Chci přispět X

V sobotu blahořečili patrony stávajících pořádků

Blahořečení čtrnácti zavražděných františkánů ze 17. století a projevy, které akt beatifikace provázely, ukazují, že kamenné církve znovu začínají sloužit vládnoucí moci.

Člověk bez historie a paměti nemůže rozumět ani současnosti. Tuto známou poučku o vztahu k dějinám zopakoval pražský arcibiskup, kardinál Dominik Duka, když se na tiskové konferenci vyjadřoval k nadcházejícímu sobotnímu prohlášení čtrnácti františkánů za blahoslavené. Oživme tedy historickou paměť a dejme si tuto událost do souvislostí.

Římští katolíci mají dvě kategorie zemřelých z hlediska titulu, jímž jsou přizdobováni. Níže stojí blahoslavení a výše svatí. K blahořečení (beatifikaci) stačí méně podkladů, svatořečení (kanonizace) vyžaduje obsáhlý proces, někdy trvající i dlouhá staletí, v němž vystupuje např. i církevní činitel v roli ďáblova advokáta. Pokud zesnulý něco napsal, zkoumá se pravověrnost těchto textů. Z minulosti jsou totiž známé případy, kdy uznávaní světci zastávali ve své době nauky, které byly později označeny za bludy. Hájí se to tím, že ty nauky nebyly tehdy ještě dogmatizovány (oficiálně prohlášeny se stanovením sankce pro ty, kdo by si snad dovolili smýšlet jinak). Že tedy dogmata vyjadřují víru, jíž má církev od počátku. Leda, že by pojetí víry (a pravověrnosti) v této náboženské organizaci už degenerovalo opravdu jen v poslušnost církevním šéfům. Poté se zkoumá stupeň ctností zesnulého, a když se zjistí, že šlo o ctnosti hrdinské, vydá se o tom dekret. Následně se zkoumají zázraky, které se odehrály na přímluvu kandidáta beatifikace či kanonizace. Minimální počet zázraků je pro oba případy předepsán.

Proces blahořečení, jak to bylo v tomto případě, je zjednodušen, jde-li o mučedníky, i když také trval s přestávkami staletí. Původní řecké slovo martys znamená svědectví. Martyr je ten, kdo dosvědčil svou víru i v protivenstvích. Do češtiny se to přeložilo slovem mučedník. Důraz byl položen na mučení. Ve třech prvních křesťanských stoletích došlo ke třem vlnám pronásledování křesťanů jinak nábožensky tolerantní římskou říší. Vyprávění o pronásledování jsou vyšperkována neuvěřitelnými událostmi zejména z doby císaře Diokleciána v období kolem roku 303, deset let předtím, než císař Konstantin prohlásil křesťanství za tolerované náboženství a prakticky je učinil náboženstvím preferovaným. Role mučedníků a mučitelů se pak prohodily.

V historickém posouzení události, ke které došlo v Praze v únoru 1611, je nutná historická zdrženlivost. V souvislosti s konfliktem dvou zájemců o královský a císařský trůn, stávajícího Rudolfa II. a jeho protivníka Matyáše, obou samozřejmě římských katolíků, vtrhlo do Čech a posléze do Prahy vojsko pasovského biskupa a masakrovalo místní obyvatelstvo, o kterém se odhaduje, že bylo z 90 % protestantské (dědici kališníků a Jednoty bratrské, politicky a nábožensky sjednocení Českou konfesí z r. 1575). Tyto oběti nikdo za mučedníky neoznačuje. Prohlásit čtrnáct františkánů ubitých rozhněvaným davem za mučedníky pro víru, je neseriózní. Rozhořčené obyvatelstvo se vrhalo na ty, které podezíraly ze spolupráce s rabující armádou. Násilí na obou stranách bylo smutné, násilí ze strany napadených je pochopitelné, zejména, jde-li o obranu. Lidsky slušné by ode všech zúčastněných stran bylo, kdyby už jednou provždy skončily s prohlašováním vlastních obětí násilí za hrdiny a mučedníky a s lhostejným přehlížením těch druhých, těch, které případně oni sami umučili, nebo k tomu přispěli. Kult mučedníků je přímou stezkou k tomu, aby změněná situace udělala mučedníky z druhé strany.

Blahořečení čtrnácti pražských františkánů velmi čpí náladou, jíž by vyjádřil výrok: Františkáni byli mučedníky katolické víry ubitými protestantským davem. Proto si kardinál Duka na tiskovou konferenci před sobotní beatifikací předvolal Jana Klase, biskupa Jednoty bratrské. V poslední době se odehrává tato nová, překvapivá podoba ekumenických vztahů mezi křesťanskými církvemi. Spočívá v tom, že hodnostáři římské náboženské organizace velí a představitelé křesťanských církví poslouchají. Koneckonců si za to nechali (i když zatím jen v naději) velmi dobře zaplatit. Přistoupili na to, že jim stát na pokyn římské církve poskytne miliardy a menším „pouhé“ stamiliony. Vůči tak štědrému mecenáši už není možno uplatňovat bratrskou kritiku, už nelze trvat např. na reformačním pojetí církve a služby v ní. Ekumenismus dnes dostal zase podobu svaté aliance.

Historie nás poučuje i v tom, že už na začátku 19. století římskokatolická habsburská říše, protestantské Prusko a pravoslavné Rusko využily ušlechtilých úvah o možné kooperaci a jednotě, které vyslovil německý katolický raně romantický filosof Franz von Baader a daly (na Vídeňském kongresu r. 1815) síly dohromady proti společnému protivníkovi. Tehdy to byl Napoleon Bonaparte, dnes to je sekulární, pluralitní, liberální, na církvích nezávislý stát, který má být napřed společně podojen a pak odmrštěn jako příliš světský.

Jan Klas na chvíli držel partu se svými protestantskými spolubratřími a vyslovil se: Nebyl to útok protestantů na katolíky, ale výbuch rozvášněného davu, a asi měl v tomto případě, podle nedostatečné historické evidence, pravdu. Pokud by snad chtěl naznačit, že protestanti byli tou ušlechtilou stranou tehdejšího konfesního sporu, tak to už tak jisté není. Skutečné svobody od imperiálních ambicí se dopracovala až radikální reformace. Dědici Jednoty bratrské by k nim měli být blízko. Revoluční husité v prvních dvou desetiletích svého hnutí páchali stejná zvěrstva jako jejich protivníci. Luther i Kalvín neváhali nechat popravovat, včetně upalování, své názorové protivníky. Obě strany si nemají co vyčítat.

Bratrský biskup však splnil zadání v jiné části svého vyjádření na tiskové konferenci konané v arcibiskupském paláci na Hradčanském náměstí v předvečer blahořečení. Využil rétoriky o davu a možná netušil, že navazuje na opovržlivé Dukovo vyjádření o demonstrantech proti vládním škrtformám. Nechal se slyšet: Ukazuje to, že jakmile se dav popudí, může způsobit velké škody. Někteří se tak ujímají citlivých témat a pak hrozí náboženské, etnické nebo sociální násilí s nedozírnými následky. V době velkých demonstrací proti vládní asociální politice se Duka vyslovil o hrozící ochlokracii, možná s předpokladem, že ti, kterých se to má týkat, nebudou tomuto slovu rozumět. Je to vláda lůzy, chátry. Tou pro něj zjevně byli občané, kteří využili těžce získané občanské svobody shromažďování.

Nyní vyslovuje Komenského nástupce v Jednotě obavu, že když se dav popudí, může způsobit velké škody. Říkal to, připomeňme si, v souvislosti s pobitím čtrnácti františkánů. Chtěl říct, že dav českých obyvatel popuzený opozicí by mohl třeba i vraždit? Nevíme, co si přitom soukromě myslel. Ale v té režii a v těch kulisách, v nichž promluvil, a v té časové souvislosti, to musí být čteno takto: demonstrující občané jsou nebezpeční a je třeba s nimi včas zatočit.

Biskup není v Jednotě bratrské šéfem, jeho úkolem je vedle vlastní farářské činnosti spíše poskytovat duchovní péči kolegům farářům. Tento pán tam však reprezentoval Ekumenickou radu církví České republiky. Jeho stanovisko musíme dát do spojitosti s tím asi jedním procentem obyvatel Česka, které se podílí na životě devíti v ní zastoupených církví. Promluvil vedle Duky a vedle zástupce františkánů, kteří zastupovali další dvě až tři procenta občanů, kteří navštěvují římskokatolické bohoslužby tak, jak si to jejich vedení přeje, tedy aspoň jednou týdně. Z tohoto prostředí přichází, dešifrujeme-li jejich náznaky správně, podpora současné vládní moci, která na půdorysu demokratických pravidel nastolila oligarchii. Je to podpora pořádků udržovaných diskrétními elitami (podle terminologie Jana Kellera a jeho zdrojů) za účelem ukáznění lidí práce, tedy za účelem jejich podřízení moci finančního sektoru. S tím souvisí neklid ve společnosti a růst násilných a rasistických tendencí.

Obě části skomírajícího českého křesťanstva se tváří v tvář blízkému zániku kamenných církví daly dohromady a zase jednou, a už pokolikáté v dějinách, spojily síly s represivní mocí proti obyčejnému člověku. Suše věcný religionista by se tomu neměl divit. Podívá se na historii a řekne si: nihil novum sub sole. Pokud to posuzuje někdo, kdo ví, že má pečovat o obec a že to může činit, jen když pečuje o duši, tak je zklamán, že v tomto směru opravdu není nic nového pod sluncem. Přál by si, aby křesťanský impuls žil a působil solidárně, osvobodivě a humanisticky, aby platila Ježíšova slova mezi těmi, kteří mají plnou pusu jeho jména.

Ale možná, že je dobře, že přiznaní římanští a nepřiznaní protestantští hierarchové tak intenzivně pracují na pohřbení všeho autenticky křesťanského. Pohřbí jen vylidněné kamenné církve a na jejich ruinách vyroste něco skutečně živého a životodárného, bez nich a proti nim. I když jejich obrácení nelze předem vyloučit.

A co si myslíte vy? Diskuse (9 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Smutné, ale pravdivé Pondělí, 15.Října 2012, 11:29:57

Naštěstí tu nejsou jen poklonkující církevní představitelé, kteří si tímto způsobem chtějí od státu vysloužit "dáreček", který by byl spíše darem danajským, ale i kritičtí církevní historici a kritičtí křesťané, kteří neslouží současnému establišmentu, ale pravdě a to je naděje do budoucna.

Filip Outrata - Praha

Pondělí, 15.Října 2012, 13:10:27

Díky za až příliš aktuální historické zamyšlení.

Umučení čtrnácti františkánů by se přitom dalo snadno pojmout mnohem lidštěji, přiměřeněji a křesťanštěji - byly to oběti mocenské zvůle, politických čachrů tehdejších elit a netolerance tehdejšího náboženství. Podobně jako stovky a tisíce dalších, bezejmenných i jménem známých. Skutečně křesťanští představitelé a pastýři by to jistě zdůraznili. Ne tak tito pánové. Svatý František viděl ve snu hroutící se budovu církve. Dobrá zpráva je, že dnes už pomalu nebude mít na koho spadnout.

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pondělí, 15.Října 2012, 16:51:48



... největší zásluha husitů je ta, že vydrželi dost dlouho, aby vznikla lipanská remíza (polní vojska už asi neměla potřebné sympatie v národě) a potom "království obojího lidu" - nejsvobodnější politický útvar 16. století ...

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pondělí, 15.Října 2012, 16:53:54


Jinak jako agnostik či ateista (vyberte si podle chuti) říkám, že není katolický svatý, kterého bych ctil kromě Františka z Assissi ...

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Pondělí, 15.Října 2012, 16:54:31


... a samozřejmě sv. Kláry, případní genederovci ...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 15.Října 2012, 20:29:31

Svatořečení s politickým podtextem je v historii patrně dost častým jevem. Vzpomeňme třeba Jana Nepomuckého a konec konců i svatého Václava, o němž tu byla nedávno řeč. Už z toho důvodu, že svatost je obtížně měřitelná a církevní i jiné autority nejsou zcela nestranné. Totéž platí mimochodem i pro udílení Nobelových a jiných prestižních cen, takže to není něco zvlášť charakteristického jen pro církev.
Panu Tejklovi: Polní vojska ztratila sympatie patrně i z toho důvodu, že válčení trvalo už příliš dlouho a neměl kdo pracovat na poli. Mladší generace sirotčích vojsk v podstatě nic jiného než válčit neuměla. Píše o tom docela zajímavě Václav Erben ve svých fiktivních "Pamětech českého krále Jiříka z Poděbrad". Také máte pravdu, že 16. století v českých zemích bylo pozoruhodným jevem. Taková náboženská tolerance pro všechny společenské vrstvy (i když pro některá vyznání jen relativní a přechodná), nebyla v té době samozřejmostí. Myslím si, že to bylo i tím, že v Čechách měli feudálové silnou pozici na úkor panovníka , přičemž jim odlišnost víry jejich poddaných nevadila.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 16.Října 2012, 05:31:54

Ještě mě napadá, že dnešní mladá generace zase nebude umět nic jiného, než stát na úřadě práce. Válčit se možná naučí dodatečně. Tento neutěšený stav by bylo vhodné také ukončit, nikoliv ovšem bitvou u Lipan, ale nějakým rozumným a dlouhodobějším řešením.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Když už je v článku řeč o Jednotě bratrské Středa, 17.Října 2012, 18:13:55

Představitele Jednoty bratrské v souvislosti s "restitucemi" ani nenapadne zjišťovat, kolik toho vlastně bylo zabaveno po roce 1620 její předchůdkyni. Ovšemže by nebyla jediným dědicem, protože k JB se dnes hlásí víc církví. Za dědice by se v souladu s Komenského Kšaftem mohl konec konců považovat celý český národ. Přesné údaje o majetku by se asi nezjistily, ale něco by se určitě našlo, kdyby si někdo dal tu práci. Samozřejmě jen tak pro ilustraci, ne že by to právně k něčemu bylo.
Komenský píše za JB: "Měla-li jsem co z drobnějších vezdejších věcí, domečků, zborečků, roliček, viniček, i z toho mne svlékli, vyhnavše mne."
Kdopak to asi zabavil? Můžeme se jen domýšlet. Podotýkám, že majetek nepocházel z něčeho, co předtím ukradli husité, ale rovněž z darů různých lidí Jednotě, této církvi-necírkvi.
Pro zajímavost uvádím regesta starých listin z onoho 16. století, panem Tejklem zmíněného (jen pár příkladů, pro úsporu místa zkrácených o údaje týkající se jazyka, pečetitelů atd...):
1) 15.8.1561, Zábřeh (nad Odrou). Jan Petřvaldský z Petřvaldu na Zábřeze oznamuje, že na žádost Jana Rychnovského, lékaře a správce sboru jednoty bratrské v Zábřeze (nad Odrou), daruje sboru ke konání bohoslužeb dům, který společně s bratřími vystavěl. Navíc přidává zahradu s loukou a kusem pole, osvobozuje dům od všech platů a povinností, vzdává se odúmrti po členech sboru a zaručuje jim svobodné provozování obchodu a řemesla.
2) 6.7.1584, Hranice. Jan mladší z Žerotína potvrzuje obdarování Bratřím Jednoty v Hranicích, udělené jim Annou Kropáčkou z Nevědomí 16.1.1581, Hranice, a dává jim další privilegia na pasení dobytka, skladování piva a vína a uděluje pozemky ke sboru.
3) 24.10.1564, Lukov. Jan Nekeš mladší z Landeku na Lukově a vsi Hrobicích na žádost poddaných Bratří ze vsi Hrobic i odjinud potvrzuje směnu kusu půdy od obce za zahradu od Mikšíka z Hrobic, schvaluje stavbu sboru, dává různé výsady, klade podmínku, aby případný správce sboru učil děti poddaných a pro případ, že by jako v Čechách nastalo pronásledování Jednoty bratrské, dovoluje, aby Bratří směli naložit s uvedeným majetkem jako se svým.
4) 28.11.1569, Malenovice. Burian Tetour z Tetova, z Malenovic a na Malenovicích, na prosbu Jana Hranického, správce bratrského sboru v Malenovicích, a jiných poddaných z Jednoty bratrské, potvrzuje darování domu na sbor bratrský v Malenovicích na Trávníku, osvobozuje Bratry od různých platů, dávek a jiných povinností, daruje jim zahrady, pole a vinohrad, povoluje zřídit školu a uděluje některé další výsady.
5) 7.3.1571, Prusinovice. Jan Vilém z Víckova na Prusinovicích na žádost bratří starších z Jednoty Boleslavské, zvláště na žádost bratra Jakuba, daruje Jednotě dům v Prusinovicích ke zřízení sboru, též pole, louku a dává jim některé výsady.
A tak by se dalo pokračovat...

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čtvrtek, 18.Října 2012, 05:45:22

Uznejte, že něco takového bylo třeba zastavit. Vždyť to byla konkurence! A navíc podporovala společné vlastnictví!

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.