Deník Referendum Domov

Každou neděli ráno v 8.20 hodin se už druhý rok ozývá v Českém rozhlasu na stanici Radiožurnál ve tříapůlminutové glose pražský arcibiskup, metropolita české církevní provincie, primas český, předseda České biskupské konference kardinál Dominik Duka. V poslední době se výrazně zhoršily vztahy mezi občanskou společností a náboženskou organizací, již Duka vede. Proto jeho pravidelný pořad vyvolal novou pozornost.

Už je dávno za námi občanské téma svobody vyznání, jíž se díky občanské většině české společnosti těší její náboženská menšina. České konfesní právo je občas vystaveno pokušení omezovat minoritní, politicky nezastřešené náboženské organizace, např. prostřednictvím § 5 Zákona o církvích (3/2002 Sb.), kde se bolševickým ptydepe sděluje, za jakých okolností nemohou církve a náboženské společnosti „vznikat a vyvíjet činnost“.

Je to ovšem paragraf bezzubý, protože české právo nikde nestanovuje proceduru, již by stát mohl suverénním občanům zabránit se na základě náboženství sdružit a společně konat to, co danému náboženství odpovídá (kázat, učit, konat obřady, meditovat a cokoli podobného). Zdejší právní předpisy týkající se soužití náboženství a sekulární společnosti ve veřejném prostoru jsou mimořádně liberální i v rámci Evropské unie. V celé řadě členských států mají různé církve privilegované postavení, které obvykle zároveň znamená kontrolu státu nad takovou církví (Anglie, Skotsko, Dánsko, Malta, Irsko, Polsko).

Dnes občanskou společnost spíše zajímá, jak mají různé církve tendenci útočit na lidská práva. O nich Duka v glose z 28. října řekl, že parlament má moc o nich rozhodovat, ale že je otázku, má-li k tomu právo. U příležitosti výročí vzniku Československa tam bylo řečeno, že demokracie nemůže být absolutní. To je samo o sobě nenapadnutelné. Oblast politiky vůbec, jako celek, není absolutní, tedy na všem nezávislá, je v relacích, politika, i demokratická, je jen politika.

Jenže když Duka řekl A, mohl říct i B, totiž čím by demokracii u nás vyvažoval. Kdyby promluvil veřejně tak, jak o tom mluví mezi čtyřma očima, vstávaly by nám všem vlasy hrůzou. Vzpomněli bychom si například na to, že diktátorský režim Franciska Franka ve Španělsku se sám označoval jako organická demokracie. Ta byla asi tak stejně demokratická jako jiná demokracie s přívlastkem, demokracie lidová, jíž jsme u nás zažívali po r. 1948, jen s tím rozdílem, že Franco byl rozhodnutím církve „vůdce Španělska z Boží milosti“.

V tomtéž pořadu mluvil Duka o aktivitě demonstrantů z odborů a občanských iniciativ na jaře letošního roku jako o směřování k ochlokracii, tedy k vládě lůzy. Z výšin arcibiskupského paláce na Hradčanském náměstí reprezentujících výšiny nebeské se iniciativní občanská společnost usilující o dodržování občanských svobod a lidských, mimo jiné i sociálních práv zaručených ústavním pořádkem republiky charakterizovala jako lůza. Tomu jsme se tu již věnovali.

Občan Duka má právo na politické názory jako každý jiný. Má právo je vyslovovat. Nemá však privilegované místo reprezentovat politické zájmy. To náleží v demokratickém uspořádání výlučně voleným reprezentantům veřejnosti a exekutivním orgánům státu, které voleným zástupcům lidu odpovídají, jimi jsou schváleni a jimi jsou odvolatelní. Duka však má privilegium oslovovat posluchače nejsledovanější stanice Českého rozhlasu každý týden. Marně mlží generální ředitel Českého rozhlasu Mgr. A. Peter Duhan na zasedání Rady Českého rozhlasu 28. listopadu, když se projednává stížnost občana na jednostranné politické vyznění tohoto pořadu, že jde o „autorský pořad“.

Je to občas náboženské, ale často politické vystoupení představitele jedné z náboženských organizací, které u nás působí, a která často ústy svých představitelů protestuje proti svému soukromému statutu. Chtěli by být součástí veřejné sféry, jako jsou jimi stát, kraje a obce. Je to reprezentant náboženské organizace, která je bezvýznamnou minoritou v české společnosti, ale která má silnou ambici vytvářet model, jenž ke zděšení disidentských kruhů r. 1987 v exilových Rozmluvách zveřejnil (pod pseudonymem) historik Radomír Malý v textu s názvem Idea státu křesťanského.

V privilegovaném čase s privilegovaným přístupem k posluchačům Duka nepromlouvá proto, že by jako autor byl nějak zvlášť zajímavý. Sledujeme-li jeho psané nebo odvysílané texty poněkud pozorněji, vidíme v nich množství trapných chyb svědčících o tom, že i on, přestože dovede budit jiný dojem, patří k nedovzdělanému českému kléru. Kromě biskupa Jana Vokála, kterého do Čech nedávno poslali rovnou z Říma, žádný zdejší biskup, včetně Duky, nemá patřičnou kvalifikaci pro biskupskou funkci, jíž je doktorát teologie nebo církevního práva. Prostor v médiu veřejné služby zcela zřejmě dostává proto, že je součástí politické koncepce významné části dnes vládnoucích sil a vedení rozhlasu tuto koncepci poslušně uskutečňuje.

Náboženská redakce rozhlasu se upřímně snaží o vyváženost, jíž je těžké nějak matematicky odměřovat. Tato redakce ví, jak vypadá názorová pluralita české společnosti a nechává ji přirozeně promlouvat. Tajemník Duky Mgr. Milan Badal, který je zároveň členem Rady Českého rozhlasu, v diskusi chytře připouští, že by se v pořadu mohli střídat představitelé různých náboženských společností. Spoléhá na neznalost kolegů v Radě a občanů, kteří si záznam ze schůze přehrají, a říká: „Máme tu sedmnáct církví“. Před pár dny, kdy Rada jednala, bylo v České republice registrováno 33 křesťanských církví a ostatních náboženských společností. Stejně tak nemá pravdu, když říká, že římští katolíci tvoří 95 procent věřících. Možná by byl ochoten připustit, aby se u pěti ze sta pořadů vystřídali ostatní, vlastně jen někteří další, nebo by možná mohli ostatní mluvit každý dejme tomu proporcionálně deset nebo dvacet vteřin.

Badal pravděpodobně nosí v hlavě počet uskupení, který uvedl proto, že šestnáct dalších náboženských organizací se jí podařilo získat pro kolosální sněmovnou posvěcený tunel na státní prostředky, další byla ze hry vyloučena nebo se nedala koupit. Naposledy se jim za cenu kolosálního nepředstavitelného úplatku (v podobě neopodstatněné částky přidělené § 15 zákona o majetkovém narovnání) a za cenu výměny biskupa podařilo do klubu sedmnácti úspěšných přilákat Apoštolskou církev. Možná to vše podle děsivé věty ze skvělého, v těchto dnech promítaného občansky angažovaného filmu Atlas mraků: Slabí jsou maso a silní jedí. Ti, kdo jsou registrovanými náboženskými subjekty, nebo ostatní, neregistrovaní a tři procenta věřících bez církevní příslušnosti jsou zapomenuti. Zvláštní debatu by si zasloužilo právo pravidelně veřejně promlouvat u představitelů různých nenáboženských filosofických a etických škol, které můžeme pokládat za partnery církví ve veřejném prostoru.

Členové Rady Českého rozhlasu měli hned po přečtení stížnosti připravenou pro občana odmítavou odpověď a pro případ, že by se snad ozvalo víc občanů, měl geniální církevní stratég v pozadí, zmíněný Milan Badal, připraveno řešení, které se jinak říká jen potichu v soukromí. Tentokrát se přeřekl a řekl to do mikrofonu a každý si to může poslechnout. Prý by se dalo zařídit dvě stě tisíc žádostí žádajících, aby glosa v programu zůstala. V soukromí jsou někteří členové Rady odvážnější, ale veřejně si jaksi netroufají plnit své občanské poslání a požadovat rovnost občana Duky s ostatními potenciálními řečníky na vlnách rozhlasu. Proto by bylo nanejvýš žádoucí, aby se tímto podnětem zabývala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.