Tak už to máme konečně za sebou. Přiznám se, že posledních čtrnáct dní bylo pro mě poněkud únavných a dlouhých, byť jsem je shodou okolností trávil v zahraničí, tedy mimo centrum dění. Mělo to tu výhodu, že sem nedoputoval každý balast s kampaní spojený a člověk viděl všechno to hemžení a emoce trochu z odstupu.

Hlavní pozitivum kampaně je zřejmé — volba prezidenta občany evidentně pohltila a politické záležitosti se staly zase po čase autentickou součástí naší každodennosti. Což v zemi dlouhodobě vykazující spíše politickou apatii není vůbec málo.

Pozitiva lze spatřovat i na finálovém duelu Zeman — Schwarzenberg, byť to pro mnohé (mě nevyjímaje) znamenalo volbu „menšího zla“. Pozitivní byl fakt, že si oba kandidáti udrželi nadhled, často navzdory vlastním podporovatelům a voličům. Zajímavé bylo v jistém smyslu i to, že se střetly dvě výrazné a v mnohém protichůdné politické osobnosti posledních let, a duel tak byl příležitostí pro zásadní debaty o postojích a hodnotách v českém veřejném životě. Už jen zde v Deníku Referendum se objevila spousta pozoruhodných úvah, a měl-li někdo zájem o větší názorovou pestrost, další média nabídla příležitostí přehršel.

Ne každý tu názorovou výměnu samozřejmě snášel dobře — rozpadala se přátelství skutečná i virtuální a spoustě lidí bylo jako obvykle dobře v názorové bublině stejně smýšlejících, která se systematicky utvrzovala v tom, jaké zlo ztělesňuje „ten druhý“ .

Jeden moment mi na stránkách Deníku Referendum přišel zvlášť příznačný — to když se Martin C. Putna pokusil překročit hranice názorových rybníčků a plédovat za svého kandidáta na levicové platformě. Roman Sikora reagoval rychle a rázně, argumenty snesl ostré a pádné, ale hlavním rysem jeho reakce byla neochota se nad názory druhého vážněji zamyslet - smetl je s výsměchem, že Putnovo slovo pro Schwarzenberga je vlastně hlasem pro Zemana. Zdá se, že pokus o vstřícný dialog „napříč tábory“ se u nás stále ještě neodpouští a zaťatá obhajoba toho „správného“ světonázoru je víc než otevřená diskuse.

Co si tedy z prezidentského klání odnášíme? Ačkoli jsme jako v každé politické kampani byli svědky spousty účelových polopravd a vyložených manipulací, byla to i skvělá lekce z demokracie. Jednak v tom smyslu, že „démos“ si zvolil svého vrcholného představitele, a jednak v tom masarykovském, že „demokracie je diskuse“. Stále se to teprve učíme, stále neumíme zásadní a vyhraněnou věcnou debatu vždycky odlišit od osobních výpadů, ale stejně — jsme zase o lekci bohatší, a tedy snad i o něco občansky vyspělejší.

Nebál bych se primárně toho, že „národ zůstane nesmiřitelně rozdělen“. Schwarzenberg přijal svou porážku se ctí, emoce po pár týdnech opadnou a na Zemana si zvykneme i se vším, co už stejně známe — včetně jeho samolibosti, hulvátství a nevábných šíbrů kolem něj.

Skutečnou hrozbou pro tuto zemi a všechny myslící lidi (ať volili kohokoli) je spíše dominantní podprahové téma posledních čtrnácti dní, které finálovou volbu jistě hodně ovlivnilo, totiž xenofobní instinkt „Zeman je náš a Schwarzenberg je cizák“. S  virtuozitou protřelého mocnáře ho rozehrál Klaus, řada médií ho nekriticky přiživila a Zeman ho využil. Pokud se tato šovinistická konstanta ujme v hlavním proudu české politiky jako „něco, co zaručeně funguje“, tak se máme do budoucna opravdu čeho bát.