Kulturní politika v Norsku: O politicích, kteří se nebojí kultury (a kultuře, která nemá strach z politiky)

Norsko už od 50. let buduje velkorysý program státní podpory kultury, který má společenskou podporu; dobře přitom odráží emancipační a rovnostářské tendence severského sociálního státu. Přebíráme další text z literárního časopisu Tvar.

Zuzana Micková

27.02.2013 09:17

2_logo

Logo itvar.cz

V září roku 1945 zaslaly významné osobnosti tehdejšího norského kulturního života (mezi nimi i u nás přeložení Johan Borgen a Sigurd Hoel) norské vládě tzv. Kulturní dopis. Začínal nadpisem „Budoucnost naší kultury“, pod kterým byla formulována výzva nejvyšším představitelům státu, aby v nadcházející době nezbytné a dlouhodobé práce na poválečné obnově země neztráceli ze zřetele kulturu. Autoři textu přišli s několika návrhy, jak by mohl stát umělcům a kulturním pracovníkům zajistit takové životní podmínky, které by jim umožnily uchovávat a dále rozvíjet základní kulturní hodnoty. Vyjádřili tak přesvědčení, že stát by měl na tomto poli hrát aktivní roli: měl by na sebe vzít odpovědnost za kulturní život v zemi.

Podpora národní literatury a jazyka
Těžko říct, jaký mohl být reálný dopad podobného spisu, norská společnost nicméně během 50. let postupně přijala pojetí státu jako samozřejmého patrona kulturního dění za své. Zásadním momentem bylo v tomto směru založení Norské rady pro kulturu (Norsk kulturråd) a zřízení Norského kulturního fondu (Norsk kulturfond), jehož prostředky měla Rada od roku 1965 začít disponovat. A disponuje jimi dodnes – jen v letošním roce má z Fondu putovat celkem 577 milionů norských korun (1 NOK = 3,45 CZK) na nejrůznější účely především v oblastech literatury, hudby a vizuálního a scénického umění.

Rada má deset vládou jmenovaných členů z řad umělců a kulturních pracovníků a svoje rozhodování o přidělování prostředků Fondu má přizpůsobovat formulovaným prioritám a cílům vládní kulturní politiky. V její režii probíhá mimo jiné velmi specificky norský způsob podpory domácí literární tvorby – tzv. systém státního odkupu (innkjøpsordning), který se původně vztahoval jen na novou norskou beletrii. Základem tohoto systému je závazek státu, že od nakladatelů odkoupí tisíc výtisků každého prvního vydání původní norské beletrie (týká se prózy, dramatu, poezie, ale i přebásnění, tedy překladů poezie), které bude pak zdarma distribuovat do knihoven po celé zemi. Každoročně bývá těchto titulů kolem dvou set.

Jde o velmi účinnou pomoc: nakladatelům, kterým tak nic nebrání vydávat každého debutanta v nákladu, jaký je u nás už dlouho nemyslitelný (navíc Norsko má pouhých 4,5 milionu obyvatel!); začínajícím autorům, kteří mají mnohem větší šanci, že jim nakladatelé budou věnovat pozornost; knihovnám, jež náramně ušetří; a konečně také čtenářům, kteří se tak k veškeré nové norské literatuře dostanou bez problému v každé knihovně, i v nejodlehlejších koutech země (naopak rozlohou je Norsko oproti Česku čtyřnásobné).

K tomuto prvnímu (automatickému) odkupnímu programu přibylo postupně ještě pět dalších, tzv. výběrových odkupních programů. Každý rok je u nich podle aktuálního rozpočtu předem určen počet titulů, které budou do programu zahrnuté. O konkrétním výběru pak rozhoduje některá z odborných komisí (jen těch literárních funguje v rámci Rady pro kulturu bezmála dvacet) na základě „kvalitativních kritérií“. O povaze těchto kritérií se vede samozřejmě nekonečná debata. Stát tedy stejným způsobem každoročně odkoupí ještě navíc přibližně stovku titulů nové norské beletrie pro děti a mládež (po 1500 výtiscích), týž počet titulů beletrie překladové (po 500 výtiscích), dále okolo pětadvaceti titulů nové norské odborné literatury pro děti a mládež (po 1500 výtiscích) a zhruba 70 titulů nové norské literatury faktu (po 1000 výtiscích). Nejnověji, od loňského roku, také asi patnáctku původních norských komiksových alb pro dospělé nebo pro děti a mládež (po 1000, resp. 1500 výtiscích). Zbytek pak knihovny nakupují z vlastního rozpočtu. V loňském roce bylo z celkem 1099 přihlášených titulů státem odkoupeno 529, tedy bezmála polovina.

Kromě šesti knižních odkupních programů organizuje Norská rada pro kulturu od roku 2009 také podobný odkupní systém pro kulturní časopisy. Do programu vybere každý rok patnáct časopisů, které pak celoročně zdarma distribuuje do knihoven. Konkrétně jsou z každého z vybraných časopisů odkoupeny výtisky v hodnotě 200 000 NOK, tedy necelých 700 000 českých korun. To je ale jen jeden ze způsobů podpory, v loňském roce udělil stát prostřednictvím tohoto a dvou dalších dotačních programů kulturním (a částečně také společensko-politickým) týdeníkům, měsíčníkům a dalším periodikům celkem bezmála 25 milionů NOK.

V roce 2012 bylo tedy z Norského kulturního fondu přiděleno literatuře celkem 160,7 milionů norských korun, což představuje 30 % z celkového rozpočtu Fondu, ve srovnání s rokem 2011 došlo k navýšení o 3,75 %. U knih funguje kromě systému státního odkupu ještě několik druhů účelových dotací. Mimo prostředky Kulturního fondu přiděluje Rada pro kulturu navíc také státní umělecká stipendia a umělecké platy. Celkem na nich vyplatila za rok 2011 necelých 250 milionů NOK, z toho literárním tvůrcům náleželo kolem 40 milionů (souhrnné údaje za rok 2012 ještě nejsou k dispozici).

Takže stačí najít ropu?
Toho, kdo by se snad chtěl utěšovat, že takhle ušlechtile rozšafně se Norové mohou rozdávat jen díky své slavné ropě, však nezbývá než zklamat. Návrh systému státního odkupu pro podporu domácí literatury byl vypracován a přijat už v roce 1963, ropa byla objevena až o šest let později. A například spisovatelské platy mají v Norsku dlouhou tradici: prvním, komu byl přidělen, se stal už v roce 1863 i u nás dobře známý Bjørnstjerne Bjørnson. Norové totiž věnují obecně a dlouhodobě velkou pozornost vlastní, domácí tvorbě (a to nejen literární) a představa o roli státu v této oblasti je u nich hluboce zakořeněná napříč celou společností.

Státní rozpočet by tedy bez ropy byl jistě podstatně hubenější, systémově by ale podpora kultury dost možná nebyla zas tak odlišná. Hesla typu „dobrý umělec si na sebe dokáže vydělat sám“ jsou totiž norské společnosti dost vzdálená, charakteristický je pro ni spíš postoj „je třeba (čti: stát by měl) zajistit umělcům takové podmínky, aby měli možnost živit se alespoň z velké části svou tvorbou“.

Navíc Norové si svoje nedávno nabyté pohádkové bohatství nenechávají zdaleka jen pro sebe. Granty EHP (Norsko, Island, Lichtenštejnsko) a Norské fondy, činné po celém světě, jsou velkou samostatnou kapitolou. Jen do konce aktuálního programovacího období 2009–2014 obdrží Česká republika z těchto zdrojů více než 3,2 miliardy českých korun, nejvíce přihlášených projektů je z oblasti ochrany kulturního dědictví. Asi těžko pohledat další národ, od kterého by se v podobné situaci dal čekat tak horoucí projev světoobčanství.

Sport do kultury nepatří!
Ale i na štědré a zdánlivě nekonfliktní kulturní politice je samozřejmě mnoho co kritizovat. A tak na úvodem zmíněný Kulturní dopis navázala norská umělecká obec v roce 2001 otevřeným dopisem ministryni kultury nazvaným Kulturní dopis II. Stejně jako v prvním případě má i tento text formu kulturněpolitického eseje a přes dvacet kulturních institucí v něm vyzývá politiky, aby se v nadcházející volební kampani začali více věnovat kulturním tématům. Volají mimo jiné po zúžení politiky užívaného pojmu kultury. Jeho jádrem má podle nich být samotné umění a kulturní život, ne sport. Totiž: do kompetencí norského ministerstva kultury spadá oblast kulturního života, umění, média, dobrovolnictví, sport a správa sázkových kanceláří a loterií.

Krom vytlačení sportu z oblasti kultury a prosazení kulturních témat do aktuálních politických debat požadovali signatáři dopisu nový kulturní zákon a navýšení finančních prostředků v oblasti kultury. Tehdejší ministryně na dopis zareagovala přímo nadšeně. Všem zainteresovaným sice vysvětlila, že oblast sportu by mělo rozhodně i nadále spravovat ministerstvo kultury, protože „umění potřebuje silného spoluhráče“, nicméně v ostatních bodech vyjádřila signatářům svou plnou podporu. Závěrem své odpovědi na Kulturní dopis II vyzvala k celonárodní snaze o zásadní posílení kultury, které by mělo být jasným cílem a programem pro nastávající desetiletí.

Krátce nato tehdejší sociálnědemokratická vláda padla, a když se v roce 2004 dostala opět k moci, byl jako výchozí dokument nové koncepce státní kulturní politiky přijat program tzv. Posílení kultury, jedna z prvních společných dohod koaličních stran rudo-zelené vlády premiéra Jense Stoltenberga. Dokument tvoří patnáct bodů, z nichž první a nejdůležitější je slib, že do roku 2014 dosáhnou výdaje na kulturu jedno procento státního rozpočtu. Do roku 2009 přibyly do rozpočtu ministerstva kultury dvě miliardy norských korun, z toho výdaje v oblasti jazyka a literatury vzrostly v tomto období, především prostřednictvím už zmíněného rozšíření odkupních programů, o 165 milionů NOK.

Po volbách v roce 2009, jejichž výsledkem byla stejná stranická koalice, staronová vláda plynule navázala, dokument doplnila a upravila a vzniklo prohlášení Posílení kultury II o sedmnácti bodech. Realizaci tohoto programového prohlášení vládní kulturní politiky tedy příští rok čeká velké bilancování. Za tím účelem byla už v polovině roku 2011 jmenována čtrnáctičlenná komise, která má vypracovat závěrečnou zprávu, tedy zmapovat vývoj norské kulturní politiky po roce 2005, posoudit její výsledky a míru naplnění závazků formulovaných v prohlášeních Posílení kultury I, II a zhodnotit výzvy pro následující období. Už teď je ale víceméně jisté, že ze státního rozpočtu na příští rok zabere kultura celé jedno procento. Alespoň to nedávno potvrdila současná ministryně kultury, devětadvacetiletá novinářka a právnička Hadia Tajiková ze sociálnědemokratické Strany práce premiéra Jense Stoltenberga. Mimochodem muslimka – její rodiče přišli do Norska v 70. letech z Pákistánu.

Mnohotvárnost, rovnoprávnost, rovnocennost
Obecným cílem programu vládní kulturní politiky je posílit status kultury coby prostoru společenského a politického dění. V úvodu celého prohlášení stojí: „Vládní vizí je Norsko jako vůdčí kulturní národ, který klade na kulturu důraz ve všech oblastech společenského života.“ Nejdůležitějším úkolem vlády má být vytvářet pro umění takový rámec, aby mohlo být co nejpestřejší a v co největší možné míře univerzálně přístupné každému, kdo o něj projeví zájem, a to i ve smyslu možnosti aktivního zapojení se do kulturního života.

Snad nejvýraznějším rysem norské (nejen) kulturní politiky je totiž ohromný důraz na vyrovnávání společenských rozdílů. Však také název 12. bodu dokumentu Posílení kultury II zní: „Zajistit různorodost, rovnocennost a rovnoprávnost.“ To znamená, že je třeba mj. „vytvořit podmínky pro to, aby umění a kulturní život odrážely barvitost norské společnosti; pracovat na posílení rovnoprávnosti ve všech oblastech kulturního života; zabraňovat žánrovému šovinismu a pečovat o rovnocennost uměleckých forem a žánrů“. Zvlášť poslední část by mohla leckterého našince zarazit. Podobně jako pasáž slibující navýšení podpory norskému filmu, kde je jedním z formulovaných cílů, aby přinejmenším čtyřicet procent klíčových pozic v norském filmovém průmyslu obsadily ženy. (Ostatně, křeslo ministra kultury bylo v Norsku od začátku 90. let obsazeno už desetkrát, z toho jen jedinkrát na ně usedl muž.)

Potřeba zrovnoprávňovat a zahlazovat rozdíly všeho druhu je pro norskou společnost charakteristická. Samozřejmostí kulturní politiky jsou proto také programy cílené na zlepšení podmínek rozvoje sámské kultury (jakož i kulturního života dalších etnických a národnostních menšin) nebo na zajištění rovnoprávného postavení obou oficiálních variant norštiny, z nichž tou méně obvyklou (nynorsk) mluví necelých dvacet procent obyvatel.

Daní za ohromnou politickou přízeň projevovanou kultuře je vcelku pochopitelně jistá míra shora řízené politizace umění. Ale protože společenská angažovanost je Norům také vlastní, pro většinu z nich to žádný problém nepředstavuje.


A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Středa, 27.Února 2013, 20:49:32

O Norsku se občas mluvívá jako o evropském Kuvajtu či Kataru. Ale článek tento stereotyp jednoznačně vyvrací. Ve skutečnosti je bohatství této země způsobeno nikoli nálezem ropy (jakkoli to samozřejmě hraje důležitou roli), ale především povahou společenského konsensu.

Tady je jasně vidět, jak může vypadat funkční společnost a jak je sociálno nemyslitelné bez podpory kultury.

U nás se zmůžeme jen na výkřiky o hodnotách, a skutek utek.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Středa, 27.Února 2013, 20:55:10

Spojení kultury a sportu je sice divné, ale kupodivu to kulturu v Norsku, jak se zdá, nijak nepoškozuje.

Dovedu si představit, že čeští politici by si vzali příklad jen z tohoto spojení, a to jen proto, aby špinavými penězi dotovaným sportem umlátili chřadnoucí kulturu dočista.

20160518_roman_kanda-11_crop

Roman Kanda - Praha

Z divadel kasina zrobíme! Středa, 27.Února 2013, 20:56:51

Nač podpora živého umění, když můžeme mít z divadel kasina!

(Viz hodolanské divadlo v Olomouci.)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.