou studentům užitečná, zda je nějak posunou v jejich osobním vývoji, či zda jim otevřou nové horizonty, nýbrž podle toho, zda si jejich výukou proti sobě či proti žákům nepopudí režim; obdobně rodiče děti učí rozlišovat mezi tím, co je s režimem konformní a co nikoli, a je vcelku jedno, zda-li režim schvalují, tolerují či proti němu brojí: ve všech případech je totiž důležité dát najevo, co se režimu týká a co nikoli, co je protirežimní a co je pro režim „normální“.

Systém sám se vyvíjí, má vlastní vnitřní dynamiku, ale též reaguje a přizpůsobuje se vnějším vlivům. Systém buduje svoji vnitřní složitost proto, aby byl schopen čelit složitosti vnějšího i vnitřního prostředí. Pod touto složitostí si představme celou řadu subsystémů, které se vyvíjejí a mění v čase i prostoru: systém produkce a distribuce zboží, právní systém, vzdělávací systém, systém zdravotnictví, sociální systém, systém národní i mezinárodní politiky atd. V zásadě jde o funkčně diferencované subsystémy — Luhmann tvrdí, že lidská společnost v procesu vlastního růstu a diferenciace směřuje od hierarchicky diferencovaných sociálních systémů (typu světské a církevní hierarchie) k systémům diferencovaným funkčně (podle toho, čeho se týkají: produkce, destrukce, spravedlnosti, vzdělání, zdraví, rozhodování …).

Obdobně rozrůzněné jsou všechny moderní společnosti. Leč pokud je o rozrůznění v rámci normalizačního režimu, každého z oněch subsystémů se týká i základní systémové rozlišení režimní / protirežimní: právo zajišťuje vládu jedné strany; škola vychovává vůči režimu konformní žáky; města a domy jsou stavěny tak, aby umožnily reprodukovat vůči režimu konformní společnost; do politiky a řídících funkcí mohou pouze režimem prověření lidé; nejrůznější režimní prominenti mohou snáze získávat nedostatkové zboží a služby; armáda a tajné služby pomáhají „spřáteleným“ režimům atd.

Sametová změna režimu

Sametovou revolucí se normalizační režim rozpadl. Systém sice jevil známky rozkladu, či lépe řečeno neschopnosti reagovat na změny uvnitř společnosti a ve světě, již dříve, leč k jeho pádu přesto došlo teprve díky vývoji uvnitř systému samotného: lidé se stále více odvažovali vystupovat proti režimu a bezpečnostní složky byly stále méně ochotné režim bránit. Režim takto nazrával ke svému konci, takže pak už stačila pouze vhodná událost, která řetězec nevratných změn odstartovala.

Díky pádům obdobných režimů v okolních zemích (Polsko, Maďarsko, Rumunsko, NDR) navíc zmizela ona figura nevyhnutelnosti tohoto režimu, o níž si myslím, že byla jakousi základní skutečností na pozadí fungování normalizačního režimu v ČSSR, zajišťující důležitost rozlišení režimní / protirežimní. Jakmile tento „pevný bod v komunistickém vesmíru“, který byl přítomný mj. i v heslech o „budování světlých zítřků“ a  „s komunismem na věčné časy“, zmizel, celá řada věcí, chování a zažitých praktik přestala dávat smysl. Proč orientovat své jednání podle normalizačního kompasu režimní / protirežimní, když se tu najednou objevila reálná možnost, že se režim může zásadně proměnit? Že může dokonce i nebýt!

Jakmile přestává platit základní rozlišení, systém se rozpadá. Neznamená to však, že by se současně s ním musely rozpadnout i jeho subsystémy, systémy paralelní či okrajové. Každopádně je to ale významný impuls k jejich proměně: rozpadem systému se totiž mění prostředí, v němž operují další systémy. Územně a funkčně diferencované systémy se mohou snáze rozvíjet podle jim vlastní logiky, okrajové systémy mohou získat na významu a velké sousední systémy mohou části rozpadlého systému zapojit do svého fungování.

Příkladem prvého je rozpad federalizovaného státu na státy samostatné, větší autonomie regionů, měst a obcí, anebo nespoutaný rozvoj jednotlivých sektorů. Pro příklady rozpadlých států rozhodně nemusíme chodit daleko: ČSSR se během tří let rozdělilo na ČR a Slovensko, rozpadla se ale i Jugoslávie a Sovětský svaz, čímž došlo k obdobně významnému překreslení mapy světa jako když se rozpadla Evropská koloniální impéria. Větší autonomie regionů a měst vedla nejen k jejich rozvoji, ale v mnoha případech též k prohloubení jejich úpadku, neboť byly omezeny regionální transfery. Ony pomyslné nůžky mezi bohatými a chudými oblastmi se proto začaly rozevírat stále více.

Rozvojem jednotlivých sektorů se zvětšila i jejich slepota vůči ostatním sektorům či regionům. Ekonomika se tak odcizila potřebám společnosti i státu, obdobně jako systém zdravotnictví a školství. Všechny tyto sektory se přitom hlouběji diferencovaly podél již dříve patrných linií: finanční sektor se odpoutal od sféry produkce a nebývale se zvětšil a rozrůznil sektor služeb, školy se specializovaly, zubaři se prakticky osamostatnili a zdravotnická zařízení se zaměřila na rozvoj specializovaných pracovišť, mnohdy na úkor základní péče.

Aby nedošlo k mýlce, tyto procesy rozrůzňování a osamostatňování funkčních systémů probíhají po celém světě, ale přijde mi, že rozpad států a ztráta orientačních bodů jejich obyvatel tyto procesy urychluje a dramatizuje. Rozpad státu, který tyto systémy mnohdy budoval jako své subsystémy a udržoval jejich konzistenci a provázanost v rámci vlastních hranic, tak mnohdy znamená snažší podřízení lokálních systémů globálním procesům. Dobře patrné je to ve sféře ekonomiky, kde i mnohé národně a regionálně úspěšné podniky nejsou schopné konkurovat globálním řetězcům.

Příkladem rozvoje okrajového systému je šedá ekonomika a černý trh. V normalizačním režimu se etablovala jako způsob zajištění nedostatkového zboží, ale i specifický, s režimem kompatibilní, způsob odporu vůči režimu (fungovalo zde rozlišení na režimní = nekvalitní, čili i mimorežimní = kvalitnější). S blížícím se rozpadem režimu rostl význam této paralelní ekonomiky — v SSSR přitom více než v jeho satelitech: jednoduše proto, že tam byl nedostatek zboží větší — a i tato ekonomika zažila s rozpadem režimů a států nebývalý boom. Z podzemních a špiónských sítí se tak snadno staly sítě mafiánské. Koneckonců, jejich motivem byl zisk za každou cenu, což velice dobře zapadlo do expandujícího neoliberálního systému.

Globalizace v neoliberálním hávu vlastně znamená snahu ekonomického systému o podřízení všech ostatních systémů vlastnímu základnímu rozlišení, totiž na to, co má peněžní hodnotu a co nikoli. Ekonomický systém se rozšiřuje skrze komodifikaci. I kultura, která byla za normalizačního režimu prostoupena rozlišením na režimní a protirežimní, se snadno stává zbožím (tj. uplatňuje rozlišení ekonomického systému) — musí si totiž „na sebe vydělat“, stejně jako třeba péče o životní prostředí. Současná ekonomická krize pak poskytla záminku k rozšíření vlivu peněz do dalších společenských systémů: sociálního, zdravotního i vzdělávacího. A opět je nám sugerována ona už krapet pozapomenutá figura nevyhnutelnosti, která se ovšem dneska netýká politického režimu a existence SSSR, nýbrž „režimu“ ekonomického a mnohdy také existence EU.

Po víc než dvaceti letech od sametové revoluce se tak zapojení ČR do EU a NATO jeví jako méně významné nežli zapojení do globální ekonomiky; rozšiřování EU se tak zpětně může jevit spíše jako nástroj globalizace. Přiznejme si přeci, že motiv geopolitický (totiž obrana před SSSR i před konflikty evropských mocností) i ideový (obrana oněch často proklamovaných „evropských“ hodnot) byl při rozvoji EU po rozpadu Východního bloku vůči motivu ekonomickému přinejmenším výrazně upozaděn. Vždyť první dva motivy jsou přítomné spíše v rétorické rovině, kdežto s ekonomickým motivem se stále aktivně pracuje: tvorba evropského trhu a harmonizace příslušné legislativy, zavedení eura, řešení dluhové krize.

Přijde mi, že právě používání figury nevyhnutelnosti ve vztahu k EU souvisí i s oním specificky českým euroskepticismem i jeho umírněnější variantou „euro-ostražitosti“. Jakoby se kdesi v příšeří znovu ozývaly potlačené vzpomínky na potlačené Pražské jaro, následované tuhou normalizací. Jako bychom tuto vzpomínku na normalizaci poměrů cítili za každou evropskou normou. To, že je tato vzpomínka pro mnohé „mediálně implantovaná“, příliš neubírá na její moci. Vždyť přeci, z toho, co za (třebas i jen historicky) reálné považujeme, vyvozujeme reálné důsledky a orientujeme podle toho i naše dnešní jednání.

Individualismus vnitřních světů

Na individuální úrovni se v České republice i jinde setkáváme s lidmi, kteří se sice vydali do světa a založili si vlastní živnosti, firmy a organizace, ale — zřejmě v důsledku hluboce zažité opozice vůči normalizačnímu režimu — zůstávají i nadále uzavřeni ve svém vnitřním světě. Uvnitř tohoto „bezpečného“ světa, vzniklého původně jako útočiště před režimem, jsou přátelé, domov, koníčky, zábava apod., zatímco venku zůstává veškerá politika i „nebezpečný a cizí“ svět, což podporují i média tím, že ho právě tímto způsobem vehementně vykreslují. Mezi vnitřním a vnějším světem tak vymezujeme jakousi neviditelnou bariéru: sami za sebe jednáme pouze v našem vnitřním světě, kdežto v tom vnějším jsme jenom diváky a lidskými automaty, které se drží toho, aby nevypadli ze své role.

Dřívější rozlišení na režimní / protirežimní tak často nahrazuje podobně významné rozlišení na vnitřní / vnější svět. Různí lidé si vnitřní či blízký svět vymezují různě. Může to být rodina, okruh přátel, okruh zájmů, vlastní obec, „slušný lidi“ apod. — vždy jde ale o soukromé či výčtem konkrétních lidí vymezené skupiny, nikdy o abstraktně pojaté společenství. Vnitřní světy nikdy nejsou abstraktní či obecné — takto by totiž do nich totiž mohl proniknout nepředvídatelný Druhý a rozložit celý pečlivě budovaný blízký svět.

Soukromý vnitřní svět totiž vždycky umožňuje jakéhokoli nevítaného Druhého vyloučit: třeba jenom na základě toho, že přestane být blízký, že jeho názory nám přestanou být blízké, anebo, že ho odmítne přijmout někdo, kdo nám naopak blízký je. Vnitřní svět je prostě osobní a je založen na osobních vztazích: a to nejen s lidmi, které známe, ale též s médii, která čteme, s věcmi, které kupujme a s místy, která navštěvujeme. A společnost sítí a informační technologie nám umožňují takovýto osobní svět efektivně konstituovat.

Vezměme si například mobilní telefony a Facebook, tyto technologie, které jsou tak rozšířené a v jistém smyslu blízké (protože personalizované, ušité každému na míru), že si ani nemusíme uvědomovat, jak dovedně nás mohou uzavírat v našich vnitřních světech. Obě technologie v sobě mají zabudované seznamy blízkých, kteří jsou tak v historicky novém smyslu „na dosah“, aniž by byli přítomní. Kdykoli jim totiž můžeme zavolat, kontaktovat je, sdílet s nimi svůj status, domluvit se na schůzce.

Jakým způsobem nás ale tyto technologie mohou uzavírat v našich vnitřních světech? Nejsou to jen ony seznamy blízkých, které si můžeme podle chuti třídit a měnit, je to především utvrzování v našich názorech a přesvědčeních, filtrování okolního světa skrze názory a reakce blízkých, pohlížení pouze do zrcadel, v nichž jsme se shlédli. To vše nám takovéto výběrové seznamy umožňují. Krom toho, z novin a televize si můžeme snadno sestavovat vlastní program a výběr zpráv, personalizovat si často navštěvované webové portály, navštěvovat jen stránky ze seznamu oblíbených.

Informační technologie dále umožňují filtrovat to, co se nám nelíbí: nejen spam, viry a reklamy, ale i třeba statusy lidí, jejichž názory nám nekonvenují. Navíc, některé vyhledávače filtrují výsledky podle našich minulých hledání, anebo podle země, v níž se právě nacházíme. A to ani nemusíme být v zemích, které internet a další média cenzurují a dostupnost určitých sítí a služeb omezují.

Uzavírání ve vnitřních světech umožňují i další, již dlouho známé technologie a praktiky: automobily nám umožňují nesetkat se nikým na ulici cestou do práce, cestování v prvních třídách v letadlech a vlacích filtruje naše spolucestující podle jejich sociálního statusu. Obdobně funguje i obědvání v drahých restauracích, pobývání v drahých hotelích, nakupování ve značkových obchodech či studium na výběrových školách. Nejde sice o segregaci absolutní, nýbrž pravděpodobnostní, ale když se to sečte s vlivem výše zmíněných informačních technologií, šance, že ze svého vnitřního světa vykročíme, je velice malá.

A nemusí jít jenom o Kellerovy tři sociální světy; jde též o různé oborové diskurzy, subkultury a kontra-kultury; jde o svět, který podporuje naší představu o sobě samém. Představy, kterou si mnohdy snažíme udržet stůj co stůj, třebas i našim pocitům, frustracím a reakcím ostatních navzdory. Do vnitřního světa často utíkáme právě tehdy, když někdo či něco naší představu o světě i nás samých narušuje.

Jenže právě vykročení z vnitřního světa ven, do neznámého a málo předvídatelného prostředí, je základem jakékoli změny. Pokud jsme nespokojeni se světem, obvykle za tím vězí právě nespokojenost s naším vztahem ke světu. Kognitivní disonance mezi tím, jaký si myslíme, že svět je, a jak ho skutečně zažíváme.

Musíme se však tolik držet myšlenky souladu a harmonie? Vždyť nesoulad a disonance je jako trhlina v jinak spojité realitě, cosi, co do světa nepatří a nemá patřit, ale přesto to existuje. Nesoulad je totiž Alenčina nora, kterou se dostala do říše divů; anebo cesta, na jejímž konci se Neo osvobodil z Matrixu. Nesoulad a disonance nás dráždí. Zkusme ale tuhle trhlinu pro jednou nezakrývat, nýbrž ji naopak rozšířit, podívat se kam vede a vstoupit na neznámou půdu; jako Tristan Thorne v Hvězdném prachu překročit onu tajuplnou zeď.

A skrze představu zdi se nyní vraťme na začátek, k normalizačnímu režimu, ke zdem které budoval, a k základní podmínce jeho fungování — k figuře nevyhnutelnosti. Netýká se tato figura i naší představy o nás samých? Neříká nám právě tato figura, že změna možná není, a proto je zbytečné se o ní vůbec snažit? Ta figura a její vemlouvavý hlas přeci vždycky najde přinejmenším tisíc důvodů, proč něco nejde, proč je lepší zůstat doma a v bezpečí...

Musíme však tohoto našeptávače vždycky poslouchat? Není to jen strážce našeho vnitřního světa, který se bojí přijít o práci?

K dalšímu čtení:

Niklas Luhman: Sociální systémy. Nárys obecné teorie

Manuel Castells: The Information Age: Economy, Society and Culture. Volume III, End of Millennium

Benedict Anderson: Představy společenství. Úvahy o původu a šíření nacionalismu

    Diskuse
    February 16, 2013 v 14.37
    ....Z podzemních a špiónských sítí se tak snadno staly sítě mafiánské ?
    JV
    February 16, 2013 v 17.24
    Krásný článek a drobná připomínka
    Vážený pane Holubec,
    Váš článek je velmi pěkný a pravdivý. Jde do hloubky, a to je dobře.

    K jedné části Vaší úvahy, v níž se zmiňujete o českém euroskepticismu, bych měl menší poznámku. Mezi lidmi, kteří Pražské jaro zažili, porozuměli jeho smyslu, a pokládají jej za cosi pozitivního, byste skoro žádné euroskeptiky nenašel. Zdrojem českého euroskepticismu je daleko spíše český nacionalismus, jehož původ spadá do 19. století.

    S figurou „nevyhnutelnosti“ potíže opravdu jsou. Myslím, že na její nejhlubší kořeny ukazuje křesťanství prostřednictvím dvou nároků, které klade Ježíš na člověka: miluj Boha svého celým svým srdcem a celou svou silou a miluj bližního svého, jako sebe samého.

    Stále totiž propadáme pocitu, že Boha milovat nemůžeme, protože bychom přišli o svoji domnělou suverenitu. Také se nám moc nechce milovat druhé, dát jim přednost před sebou samými a jednat tak, aby to bylo dobré především pro ostatní. Máme u toho falešný dojem, že bychom se připravili o něco, co nám právem náleží. Zkrátka připadá nám nevyhnutelné budovat svět jinak, než na základech ničím neomezené lidské vůle.

    S přáním všeho dobrého
    Jiří Vyleťal
    JČ:
    "Z podzemních a špiónských sítí se tak snadno staly sítě mafiánské" - zde odkazuji na Manuela Castellse, který mj. o tomto, a poměrně obsáhle, píše na příkladu postsovětského Ruska. Je to velice poučné čtení a velmi zajímavý pohled na nedávnou historii. Vřele doporučuji.
    (četl jsem to v angličtině-pokud máte zájem, rád pošlu)

    JV:
    Děkuji pane Vyleťal.
    Co se týče vaší poznámky k euroskepticismu, vcelku s vámi souhlasím. Zvlášť se souvislostí s českým nacionalismem - viz. např. takové pojmy jako "Mnichovská zrada" či přirovnávání EU k Varšavské smlouvě.

    Má poznámka směřovala k tomu, že vstup do EU byl, a často nadále i je, prezentován jako nevyhnutelnost. Jako by bývalo šlo o volbu, v níž se nabízela pouze jediná možnost, a tudíž šlo o volbu čistě iluzorní. Nebýt pro vstup do EU bylo totiž prezentováno jako volba proti porevolučnímu režimu - čili jako obrácené a ve svých následcích nesrovnatelné volby v ČSSR, kdy též bylo možno volit pouze jedinou stranu - KSČ - anebo volit proti režimu.

    Myslím tedy, že euroskepticismus některých lidí se odvíjí právě od tohoto: že nebylo či není vyhnutí, že v EU prostě být musíme (tito euroskeptici by si asi ČR ve vztahu k EU představovali spíše jako Švýcarsko, či Norsko, čili země, které v EU nejsou, ale přitom vlastně tak či onak jsou).

    No a ta vaše úvaha o křesťanské "nevyhnutelnosti", tu jsem zprvu nepochopil. Když jsem se ale nad ní více zamyslel, došlo mi, že je vskutku velice hluboká a zároveň opravdu míří tam, kam jsem mířil ve svém článku :-).

    Přeji pěkný den a ještě jednou děkuji
    JV
    February 16, 2013 v 23.06
    Ano, souhlasím
    Vážený pane Holubec,
    děkuji za odpověď. Ano, souhlasím s vámi. Nutnost vstupu do EU takto opravdu prezentována byla.
    Dobrou noc
    J.Vyleťal
    February 17, 2013 v 15.13
    Díky, dobrý článek
    Přímo mi navazoval na něco, co jsem si četl zrovna teď myslím ve čtvrtek. Hledal jsem pro nějakého známého jednu kapitolu v knize Slavoje Žižka Jednou jako tragédie ...., no a jak jsem ji měl zase v ruce, shltnul jsem znovu doslov Roberta Bartoše, kde velice čtivě popisuje teorie o velkém Druhém, který držel systém pohromadě. Tohle to by bylo potřeba natlačit mezi lidi, jesli by to byli schopní pochopit. Prostě konečně odhodit to černobílé až stupidní dívání se na minulost - takovéto byl tu parchant komanč a my obyčejní lidi jsme žili v diktatuře. Děcka by měly ve škole povinně číst třeba Havlovu Moc beymocných si myslím.
    Nemáte někdo ten doslov Roberta Bartoše k tomu Žižkovi v elektronické podobě? Bych to poslal pár lidem.
    February 18, 2013 v 5.56
    Člověk se někdy jen velmi těžko brání myšlence, že český národ je jakousi podivnou symbiózou zbabělců s prohnanými lumpy, kde pár "normálních" jedinců prostě nemá šanci.
    Omlouvám se za pomýlení jmen. Ten doslov psal Radovan Baroš samozřejmě.
    ŠŠ
    February 18, 2013 v 13.58
    Ti normální jedinci tvoří většinu českého národa, jenže na rozdíl od v symbióze spojených zbabělců a prohnaných lumpů nejsou svými činy a životy pro média a pro režim zajímaví. Takže nemají šanci...........zatím?
    February 18, 2013 v 18.14
    Máte pravdu, paní Šprynarová,
    bylo by nespravedlivé považovat své spoluobčany za nenormální či přímo za zbabělce jen proto, že se bojí. Někdo se třeba vůbec nebojí o sebe, ale o své blízké. Když přijdeme o práci, neškodí to jen nám, ale především těm, kdo jsou na nás závislí. Nejvíc se obvykle člověk bojí, když má malé děti - na tom není nic divného a znám to ze zkušenosti. Naopak ten, kdo se vůbec nebojí, nebývá ve všech případech hrdina. Někdy to může být docela obyčejný zoufalec. A zoufalství by člověk podléhat neměl.
    MP
    February 18, 2013 v 23.04
    Pozor na tu tvrdou dichotomii "režimní a protirežimní"
    Na komunisty se sice běžně nadávalo, ale lidé byli díky sociálním jistotám a díky socialistickému konzumu poměrně dlouhou dobu relativně spokojeni. Rozhodně nežili v nějaké hrůze či šíleném stresu "z režimu".

    Starším generacím se dnes jeví normalizace jako téměř zlatá léta (samozřejmě to období posuzují nekriticky a lakují je s odstupem času narůžovo) - viz i průzkumy veřejného mínění...
    February 19, 2013 v 5.57
    Co když je to tak, že většinou jsou lidé docela spokojeni, když nevidí jinou možnost? Jakmile se tato možnost vynoří, začnou být se svým postavením nespokojení. Samozřejmě, že to neplatí absolutně - nesmí být hůř než bylo dřív. Se zhoršením oproti minulosti se totiž lidé nesmíří tak snadno, protože minulost vyvrací tezi, že neexistuje jiná možnost.
    A nebo je to ještě jinak. Člověk je spokojený, když svět odpovídá jeho představám, že "to tak má být". V tom případě se smíří s daným stavem, i když se nemá bůhvíjak dobře. Ale taky to neplatí absolutně. Nějaká dolní hranice tam je, aby člověk mohl být jakžtakž spokojený.
    February 19, 2013 v 10.35
    režimní a protirežimní
    Pane Pleva,
    to základní rozlišení režimní/protirežimní je pojato jako jakýsi "momentálně pevný" základ, od něhož se odvíjí další rozlišení a jednání. Nesouvisí to s hrůzou ani stresem. Právě naopak, tím že poskytuje jistotu "že takto to v tom našem světě prostě chodí", tak umožňuje se stresu (alespoň do určité míry) zbavit a tím pádem i nějak normálně fungovat. Třeba právě za cenu vyloučení některých témat z diskuse či některých lidí ze společnosti.

    Ze systémového pohledu je i např. existence protirežimních disidentů, které režim sleduje a do určité míry toleruje, funkční: nejen, že známý nepřítel je lepší než neznámý, ale i disidenti totiž uplatňují a při životě udržují ono základní rozlišení režimní/protirežimní a navíc, na ně namířené exemplární tresty fungují jako varování pro zbytek společnosti.

    Vždyť ten normalizační režim byl založen na tom, že většina společnosti mohla žít své normální životy - za určitých podmínek. Byla to taková nepsaná smlouva: podvolte se režimu, udělejte tady a támhle nějaké ústupky, a my vás necháme v klidu žít. Pokud např. chcete, aby vaše děti studovali a měli šanci na vyšší společenské postavení, ukažte, že jste konformní.

    Ze systémového hlediska nelze říci, zda je nějaký režim lepší či horší (to je totiž morální hledisko - a i to lze ze systémového pohledu chápat pouze jako určitou funkci), nýbrž pouze zda je funkční (jestli je schopen existence) a zda funguje podle nějakých výkonově-funkčních kritérií lépe či hůře a zda je schopen se vyrovnat s takovými či onakými vnějšími vlivy (tj. zda např. ustojí různé katastrofy aniž by se zhroutil).

    Pokud srovnáme normalizační režim s tím současným systémem a podíváme se např. na svobodu pohybu či svobodu projevu, současný režim nám těchto svobod rozhodně poskytuje více. Pokud se však podíváme na nejnižší vrstvy společnosti, ty se dnes mají hůře, zvláště díky kumulovaným nejistotám (žijeme totiž v rizikové společnosti) a proděravělé síti sociálního státu.

    Lze říci, že normalizační režim v ČSSR byl schopen fungovat v realitě bipolárního světa, leč jeho rozpad už neustál. Postupně se tu ustavil jiný systém, který využil to, co bylo po ruce, včetně řady praktik a postupů normalizačního režimu a zapojil se do globalizované světa. Přijde mi, že dnešní systém je méně určitý než ten normalizační a rozhodně je mnohem méně vázán národními hranicemi. A zda a jak ustojí aktuální krize a měnící se podmínky, to je otevřenou otázkou.

    Z praktického hlediska i ale přijde důležité, snažit se teď a tady budovat jakékoli smysluplné alternativy. Pokud se totiž ten stávající systém rozpadne, ten nový je velice pravděpodobně do sebe zapojí. A je přeci rozdíl, pokud do sebe nový systém zapojí šedou ekonomiku (která vznikla jako fungující alternativa k centrálně plánované ekonomice a byla a je schopná fungovat i v globalizovaném světě), anebo např. ekonomiku zelenou.
    ŠŠ
    February 19, 2013 v 12.33
    Jako konkrétní ilustrace vztahů mezi současným režimem a mediálními praktikami
    mohou sloužit informace ze dne 19.2.2013 v kauze stížnosti na volbu prezidenta. Polední rozhlasové zprávy na ČR 2 uváděly: „soud u stížnosti na volby rozhodl, že volby byly v pořádku“. V textu článku IHNED.cz na portálu Volny.cz: s názvem Zeman a jeho lidé v kampani nepostupovali fér, přesto volby platí, se praví: „Nejvyšší správní soud nevyhověl žádné ze 109 volebních stížností na prezidentské volby, i když připustil porušení zákona ze strany Miloše Zemana a jeho týmu. Jejich fauly ale nebyly takové, že by dokázaly ovlivnit výsledek voleb. Zvolení Zemana prezidentem proto platí“.

    Nuance mezi výrazem „soud rozhodl, že volby byly v pořádku“ a výrazem „porušení zákona nebylo takové, že by dokázalo ovlivnit výsledek voleb a zvolení Zemana prezidentem proto platí“ , je tak nepatrná, že „režim“ (kdo to jsou?) očekává, že nebude nikomu stát za to, aby se jí zabýval…..
    February 19, 2013 v 21.22
    Ještě o figuře nevyhnutelnosti
    Čím bezvýchodnější bude situace, do níž se lidé budou ne vlastní vinou dostávat, tím méně budou možná věřit na nějakou figuru nevyhnutelnosti, až se jednoho dne v takové figury nevyhnutelnosti sami promění. A pak nevyhnutelně přijde revoluce.
    MP
    February 19, 2013 v 23.22
    P. Holubcovi
    S tím co jste napsal jako reakci na můj příspěvek, souhlasím do puntíku. "Režim" nikdy nemůže fungovat bez ovládaných a jejich spolupráce. Kdy se tohle dostane, resp. zase vrátí do učebnic? Kdy bude překonáno to dnešní líčení minulého režimu jako doby, kdy lidé úpěli pod knutou hrozných komunistů?
    Ono je vůbec zajímavé, že se dnes o "komunismu" mluví tak, jako se za první republiky (a samozřejmě už dříve) mluvilo o pobělohorské době, 40 let jsme úpěli, 300 let jsme úpěli... Věcnější pohled na pobělohorskou dobu začali přinášet až badatelé o baroku někdy ve 30. letech. Komunistickou éru možná do dějin vrátí pro změnu sociologové...
    February 25, 2013 v 19.09
    Různé postřehy
    O tom, jak je strašení komunismem (včetně jeho kladení na roveň nacismu) čím dál tím ubožejší, svědčí výrok senátora Štětiny, který by chtěl aspoň donutit komunisty změnit název, což by se podle něho "rovnalo jejich „kastraci“, protože by tím přišli o vývěsní štít". Není to tak trochu paradox, když se neustále hovoří o zločinech komunismu, a přitom vládne obava z toho, že název je pro lidi příliš přitažlivý? Viz http://www.novinky.cz/domaci/294291-schwarzenberg-za-navrat-komunistu-si-muzeme-sami.html
    Paní Šustrová zase řekla, že: „normalizace, je to, co národu zlomilo páteř, v 50. letech lidé mlčeli, protože se báli o život a děti, v 80. letech mlčeli, protože to bylo pohodlnější“.
    To je taky velmi zvláštní představa, že lidi si zachovají páteř, jen když je to pohodlné. Co by tedy bývalo lidem páteř nezlomilo? Kdyby žádná normalizace nebyla? Bylo by v tom případě pro lidi dost pohodlné nemlčet? Nebo kdyby jim režim nedopřál to pohodlí, které jim dopřál (chaty a chalupy, bezstarostné sociální zabezpečení)? Kdo těm lidem vlastně tu páteř zlomil? Patrně to přílišné pohodlí.
    April 2, 2013 v 12.24
    stojí za přečtení!
    Skvělý text k tématu článku:

    "Když děti poučují o minulosti rodiče" (výňatek z doslovu Radovana Baroše ke knize Borise Budena: "Konec komunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti")
    http://blisty.cz/art/68042.html
    April 7, 2013 v 11.12
    Panu Holubcovi
    Knížku Borise Budena "Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti" jsem si hned opatřila a už jsem ji začala číst. Z textu vyplývá, že v roce 1989 šlo v podstatě o konzervativní revoluce, které světu nepřinesly vůbec nic nového - ať už to tak jejich "sametoví" aktéři mysleli (a někteří jistě mysleli) nebo nemysleli. Autor píše o tom, že politické a ekonomické rozdíly světa po této době přestaly být vnímány - ačkoliv nezmizely - pouze nabyly kulturní charakter - začaly se vnímat jako rozdíly kulturní. Jako když kultura utlačuje jiné kultury. Fixace na kulturu, jíž se už nemůžeme zbavit, nám brání v tom, abychom minulost ohodnotili správně. Prostě nevidíme to, co máme vidět, protože vnímáme kulturu.
    "Extrémně rozšířený pojem kultury do sebe vstřebal vše, co bylo dříve artikulováno jako sociální a politická zkušenost."
    Minulost dnes nemůžeme zakoušet jinak, než v podobě nějaké jiné, nám odcizené kultury. To je základem tzv. "ostalgie", čili zpětného ohlížení do zidealizovaného zaniklého světa "komunismu". A dále autor pokračuje:
    "Řeč je tady o oné často kýčovité fixaci na kulturní rituály a rozličné předměty zaniklého světa socialistického všedního života nebo typické socialistické kulturní produkce. Říká se tomu kulturní paměť. Zdá se však, že žádný pojem kulturní paměti a především žádná představa jejího možného subjektu nejsou sto evokovat komunismus jako to, čím navzdory teroru, který jej provázel - ve své podstatě byl, totiž konceptem univerzální emancipace. To, co si dnes kulturní paměť z této minulosti už není schopna uchovat, je právě tato výlučně komunistická zkušenost politického angažmá. Jde tu o něco, co bylo jakožto triviální fakt svého času naprosto zřejmé i zcela řadovému členu revoluční komunistické strany, totiž že jeho prvořadým cílem je vybudování lepšího světa a teprve až za ním následuje starost o prosperitu jeho lokálního společenství nebo zájem jeho partikulární - etnické, náboženské či genderové - identity. Tato světovost komunistické politické zkušenosti, její univerzalistický nárok, jsou tím, na co si žádná kulturní paměť již nedokáže vzpomenout."
    + Další komentáře