Nemysleli jsme si, že budeme někdy plédovat za hlas pro Miloše Zemana. Jsme socialisté a požadujeme více, než jen tzv. „zlidšťování“ kapitalistického řádu. Avšak zároveň chceme, aby se lidé práce měli co možná nejlépe. Z této perspektivy jsou nutně každé volby volbami mezi různě silnými zly. Reální političtí aktéři dnes totiž emancipační síly příliš nereprezentují – my chceme víc.
Prezidentskou volbu bylo možné do určité míry ignorovat, neboť tato problematická postfeudální funkce by měla být spíše zrušena, než politicky posílena přímou volbou. Ale stalo se. Výsledek prvního kola prezidentské volby však nakonec kolu druhému dodává nádech až historického souboje. Volba Zeman vs. Schwarzenberg je symbolickým střetem o charakter moderní společnosti. Nástup „knížete‘‘ na hrad by na symbolické rovině naznačoval touhu vracet evropské dějiny někam před francouzskou revoluci.
Bývalý předseda ČSSD Miloš Zeman nebyl naším kandidátem v prvním kole. Sdílíme stejné hodnoty jen z malé části, máme vůči jeho projevům a názorům vážné až principiální výhrady. Přesto se domníváme, že volba tohoto kandidáta je jedinou možnou volbou pro všechny, kdo nechtějí návrat feudalismu v nové podobě.
Miloš Zeman je v druhém kole volbou pro všechny ty, kdo si nepřejí zástupce nadnárodního kapitálu a jeho zájmů v pozici v prezidenta, který je přinejmenším formálně nejvyšším ústavním činitelem v republice. A slovo republika je zde potřeba zdůraznit. Miloš Zeman má své mouchy, své hříchy z minulosti, své podivné postoje. Není to ale představitel neofeudálních sil, které symbolicky navrací vývoj Evropy o staletí zpět.
Miloš Zeman je sice politikem hájícím levicové hodnoty často pouze formálně a navíc jeho politika sloužila do značné míry především zájmům velkých firem, přesto všechno je v druhém kole prezidentské volby symbolem demokracie a moderní – nikoliv ovšem postmoderní – společnosti. Ano, takto zásadní bude výsledek druhého kola prezidentské volby: občané České republiky si vyberou buď touhu po návratu k poddanství, nebo kapitalismus s lidskou tváří.
Miloš Zeman, muž minulosti
Miloš Zeman akceptoval slova svého protivníka, že je mužem minulosti. Karla Schwarzenberga nazval ovšem mužem současnosti. Jaká to ale byla minulost?
Na jedné straně je tu jeho vládní angažmá, v němž Zeman nastartoval hospodářství po jeho vytunelování vládami Václava Klause. Jeho vláda zachránila 60 procent ekonomicky aktivních podniků, skrytě ovládaných investičními fondy IPB, před likvidací a vyvedením jejich aktiv do zahraničí. Ano, i za cenu obsazení centrály IPB policií. Ano, i za cenu vysokých transakčních nákladů. Ale zlodějskou tečku za vládou Václava Klause nedovolil. Tu si udělil Václav Klaus sám v prezidentské amnestii.
Mnohem důležitější pro celou levici bylo ale to, že Zeman jako první začal výrazně a celospolečensky narušovat ideologickou hegemonii pravice, začal mluvit o zájmech „dolních deseti milionů“ a o tom, že ekonomické recepty dominantní ODS jsou cestou do pekel. To otevřela mnoha lidem oči a levice se mohla začít rozvíjet a oslovovat i ty, kteří svým postavením i zájmy měli být jejími stoupenci, ale ve velké míře volili pravici a snili o zbohatnutí kouzlem kuponové knížky. K rozpadu hegemonní pozice pravice by došlo v každém případě, ale Zeman si zaslouží uznání za práci, kterou v tomto směru odvedl.
Karel Schwarzenberg, muž bez minulosti?
Karel Schwarzenberg se vymezil ihned po skončení voleb vůči svému soupeři pro druhé kolo coby muž budoucnosti. Muž, který přinese naší zemi pokrok, pořádek a právní stát. Zamete s korupcí, odstraní sociální vyloučení, nastolí normální, evropské poměry. Miloš Zeman je podle něj mužem minulosti, tím, kdo nese na svých ramenou vinu za bědný stav naší země. Pojďme se na tuto tezi podívat zblízka.
Byl to Karel Schwarzenberg, který po listopadu 1989 získal zpět rozsáhlé majetky v jižních Čechách. Je dobré připomenout na jeho členství v ODA, straně privatizátorů, Vladimíra Dlouhého a Romana Češky a dalších, proponentů divoké privatizace a deregulace. V tomto kontextu je také zajímavé, že to byl právě Schwarzenberg, který se Zdeňkem Bakalou privatizoval v druhé polovině devadesátých let Becherovku – podnik, který před privatizací vykazoval vysoký zisk, začal dva roky po ní vykazovat ztrátu.
Koneckonců Bakala finančně podpořil Schwarzenberga v kampani mezi prvním a druhým kolem. Je třeba si připomínat, že Schwarzenberg společně např. s Václavem Klausem má, byť ne tak zásadní, podíl na upřednostnění mafiánského kapitalismu před právním řádem, na zničení naakumulovaného kapitálu v procesu podivné kreativní destrukce (privatizace) či jeho transferu do černých děr daňových rájů a do rukou tunelářů v první polovině devadesátých let.
Miloš Zeman v té době nebyl součástí vládnoucího establishmentu, naopak, usadil se v lavicích opozice, jeho podíl na zločinech a nepravostech té doby je prakticky nulový. Zemanovi nelze přes všechny jeho chyby upírat kritický postoj a odpor proti klausovským neoliberálním experimentům, které totálně zkrachovaly a které jsou primárním zdrojem mafiánského kapitalismu dnešních dní. Zeman je středovým politikem zastávajícím v posledku pozice sociálně-demokratickými reformami zmírněného kapitalismu s lidskou tváří (tedy tzv. sociálně tržní ekonomiky).
Karel Schwarzenberg a Pavel Němec
V mediálním prostoru se často zapomíná na málo zajímavé údobí politického života muže „budoucnosti“ Karla Schwarzenberga, a tím pádem jaksi muže bez minulosti. Je jím období jeho angažmá v US-DEU. Tato formace se od počátku vymezovala vůči tunelářské ODS Václava Klause jako strana čisté, morální pravice, jako opora právního státu. Schwarzenberg se za ni v roce 2004 stal senátorem.
Stal se senátorem ze stranu, jejíž ministr Pavel Němec je symbolem toho, jak nemá vymahatelnost práva a právní stát vypadat. Schwarzenberg pomohl Němcovi nastartovat obludný obchod s bagatelními pohledávkami a s jejich následným vymáháním soukromými, tzv. soudními, exekutory. Tato paramafiánská vzájemně provázaná struktura je skutečnou rakovinou právního státu. Najdeme zde nejrůznější firmy ze Seychel, které skupují pohledávky a to i promlčené, a nechávají se za velmi pěkné odměny zastupovat některými advokáty – jsouce jimi zřejmě zároveň vlastněny.
Následně vymáhají pohledávky i s velkorysými odměnami na často nic netušících, neinformovaných a nakonec do bídy přivedených dlužnících. Tomu napomáhá Pavlem Němcem (a vlastně celou vládní koalicí) dobře nastavená soukromě-exekutorské mafie. Nesmíme ani zapomínat na další posílení role soukromých exekutorů za vlády Petra Nečase, v níž je Schwarzenberg prvním místopředsedou.
Karel Schwarzenberg a Martin Bursík
Zajímavé je i „zelené období“ našeho muže bez minulosti. Martinem Bursíkem byl Karel Schwarzenberg instalován do „vlády boje proti korupci“ či „vlády proti zadlužování“. Tato vláda zrozená ze zprávy plukovníka Kubiceho a vykovaná v ohni politické korupce, od samého počátku nevěrohodná, prosadila s pomocí přeběhlíků nejzásadnější změny daňového systému za existenci samostatného státu. Konečně bylo, s pochvalným mručením Schwarzenbergovým, odstraněno trestání za úspěch, nespravedlivé zdaňování bohatých.
Nejvyšší sazba daně ve výši 32 procent byla snížena na 15 procent (ze „superhrubé“ mzdy). V Evropě, kterou se Schwarzenberg tolik zaklíná, je přitom zcela běžná mezní sazba daně pro nejvyšší pásmo příjmů 40 až 50 procent. Ve Schwarzenbergově oblíbeném Rakousku je to právě 50 procent. Nesmíme zapomínat ani na Schwarzenbergovu podporu americkému radaru v Brdech, záruku nového přátelství na věčné časy, tentokrát s mocností z jiné světové strany.
Ovšem za vlády Mirka Topolánka se také vzorově bojovalo proti korupci a pracovalo se na budování právního státu. Schwarzenberg se zachoval vždy čestně. Nenamočil se. S Čunkem on ve vládě nebude. Je přece ochránce práv menšin, především Romů. Avšak možná trochu překvapivě ve vládě zůstal. Ovlivňování trestního řízení tzv. justiční mafií, podivné odvolání Ivo Ištvána, čachry Renáty Vesecké, to vše oblíbencem davů nepohnulo. Hlavní přeci bylo zabránit zadlužování.
Karel Schwarzenberg a Petr Nečas
Karel Schwarzenberg je skutečně mužem budoucnosti. Budoucnosti, vstříc které nás tato vláda vedená Petrem Nečasem a skutečným premiérem Miroslavem Kalouskem, ať chceme nebo nechceme, vede. Vláda vzniklá z řecké lži, z nesmyslů pravicových médií o zadlužujících socialistech ve chvíli, kdy pravicový tandem Janota-Kalousek vytvořil nejvyšší deficit v dějinách ČR a kdy se ministerstvo financí vedené pravicovými politiky a analytiky nejvíce v dějinách „seklo“ v odhadech vývoje.
Schwarzenberg byl členem vlády již jednoznačně spojené s velkými financemi. Šlo o vládu zrozenou mj. z daru Zdeňka Bakaly všem třem vládním stranám, transparentně zveřejněného den po volbách. Z této vlády již Schwarzenberg, předseda její nejpravicovější koaliční strany, stihl také několikrát odejít. Zásadově se mu nelíbilo spojení Věcí veřejných s ABL. To nijak nebránilo prosazení nucených prací, které byly sice Ústavním soudem nakonec zrušeny, ale v mezidobí jim byly podrobeny desítky tisíc občanů v tíživé sociální situaci. Schwarzenberg rovněž s Drábkem prosadil zavedení systému DONEZ, který stigmatizuje nezaměstnané, a sKartu, podivný kšeft pro Čceskou spořitelnu.
Schwarzenberg s Kalouskem prosadili snížení daně z kapitálu, tedy přesněji z dividend, z 15 procent na 0 procent; v Evropě je to obvykle 25-30 procent, u nás to ještě za dob Miloše Zemana bylo 25 procent. V tomto případě šlo opět o skvělý dárek sponzorům volební kampaně. Nesmíme zapomínat na dalšího ministra z TOP 09, Leoše Hegera, který prosadil záslužnou dvoukolejnost zdravotnictví v podobě nadstandardů. Umožnil tedy nástup třídně diferencovaného zdravotnictví s lepší kvalitou pro bohaté a s „jinou“ pro ostatní, tedy chudé. Společně se sociálně citlivým Schwarzenbergem zrušili proplácení „levných“ léků, což je velmi citlivé hlavně vůči chronicky nemocným, kteří berou často velký počet relativně laciných preparátů.
Nesmíme zapomenout na dva další velké úspěchy, prosazení tzv. církevních restitucí, u kterého jde po pravdě spíše o dar obrovského nemovitého majetku církvi, především římsko-katolické. Druhým je pak důchodová reforma, díky níž bohatí konečně nebudou tolik připlácet těm chudým a budou si moci vyčlenit alespoň těch mizerných 10 procent svého odvodu na svou soukromou hromádku. Sice tím trošku uškodí našim dědům a babičkám, ale to Schwarzenbergovi zjevně nevadí. Vždyť to si ti lidé zaplatí ve zvýšené DPH.
Schwarzenberg a budoucnost
Schwarzenberg prý uvede zemi do pořádku. Prý obnoví právní stát. Třeba prostřednictvím podobné amnestie, kterou ukul prezident Klaus a podepsal premiér Nečas? Schwarzenbergovým případným vítězstvím se legitimizují všechny výše uvedené nepravosti a mnohé další. Kapitalismus umírá, ale v jeho lůně se rodí systém nový. Systém, jehož je Schwarzenberg představitelem. Systém lži, licoměrnosti, pseudomorálních blábolů, které zastírají institucionalizované formy vykořisťování. Systém, v němž je zdání zaměňováno za skutečnost ještě víc než dnes. Systém směřující k jakési kastovní společnosti, v níž bohatí stále více bohatnou.
Jak je ale možné, že velká část české, veskrze plebejské společnosti volí Schwarzenberga? Domníváme se, že se jedná o prohru v boji o interpretaci společnosti a jejích dějin. Zvolení monarchicky orientovaného politika do této symbolicky významné funkce znamená, že dochází k rozpadu republikánského étosu, na němž je založen politický život moderní společnosti. Třídní struktura přestává být tématem politického boje a politický boj je v podstatě depolitizován, protože už neslouží k vybalancování sil kapitálu a práce. Zvolení Schwarzenberga prezidentem znamená souhlas společnosti s tímto vývojem.
V zemi bez porozumění dějinám je mužem budoucnosti ten, kdo dokáže zakrýt svou minulost.
Proč je třeba zvolit Zemana
Volba Zeman vs. Schwarzenberg je symbolickým střetem o charakter společnosti. Zvolení monarchicky orientovaného politika prezidentem by znamenalo, že dochází k rozpadu republikánského étosu, na němž je založen politický život moderní společnosti.
- Vytisknout článek
- Sdílet
- Velikost textu + -
