Prezident Václav Klaus má vzácnou schopnost zvedat ve svých projevech varovně prst nad různými kritickými aspekty současnosti, ale zároveň se přitom buď vůbec nezabývat příčinami jím kritizovaných jevů anebo, pokud tak učiní, vtěsnat výklad takových jevů do svého poněkud zkornatělého pohledu na svět.

Při projevu k 94. výročí vzniku Československa začal pan prezident zostra. Slavíme prý výročí vzniku našeho státu, ale, kdo ví, za deset let už ho vůbec nemusíme mít!

Ještě než Václav Klaus řekne proč, leckdo by si mohl pomyslet, že zmizí-li opravdu náš stát, bude to výsledek globalizace, specificky pak privatizace státu silami neviditelné ruky trhu v globálním měřítku. Vždyť už dnes politici malých států v podstatě jen plní zadání „trhu“, jehož větší část tvoří nadnárodní společnosti a globální finanční kapitál.

Klaus ale připisuje možné zmizení našeho státu centralizačním snahám v Evropské unii. Prý existuje jakési „veliké a neskrývané pokušení“ využít současných potíží v Evropě k radikální centralizaci kontinentu a k dalšímu oslabení suverenity evropských států. Prezident zcela pomíjí možnost, že snaha pokročit dál v evropské integraci může být naopak pokusem stávající potíže řešit.

Sám říká, že problémy evropské měny vznikly z „chybně koncipovaného zavedení“ eura. Nedodává už bohužel, že onu „chybnou koncepci“ lze interpretovat dvěma způsoby.

Buď euro nemělo být zavedeno vůbec, což si Klaus nepochybně myslí, anebo, když už zavedeno bylo, nezbývá než to, co je v něm chybné, opravit, pokud ho nechceme přímo zrušit, což většina evropských států nechce. Ona „oprava“ spočívá v tom, co volně připouštějí i mnozí odpůrci existence eura: monetární unie se neobejde bez fiskální unie.

Postupné zavádění fiskální unie, jejíž jednou dimenzí by byla i plánovaná unie bankovní, přitom není nějakým temným pokušením využít současných potíží k „centralizaci“ kontinentu. Je to zcela racionální pokus zachránit společnou měnu a ušetřit si tak velké problémy, které by souvisely s jejím rozpadem.

Václav Klaus už také tradičně nevysvětlil, jak si představuje fungování „suverénního“ státu — podle něj státu co nejvíc zbaveného „okovů EU“ — v prostředí, v němž trh funguje globálně. Kde je naše suverenita, jsme-li z osmdesáti procent závislí na exportech do zemí EU?

Klaus ovšem nakonec optimisticky ve svém projevu prohlásil, že věří, že naší státnost za deset let mít ještě budeme. Předpokladem prý je „pravdivě porozumět situaci, v níž se nacházíme“. To podle něj znamená dívat se na ni bez přehnané malověrnosti a pesimismu. Dodává, že koneckonců naše situace není tak špatná, protože žijeme v materiálně nejúspěšnějším období našich dějin.