Do Rady Ústavu pro studium totalitních režimů byla znovu zvolena její dosavadní předsedkyně Naděžda Kavalírová. To je dobrá zpráva. Zvolena byla čtyřiceti dvěma hlasy, takže pro ni hlasovali i někteří senátoři ČSSD.

Paní Kavalírová je předsedkyní Konfederace politických vězňů. Jako politická vězeňkyně komunistického režimu má s totalitou osobní zkušenost, což při posuzování práce ÚSTRu nejenže není na škodu, ale může věci i prospět. Neustálé pokusy o falšování předlistopadového dění nás varují, že stalinisti sebevědomě zvedají hlavu. To by mělo rozhodně vadit i socialistům a reformátorům v KSČM!

S nárůstem moci KSČM začínají někteří komunisté stále vehementněji přesvědčovat veřejnost, že skutečně neucukli ani o píď ze svých předlistopadových postojů. Naposledy Stanislav Grospič, místopředseda ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny, v pondělních Událostech a komentářích na ČT.

„Musím před diváky odpovědně říct, že nepovažuju dobu od roku 1948 do roku 1989 za totalitní - a už vůbec ne za dobu srovnatelnou s takovými režimy, jako byly fašistické nebo nacistické režimy. To je pro mě nepřijatelné a myslím, že to uráží miliony životů a osudů v České republice,“ řekl soudruh Grospič milionům diváků v České republice.

I z politologického hlediska lze jako totalitní označit minimálně část komunistického režimu, od roku 1948 do roku 1960 (možná by to chtělo ještě pár let přidat, protože někteří političtí vězni byli propouštěni až během první půle šedesátých let). Toto období lemovaly zmanipulované politické procesy řízené z pozadí sovětskými poradci, KGB a StB.

A provázely jej popravy a mučení nevinných lidí, cynické vraždy dalších nevinných na hranicích, které komunisté uzavřeli ohradami z ostnatého drátu, násilná kolektivizace zemědělství, zákaz živnostníků, potlačení jiných politických stran… trestání odlišných názorů kriminálem, vyhazovem z práce či ze školy, spojeným s nemožností dělat kvalifikovanou práci, všudypřítomná lež v podobě totalitní propagandy…

A to vše posvěceno legislativně, aby bylo možno se zpětně vymlouvat na to, že vše probíhalo „podle tehdy platných zákonů“. Že i ty zákony byly zločinné, protože vznikly proto, aby zločin umožňovaly, se dnes již pomalu bojíme říci, abychom se vyhnuli kolektivnímu mediálnímu pokřiku stalinistů a jejich zastánců.

Výrok, že doba po roce 1948 nebyla totalitní, může pronést jenom stalinismem prolezlý ideologický pomatenec. Podobné názory, i když přeci jen o poznání mírnější, se však bohužel šíří celou neparlamentní levicí, nalevo od ČSSD. Důvodem k tomu je především lenost: tito lidé neustále volají po spolupráci ČSSD s KSČM, protože jsou líní založit vlastní stranu a vytlačit komunisty z parlamentu, což by se jim hravě povedlo během jediného volebního období. Co však umějí dokonale, je neustále pofňukávat nad osudem levice. A v jeho rámci napadat druhé, kteří mají tu drzost mít odlišné názory - jak je to ostatně vidět i v tažení proti paní Kavalírové.

Člověk, který se snaží posuzovat věci bez ideologického balastu, nemůže zpětně popírat totalitu či být jejím zastáncem, protože totalita je na nesmiřitelné ideologii založena. To podporuje moji představu, že je třeba zbavit se jakýchkoli ideologií (v tom nejširším slova smyslu), protože ty mrzačí způsob uvažování.

Jak jsem zde psal již několikrát, komunistická idea rozhodně není srovnatelná s fašistickou či nacistickou. Zatímco původní komunistická myšlenka hovoří o rovnosti lidí (návod na násilí tam posléze dodali až Marx, Engels, Lenin a Stalin), nacistická i fašistická ideologie od počátku hlásají naopak nerovnost lidí a vyvraždění či zotročení těch „méněcenných“.

Ovšem co do metod je komunismus s nacismem a fašismem srovnatelný, přičemž na svědomí má mnohem více životů nevinných lidí než Hitlerův nacismus, včetně druhé světové války. I proto je třeba neustále opakovat, že stalinismus a hitlerismus byly režimy stejně hrůzné, a že jejich dnešní zastánci se sice liší ideologií, nikoli však chutí ubližovat nevinným.

Tvrdím to jako člověk, který se levicovým i pravicovým extremismem v České republice (i jinde) již dvacet let intenzivně zabývá a na tyto nebezpečné ideologie a jejich dnešní zastánce neustále upozorňuje.

Naděžda Kavalírová je antikomunistkou, což je vzhledem k tomu, že jde o bývalou vězeňkyni komunistického režimu, pochopitelné. Ostatně každý zastánce demokracie je z mého pohledu automaticky antikomunistou, protože je proti jakékoli totalitě, včetně té komunistické. Paní Kavalírová navíc není známa žádnými přehnaně silnými výrazy, nevolá „po věšení na kandelábrech“. Její antikomunismus není primitivní a černobílý, jak jsme často svědky u lidí, kteří v podstatě přemýšlejí stejným způsobem jako stalinisté, jen ideologicky převráceně.

Je dobře, že se znovu stala členkou rady instituce, která se zabývá právě totalitními režimy, protože od ní nehrozí nebezpečí, že se bude nějakým způsobem podílet na zpětné legitimizaci komunistických zločinů.

Pro Naděždu Kavalírovou, která byla jako jediná zvolena již v prvním kole, hlasovali i někteří sociálnědemokratičtí senátoři. Za tento počin jim patří uznání a velký dík. Jsem rád, že se na levici najdou lidé, pro něž je alespoň občas důležitější politická kultura a demokracie než ideologie. Pravice bohužel takové lidi momentálně nemá žádné.