Projekt Noama Daroma se týká pozoruhodné kolekce Muzea současného umění v Teheránu, jež bylo postaveno v 70. letech podle návrhu Kamrana Diby, který se na budování této kolekce podílel a zároveň se stal prvním ředitelem nové instituce. Podařilo se mu shromáždit reprezentativní a edukativní sbírku pokrývající rozpětí od impresionismu až k současnému umění a ta získala pověst největší kolekce západního modernismu mimo euroamerický prostor. Islámská revoluce z roku 1979 ukončila šáhův prozápadně orientovaný režim a Muzeum, otevřené jen krátce před tím, muselo přijmout radikálně odlišné podmínky fungování. Jeho kolekce se dostala do paradoxní situace nežádoucího artiklu a zůstala úplně nebo částečně nepřístupná.

Právě na tento paradox se ve svém dlouhodobém projektu Darom soustřeďuje. Nejprve jako svou diplomní práci prezentoval kartonový model muzejní budovy, pohlednice se snímkem z jejího interiéru, zvukový záznam přečteného seznamu umělců, jež jsou v kolekci zastoupeni, a tištěný záznam jeho rozhovoru s „agentem“, kterého do Íránu vyslal (jako člověk izraelského občanství sám zemi navštívit nemůže). Podařilo se mu tehdy vícenásobně zvýraznit distanci mezi kolekcí a jejím publikem. Model, pohlednice, zvukový i tištěný záznam jsou jen různými formami zprostředkování nedostupné zkušenosti.

V další fázi prezentoval svoji diplomku v mírně obměněné podobě na výstavě Startpoint v pražském centru současného umění DOX. Při té příležitosti se mu podařilo pozvat do Prahy Kamrana Dibu, který architekturu muzejní budovy i kurátorskou koncepci její kolekce objasnil při trojici přednášek. Na současné výstavě v malé galerii etc. potom prezentuje katalog muzejní kolekce, v němž jsou popisky jednotlivých položek přelepeny útržky nelineárního příběhu o návštěvě Muzea.

Hodnotit tento dlouhodobý projekt je obtížné. Zjednodušeně řečeno: Darom našel zajímavé téma, chtěl se jím zabývat, zjistil, že to nejde a z této nemožnosti pak učinil téma svého projektu. Jeho řešení je do jisté míry trefné a do jisté míry alibistické. Na jednu stranu vystihuje paradoxní situaci, v níž se kolekce současného umění v islámské republice nachází, na straně druhé neříká o moc víc, než co už víme. Jestliže Darom nemohl Írán navštívit, vícenásobná distance přítomná jako téma jeho projektu se rozprostřela od osobní roviny až ke globálnímu kontextu. Pokud by ale autor kromě izraelského původu, který mu návštěvu znemožnil, přijal důsledněji i svoji současnou pozici v České republice, mohl by získat nástroj, jak tuto distanci překonat a o Muzeu se dozvědět víc.

V České republice jsou totiž dostupné málo zpracované archivy plné informací o překvapivě intenzivní spolupráci mezi bývalým Československem a Íránem. Obě země podepsaly v roce 1967 kulturní dohodu. Íránská královna Farah Diba — mimochodem sestřenice architekta Kamrana, bez níž by Muzeum nemohlo vzniknout — píše ve svých pamětech o návštěvách Československa a o umělcích, které sem vyslala „na zkušenou“. Kromě Muzea současného umění byly v Íránu zakládány další podobné instituce, na nichž se podíleli i českoslovenští architekti a umělci. Vedle těchto konkrétních souvislostí sdílelo Československo a Írán — přes kulturní odlišnosti — pozici vně západního uměleckého kánonu a zkušenost s autoritářským režimem. Porovnávání analogií i odlišností obou prostředí potom může produktivně odhalit mechanismy kulturních politik, včetně způsobu, jímž byla konstruována sbírka moderního umění v teheránském muzeu.

Jistě není úkolem recenze radit autorovi. Pokud by ale nahlédl do příslušných archivů a přiklonil se ke strategii výzkumného (research-based) projektu, geografická trajektorie Izrael — ČR — Írán, přítomná v jeho práci, by byla přesvědčivější.

Noam Darom: Mezitím, jinde

etc. galerie, Kateřinská 20

výstava potrvá do 3. 3. 2013

etcgalerie.cz