Hujer. Tento výraz je v poslední době u nás užíván více než hojně. Kdekdo je podle kdekoho Hujerem, tedy úlisným podlézavcem, který svému nadřízenému přinesl i švestičky ze zahrádky, jak jsme mohli spatřit ve filmu Marečku, podejte mi pero. Tento film je sice součástí série nenáročných filmových normalizačních komedií z per scénáristů Smoljaka a Svěráka (na rozdíl od jejich divadla, které je naopak geniální), ovšem proslavilo jej několik vynalézavých filmových hlášek a postav. A Hujer k nim neodmyslitelně patří.

Eurohujerem je podle Jany Bobošíkové (a zdaleka nejen podle ní) každý, kdo má jiný názor na Evropskou unii než ona sama, kdo si dovoluje vkládat do EU nějaké naděje. Svazácká tradice, kterou tato nedávná prezidentská kandidátka sebou vleče z dob předlistopadových, jí velí nadávat každému s odlišným názorem do pitomců.

„Soudruhu, tvůj názor je špatný, protože je jiný než můj,“ zněl tehdy jeden z vtípků, jimiž se popisoval tehdejší stav svobody slova. Normalizační arogance moci zkrátka nikomu odlišné názory netrpěla. A nejen to, překrucovala významy výrazů, tunelovala jejich smysl, řekli bychom dnes, a vyžadovala stejný pohled na věc od ostatních. K tomu měla sloužit různá politická školení (Večerní univerzita marxismu-leninismu, například) a pochopitelně i tehdejší média, která zněla jedním hlasem. Život ve lži, mohli bychom říci s profesorem Patočkou, jedním ze tří prvních mluvčích Charty 77, kterého estébáci (de facto) umučili při výslechu.

O lidech, kteří před listopadem 89 takto uvažovali a vyprazdňovali pojmy za pomoci překrucování a lží, se říkalo, že mají „bolševický způsob uvažování“. Aby bylo autorovi této úvahy rozuměno, nešlo výhradně o straníky, mezi komunisty byli i lidé, kteří bolševickým způsobem myšlení netrpěli - a naopak, někteří nestraníci byli touto infekcí nakaženi nevyléčitelně, protože neodolali zcela tlaku masivní kolektivistické propagandy.

Život byl za normalizace z tohoto pohledu těžký, jelikož propagandistické plky byly agresivní, všudypřítomné, neustálé a zákeřné - často v nich bylo zrnko pravdy, aby vypadaly věrohodněji. Mnoho lidí tomu podlehlo, aniž to tušilo. Znal jsem i pár antikomunistů, předlistopadových, kteří byli bolševickým způsobem uvažování postiženi. V revolučním kvasu devětaosmdesátého jsem se přidal k Hnutí za občanskou svobodu. Po jedné z mnoha živých diskusí v jeho rámci za mnou přišel předlistopadový signatář zakládajícího manifestu HOS s názvem Demokracie pro všechny, a řekl mi: „Jestli budeš dál prosazovat svoje názory, tak ti dám přes držku.“ Hm…

Autor ovšem i sebe párkrát přistihl, kterak uvažuje v tomto duchu, ani jemu se zdaleka nepodařilo vyhnout se onomu bolševickému způsobu myšlení a obtížím, které s sebou nese. Tím bylo mu potvrzeno, že dopad života ve lži se netýkal jen jednotlivců, ale všech (skoro všech), tedy celé společnosti. Samozřejmě, výrazy tunelujeme jiným způsobem než dříve a nepřítele už neopisujeme ideologickým newspeakem. Předlistopadovou „pravicovou úchylku“ (tak označovali komunisté své nepřátele na levici, třeba trockisty) jsme nahradili úchylkou pluralitní, pro levé jsou úchyláci napravo, pro pravé ti nalevo, pro oboje ti uprostřed a pro ty uprostřed všichni ostatní… A normalizačního „třídního nepřítele“ jsme mj. nahradili hujerem, v  horším případě dokonce „nepřizpůsobivým“ či rovnou „parazitem“. Způsob uvažování nám však zůstal nepozměněn.

Nejlépe se to projevuje ve vypjatější situaci, jakou v posledních dnech a týdnech představují prezidentské volby. Scénu zcela ovládl pluralitní hujer, pro příznivce jednoho kandidáta či kandidátky byli hujery příznivci ostatních. Zcela novodobý nástroj, jakým je internet, nám opět mohl předvést stokrát ověřenou pravdu, že pokrok se týká jen technologie, techniky či vědy, nikoli člověka samého, jeho chování a povahových rysů. Bolševický způsob uvažování díky internetu rozkvetl i v pluralitních poměrech do netušených rozměrů. Kamarádi byli takřka v přímém přenosu ochotni se kvůli volbám rozhádat, manželé pohádat, známí si nadávat, neznámí urážet. Kdyby postoupil kandidát druhého, nastal by konec světa, jelikož a protože vnitřní nepřítel nemá na Hradě co pohledávat.

Ve druhém kole je to pokud možno ještě horší. Agitátorství, které se od toho normalizačního svým způsobem prakticky neliší, je na pořadu dne. Autor je bombardován každý den příznivci obou kandidátů, aby se přiklonil na jejich stranu a připojil se k agitování proti hujerům na druhé straně. Propaganda je opět, stejně jako před listopadem 89, agresivní, všudypřítomná, neustálá a zákeřná - často v ní je zrnko pravdy, aby vypuštěné lži vypadaly věrohodněji. Jen první den po skončení prvního kola voleb dostal autor asi padesát zpráv na Facebooku či přes e-mail, aby se jistotně podíval na tu či onu stránku toho či druhého kandidáta, aby zašel na akci podporující tu pana S., tu pana Z., či alespoň, aby stále sledoval tu či onu webovou stránku, kde je úhledně seřazena pravda o tom zrádci, který kandiduje proti jejich oblíbenci.

Ozvěna onoho svazáctví, kterým se pyšní Bobošíková, rezonuje celou společností. Kdysi prestižní časopis Respekt se kupříkladu spokojil s lacinou předvolební agitkou na bolševický způsob, jak se mohl v podpoře pana S. přetrhnout. Totéž v jiném odstínu činí deník Právo, který bez Zemana nedá ani ránu. A oba politici byli po celou dobu ušetřeni vtíravých otázek. Schwarzenberg i Zeman byli médii po celou předvolební kampaň zcela bezostyšně chováni v bavlnce - opět na rozdíl od ostatních kandidátů, z nichž mnozí byli až proskribováni.

Kam zmizely, například a mimo jiné, otázky na rybníkové dotace pana S.? Nebo se novináři z nějakých záhadných důvodů bojí zjistit, zda si tento kandidát z pozice ministra zahraničí doopravdy přihrál evropské dotace na odbahňování rybníků a jak s nimi naložil? A jak je možné, že mu bylo vrácení části těchto dotací kvůli jejich nevyužívání k danému účelu odpuštěno Kalouskovým ministerstvem financí? Kde jsou dotazy vyzvídající, proč pan S. neustále opakuje Kalouskův nesmysl, že by zrušení anonymních akcií ohrozilo naše hospodářství? A proč tyto momenty nevadí odpůrcům korupce, kteří pana S. volí?

A kam zmizely, například a mimo jiné, otázky na alkoholismus pana Z.? Novinářům by nevadil opilý prezident, u něhož je nebezpečí, že třeba pozvrací státní návštěvu či udělá jinou ostudu? A netuší snad, že alkoholismus zásadně ovlivňuje způsob uvažování? Kam zmizely dotazy, jestli pan Z. přizve po svém zvolení ke spolupráci i pana Š. (Šloufa)? Podle novinářů již návrat do politiky této pravé Zemanovy ruky nehrozí? Jeho rozdělování moci a pašalíků na estébácko-klientelistický způsob a útoky na podstatu demokracie už nikoho ze sna nebudí? A proč tyto obavy nemají voliči pana Z.? Je jim něco takového lhostejné?

Jediný smysluplný důvod pro takové počínání vidí autor naprosto zřetelně: Jsou to prostě hujeři.