nebudete snad považovat za příliš troufalé, když si dovolím připojit pár slov na adresu Vašeho článku. Vaše zanícení pro věc je sympatické, z Vašeho textu je znát, že jste ho psal v dobré víře a že se své přesvědčení nebojíte říci nahlas. Možná by však v budoucnu přeci jen stálo za to trochu důkladněji propracovat argumentaci – chápu sice, že publicistické články nemusí vždy splňovat nejvyšší nároky, avšak lehkomyslné či spontánní psaní někdy zbytečně snižuje úroveň české publicistiky (a chápu-li to správně, usiluje DR naopak o její zkvalitnění).
A tak jen krátce ve dvou bodech. Předně, jistě by stálo za to se zamyslet, co je to ta mytická „totalita“, kterou tak sebevědomě prohlašujete za základ různých nepravostí a která ve Vašem textu hraje klíčovou výkladovou úlohu. Bylo to stranické vedení plus policejní aparát? Jak potom vysvětlíme, že byla „totalita“ ve své době tak úspěšná a vlivná? Anebo se přikloníme k širšímu pojetí a budeme hledat zdroje stability uspořádání („režimu“) v ideologickém souhlasu jedněch a tiché loajalitě či lhostejnosti druhých? Pak ovšem byla, s prominutím, Naděžda Kavalírová také „komunistický režim“. A já též, podobně jako i Vy. Obávám se, že se zlu nevyhneme jen tím, že se od něj rétoricky distancujeme a přilepíme ho jako stigma určitému druhu lidí (komunistům, estébákům, Rusům, „lenochům“ či komukoliv dalšímu). A za druhé, i když články jako ten Váš mohou být provokativní, podle mě by se mohly či dokonce měly snažit nebýt směšné. Bojujete-li nesmiřitelně proti nesmiřitelnosti, servilně proti servilitě a postavíte-li proti ideologii sebevědomou představu, že lze psát z ne-ideologické perspektivy (což je ve Vašich očích právě Vaše vlastní stanovisko), budí to ve čtenáři nutně pochybnosti, zda jste si své sdělení důkladně promyslel.
A ještě prosba na závěr: neurážejte, prosím, zbytečně. Kopanec, který jste mi uštědřil (totiž že jsem podle Vás „stalinismem prolezlý ideologický pomatenec“) Vám sice odpustím a jistě Vám ho odpustí i řada dalších rozumných lidí. Jen je podle mě zbytečné si rozdávat vzájemně facky – právě s ohledem k „politické kultuře“, k níž se tak vehementně hlásíte.
Kavalírová je v Radě ÚSTR. Senátorům ČSSD za to patří dík
František Kostlán
nebudete snad považovat za příliš troufalé, když si dovolím připojit pár slov na adresu Vašeho článku. Vaše zanícení pro věc je sympatické, z Vašeho textu je znát, že jste ho psal v dobré víře a že se své přesvědčení nebojíte říci nahlas. Možná by však v budoucnu přeci jen stálo za to trochu důkladněji propracovat argumentaci – chápu sice, že publicistické články nemusí vždy splňovat nejvyšší nároky, avšak lehkomyslné či spontánní psaní někdy zbytečně snižuje úroveň české publicistiky (a chápu-li to správně, usiluje DR naopak o její zkvalitnění).
A tak jen krátce ve dvou bodech. Předně, jistě by stálo za to se zamyslet, co je to ta mytická „totalita“, kterou tak sebevědomě prohlašujete za základ různých nepravostí a která ve Vašem textu hraje klíčovou výkladovou úlohu. Bylo to stranické vedení plus policejní aparát? Jak potom vysvětlíme, že byla „totalita“ ve své době tak úspěšná a vlivná? Anebo se přikloníme k širšímu pojetí a budeme hledat zdroje stability uspořádání („režimu“) v ideologickém souhlasu jedněch a tiché loajalitě či lhostejnosti druhých? Pak ovšem byla, s prominutím, Naděžda Kavalírová také „komunistický režim“. A já též, podobně jako i Vy. Obávám se, že se zlu nevyhneme jen tím, že se od něj rétoricky distancujeme a přilepíme ho jako stigma určitému druhu lidí (komunistům, estébákům, Rusům, „lenochům“ či komukoliv dalšímu). A za druhé, i když články jako ten Váš mohou být provokativní, podle mě by se mohly či dokonce měly snažit nebýt směšné. Bojujete-li nesmiřitelně proti nesmiřitelnosti, servilně proti servilitě a postavíte-li proti ideologii sebevědomou představu, že lze psát z ne-ideologické perspektivy (což je ve Vašich očích právě Vaše vlastní stanovisko), budí to ve čtenáři nutně pochybnosti, zda jste si své sdělení důkladně promyslel.
A ještě prosba na závěr: neurážejte, prosím, zbytečně. Kopanec, který jste mi uštědřil (totiž že jsem podle Vás „stalinismem prolezlý ideologický pomatenec“) Vám sice odpustím a jistě Vám ho odpustí i řada dalších rozumných lidí. Jen je podle mě zbytečné si rozdávat vzájemně facky – právě s ohledem k „politické kultuře“, k níž se tak vehementně hlásíte.
S pozdravem
Michal Pullmann, historik, FF UK