„Miloši Zemane, nejste a nebudete mým prezidentem.“ Podobná hesla se v těchto dnech šíří virtuálním prostorem a v jistých společenských kruzích. Jakousi příznačnou tečkou na závěr kampaně plné vypjatých emocí, zkreslených, nepravdivých a uhýbavých výroků a štvavé či přihlouplé agitace je fakt, že se od prohlášení obsahujícího tuto vskutku razantní výzvu a odmítajícího Zemanovy nepravdivé výroky distancovalo několik údajných signatářů. Prý byli na seznam zařazeni manipulativně, bez svého souhlasu. Jen na základě všeobecného souznění v okamžiku po vyhlášení výsledků. Bravo. Franz Kafka a Jaroslav Hašek se radují.

Nejde ale jen o jedno prohlášení. Pod stejným heslem se spojují příznivci Karla Schwarzenberga, spolu s tímto symbolickým gestem vzdoru někdy dochází i k verbálním útokům na ty, kdo volili Zemana či nevolili vůbec a pomohli tak k vítězství lži a nenávisti. Častěji se objevuje pouze morální odsudek, případně bojové zvolání, že konečně bude jasné, „kdo je kdo“.

Naštěstí jsou slyšet i rozumnější hlasy. Zaujal mě názor primáše Hradišťanu a skladatele Jiřího Pavlici: „Výsledek demokratických voleb respektuji, za důležité teď považuji, abychom všichni — voliči i nevoliči Miloše Zemana — sledovali, jak budou předvolební sliby plněny. A také abychom nerezignovali na dodržování politické kultury a mravních hodnot.“