Dezorientace výroční

Výpisky ze sobotních Lidových novin z 16. února 2013, zejména jejich přílohy Orientace, a glosy k nim. Tentokrát mj. o relativismu, gymnaziálních profesorech, podstatě pošty, obchodnících s chudobou a Karlu Mayovi.

Prezident Klaus se pokusil o recenzi knihy The Fortunes of Permanence (Výhody setrvalosti) amerického konzervativce Rogera Kimballa. Nepříliš vlastenecky přitakává tomu, jak Kimball opovrhuje kontinentální Evropou – nemá totiž „ani tu angličtinu, která by jí napomáhala k elementární strukturalizaci myšlení a myšlenek ve směru zdravého selského rozumu“. V oboru politické filozofie Kimball tuto oblast záměrně téměř opomíjí a poznamenává – podle Klause vtipně -, že „díla Hegela, Marxe či Foucaulta nelze v originále napsat anglicky. Prostě to nejde.“ Hahaha.

Politik titulovaný dříve obdivně, nyní spíš ironicky Pan profesor dále cituje Kimballovy názory, že nejrůznější utopické projekty (míněno jako nadávka) se rodí u intelektuálů i proto, že „vyšší vzdělání napomáhá ke vzniku zvláštní formy politické stupidity“. Vzápětí připomíná banální moudro o tom, že „informace není totéž co znalosti, a už vůbec ne totéž co moudrost.“ Dosti prostoduše nacházejí Kimball i Klaus cestu ke vzniku totalitárního státu v pokrokářství, konkrétně v jeho podobě v Krásném novém světě Aldouse Huxleyho: „my tady nemáme žádný důvod používat staré věci…, my chceme, aby se lidem líbily věci nové“.

Konečně Václav Klaus ve shodě s Kimballem chválí Leszka Kolakowskiho za tvrzení, že obrovský vliv ideologie marxismu byl způsoben tím, že „zcela spoléhala na své prorocké, fantastické a zcela iracionální složky,“ a pochvaluje si, že „my se už dávno marxismem (a s ním spojeným komunismem) nezabýváme“. Ignorovat největšího myslitele druhého tisíciletí (podle ankety britské stanice BBC z r. 1999)? Buďme rádi, že těch, za něž mluví Václav Klaus, už není mnoho.

Amerika i Evropa jsou podle Kimballa a Klause v úpadku, protože nepečují o své myšlení a svou svobodu „proti vyslancům anarchie, jimiž jsou relativismus, multikulturalismus a utopický socialismus“. Jinému slavnému odpůrci relativismu, ba přímo „diktatury relativismu“, totiž odcházejícímu papeži Benediktu XVI., je věnován článek na titulní straně Orientace. Jeho autor, publicista Josef Mudra Josefa Ratzingera uměřeně obdivuje a spolu s ním odmítá většinu liberalizačních snah. Kdyby se podle požadavků hnutí My jsme církev a petice My jsme papež církevní organizace demokratizovala, z církve by se prý stal jen spolek hlasatelů líbivých módních myšlenek.

Spolek možná, ale proč by se proto ty myšlenky měly stát módními a líbivými? Zájem, který papežova abdikace vzbudila, podle Mudry „dokazuje, že úplně odstřihnout se lidé od své křesťanské minulosti nemohou a asi ani nechtějí“. Jednak většina lidí na světě křesťanskou minulost nemá, jednak se nabízí i alternativní vysvětlení: papež je hlavou katolické hierarchie, reálného mocenského centra s vlivem politickým i ekonomickým.

Daniela Iwashita na okraj petice Zachraňme kulturu poznamenává, že i kdyby se na ministerstvu kultury a financí umoudřili, na záchranu kultury v Jungmannově smyslu to nestačí (kultura: wzdělánj, wzdělanost, oswjcenost, oswěta). Závěr jejího sloupku je ovšem nadějeplný: „Lidí, kteří navzdory podmínkám a z větší části bez dotací „pracují v malém“, ale mají přirozenou úctu a sebeúctu, není málo. Lze je potkat v Berouně, Benešově, Jinošově, Moravských Budějovicích… Umělce, kurátory, učitele, gymnaziální profesory, vydavatele, antikváře, knihovníky, archiváře, faráře… Díky těmto lidem, kteří odešli z bojů o peníze, ze zorného pole i z obecně přijímané definice „živé kultury“, se kulturu zlikvidovat nepodaří.”

Americká pošta ruší sobotní dodávání zásilek, aby snížila schodek, vybral Zbyněk Petráček z New York Times. Filozof Francis Lieber prý pokládal poštu za civilizační prvek stejného významu, jaký měl knihtisk či kompas. Profesor žurnalistiky z Kolumbijské university Richard R. John sympaticky tvrdí, že „pošta je veřejná služba zásadní pro americký byznys, společnost i občanskou kulturu, ale není to byznys.” Pro zmíněné škrty má ale bohužel pochopení: „má-li přežít, Kongres jí musí povolit, aby se jako byznys chovala”. Čemuž Petráček aplauduje.

„Výstava „Po stopě Karla Maye“ v pražském Náprstkově muzeu je kompromisem mezi tím, co by se asi tak líbilo dětem, jež tam přijdou v doprovodu rodičů, a ctí muzea, které se přece jen zabývá seriózními věcmi, jakými jsou etnografie, antropologie a podobné předměty“, píše Jiří Peňás. Je-li to doporučení k návštěvě, necháváme na p.t. čtenářích. Podle Peňáse tvořil May v kontextu, kdy se pořádaly první „světové výstavy“. Trochu hnidopišsky poznamenejme, že za takové se označují ty v r. 1851 v Londýně a v r. 1855 v Paříži, takže Mayova nejznámější díla vznikala o plné čtyři desítky let později.

Vídeňský kulturolog Clemens Ruthner označuje Rakousko za „militantní provincii“, což naposledy osvědčil výsledek lednového referenda o zrušení povinné vojenské služby – šedesát procent voličů se vyslovilo proti. Jakkoliv jeho postoje spíše sdílíme, označit jugoslávské války v letech 1991 – 1999 za „strašlivý důsledek toho, když každý mladík umí zacházet se zbraní“ je poněkud upřílišněné, a to nejen s ohledem na československou zkušenost.

Podle týdeníku The Economist poklesl podíl spamu (obtěžující nevyžádané e-maily) z cca 90% globálního e-mailového provozu v září 2007 na méně než 70% vloni. Nejspíš je to dobrá zpráva, ale určitou roli v tomto vykázaném poklesu možná sehrál i zvyk a posun v tom, co je považováno za spam, dodává autor Dezorientace.

Dvoustránková beseda v salonu je věnována obchodníkům s chudobou (převážně romskou) v Krásném Březně i v jiných čtvrtích Ústí nad Labem. Štěpán Moravec, podle vizitky „sociální pracovník, ex Člověk v tísni” sice prokazuje nevelký smysl pro otevřenou diskusi („můj čas je příliš drahý”, „já se tohohle nechci účastnit a zvednu se a odejdu”), ale dobře rozpoznal, že „pro romskou rodinu je nesmírně obtížné sehnat normální byt v domě obývaném běžnou, s prominutím, bílou populací. Výsledkem toho je strašný a nechutný byznys bydlení pro Romy, který nemá nic společného s bytovým podnikáním. (…) tohle na hlavu postavené podnikání, ve skutečnosti mafiánský zločin, je pravá příčina případů, jako jsou Předlice nebo Přednádraží.”

Stát s tím prý nemůže mnoho udělat, i když jistě víc než dosud. Hlavně ale, nebere si servítky Miroslav Brož ze sdružení Konexe a iniciativy Bydlení pro všechny, „zastupitelstvo města se přímo podílí na tomto zločinném podnikání”.

Novinář Roman Krištof vzpomíná, že v době vzniku Člověka v tísni, kdy se začal romskou problematikou zabývat, „jsme řešili, jak se na Romech podepsal komunismus”, kdežto například jmenovaná iniciativa, připomeňme, že v pomoci relativně úspěšná, vychází už z jiných premis, a to podle něj není dobrá cesta.

Brož ovšem odůvodněně kritizuje loajalitu „velkých” neziskovek vůči establišmentu a jejich paternalistický přístup, což s nějakými sentimenty nebo resentimenty na minulý režim nemá nic společného. Antikomunismus v sociální práci nijak nepomáhá a kdo nedokáže kritizovat asociální kroky veřejné správy na všech úrovních bez ohledu na stranickou politiku, těžko najde systémové řešení chudoby (aniž obchodu s chudobou).

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.