Několik poznámek ke Klausovu projevu

Václav Klaus v prezidentském projevu k 94. výročí vzniku Československa obviňuje kdekoho z věcí, za něž nese na prvním místě odpovědnost on sám.

Prezident Václav Klaus má vzácnou schopnost zvedat ve svých projevech varovně prst nad různými kritickými aspekty současnosti, ale zároveň se přitom buď vůbec nezabývat příčinami jím kritizovaných jevů anebo, pokud tak učiní, vtěsnat výklad takových jevů do svého poněkud zkornatělého pohledu na svět.

Při projevu k 94. výročí vzniku Československa začal pan prezident zostra. Slavíme prý výročí vzniku našeho státu, ale, kdo ví, za deset let už ho vůbec nemusíme mít!

Ještě než Václav Klaus řekne proč, leckdo by si mohl pomyslet, že zmizí-li opravdu náš stát, bude to výsledek globalizace, specificky pak privatizace státu silami neviditelné ruky trhu v globálním měřítku. Vždyť už dnes politici malých států v podstatě jen plní zadání „trhu“, jehož větší část tvoří nadnárodní společnosti a globální finanční kapitál.

Klaus ale připisuje možné zmizení našeho státu centralizačním snahám v Evropské unii. Prý existuje jakési „veliké a neskrývané pokušení“ využít současných potíží v Evropě k radikální centralizaci kontinentu a k dalšímu oslabení suverenity evropských států. Prezident zcela pomíjí možnost, že snaha pokročit dál v evropské integraci může být naopak pokusem stávající potíže řešit.

Sám říká, že problémy evropské měny vznikly z „chybně koncipovaného zavedení“ eura. Nedodává už bohužel, že onu „chybnou koncepci“ lze interpretovat dvěma způsoby.

Buď euro nemělo být zavedeno vůbec, což si Klaus nepochybně myslí, anebo, když už zavedeno bylo, nezbývá než to, co je v něm chybné, opravit, pokud ho nechceme přímo zrušit, což většina evropských států nechce. Ona „oprava“ spočívá v tom, co volně připouštějí i mnozí odpůrci existence eura: monetární unie se neobejde bez fiskální unie.

Postupné zavádění fiskální unie, jejíž jednou dimenzí by byla i plánovaná unie bankovní, přitom není nějakým temným pokušením využít současných potíží k „centralizaci“ kontinentu. Je to zcela racionální pokus zachránit společnou měnu a ušetřit si tak velké problémy, které by souvisely s jejím rozpadem.

Václav Klaus už také tradičně nevysvětlil, jak si představuje fungování „suverénního“ státu – podle něj státu co nejvíc zbaveného „okovů EU“ – v prostředí, v němž trh funguje globálně. Kde je naše suverenita, jsme-li z osmdesáti procent závislí na exportech do zemí EU?

Klaus ovšem nakonec optimisticky ve svém projevu prohlásil, že věří, že naší státnost za deset let mít ještě budeme. Předpokladem prý je „pravdivě porozumět situaci, v níž se nacházíme“. To podle něj znamená dívat se na ni bez přehnané malověrnosti a pesimismu. Dodává, že koneckonců naše situace není tak špatná, protože žijeme v materiálně nejúspěšnějším období našich dějin.

Panu prezidentovi lze odpovědět, že jeho analýza znamená jen potvrzení staré moudrosti, že „nejen chlebem je člověk živ“. Vždyť jak jinak vysvětlit masovou nespokojnost s poměry i s politikou, když se ve skutečnosti máme tak dobře?

Průměrný občan by možná očekával, že prezident, jenž připustí všeobecnou naštvanost, která existuje navzdory prý nejlepší ekonomické situaci v našich dějinách, se zamyslí nad příčinami takové naštvanosti. Václav Klaus se o to sice pokusí, ale činí tak způsobem, který nepochybně naštve ještě více lidí. Přičítá totiž naštvanost jakési nepřiměřené kritice poměrů. Máme se prý dívat na svět okolo sebe se „střízlivou civilností“, a vše bude hned lepší.

Ve svém projevu sice Klaus tentokrát neukázal prstem na ty, kdo k negativnímu vnímání naši situace přispívají, ale z jeho nedávných výroků po chrastavském „atentátu“ víme, že vody kalí jacísi „rozeštvávači“. Bez nich by si možná lidé lépe uvědomovali, v jak materiálně skvělé době vlastně žijí.

Prezident jako obvykle zcela pomíjí jevy, které po právu mohou štvát i občany žijící „v materiálně nejúspěšnějším období našich dějin“. Patří k nim například masivní rozkrádání veřejných prostředků „podnikateli“ a skupinami, jimž bylo dáno vyšvihnout se nahoru během Klausem vedené transformace ekonomiky, která se příliš neohlížela na právo. I ve svém projevu si Klaus postěžoval, že u nás máme příliš mnoho právních norem a regulací.

Václav Klaus dost často šermuje klasiky liberalismu a konzervativního myšlení. Kdyby je četl pozorně, zjistil by, jak důležité jsou pro fungování liberální demokracie pravidla hry a všeobecně sdílené přesvědčení, že žijeme ve spravedlivém řádu. Kdyby se prezident poctivě zamyslel nad tím, proč si většina lidí myslí, že v takovém řádu nežijí, možná by se dopátral příčin všeobecné naštvanosti, aniž by si musel husákovsko-jakešovsky vypomáhat jakýmisi „štváči, ztroskotanci a zaprodanci“.

Je pozoruhodné, že když už Klaus poukáže na nějaké temné síly, mluví například, jako ve svém projevu, o tom, jak se „prostřednictvím médií daří prosazovat zájmy malých, ale mocných – a často i mezinárodně propojených – nátlakových a lobbistických skupin, schovaných v různě pojmenovaných nevládních organizacích“. Exemplárním příkladem je prý to, co se událo kolem tzv. obnovitelných zdrojů.

Průměrný občan musí být takovými slovy zmaten. Dodnes totiž neví, kdo všechno v zemi anonymních akcií například ze státních subvencí pro solární energii a další obnovitelné zdroje opravdu profitoval. Zná-li pan prezident pravdu, měl by ji národu sdělit, a ještě před tím docela jistě orgánům činným v trestním řízení.

Jinak už tak dost naštvaným občanům bude vrtat hlavou, proč, když už mluví o lobbistech, kteří se na zbytku společnosti obohacují, ukazuje raději na nevládní organizace, než na konkrétní jména lidí, kteří ve velkém manipulovali se státními zakázkami nebo ze zákulisí ovládali politiku. Ostatně přepisy telefonních rozhovorů některých z nich s prezidentovými favority v ODS dnes už patří k lidovému folklóru.

Pan prezident má také starost o stát. Ve svém projevu opět zdůraznil, že by rád stát štíhlý a výkonný, ale ten náš prý jen bobtná, přičemž je stále slabší. S tím, že je český stát nevýkonný a zachvácený šlendriánem, nelze polemizovat. Průměrný občan by si ale mohl myslet, že prezident, který v projevu k národu odhalí tak závažnou skutečnost, se vší rozhodností vyzve politickou elitu, aby konečně přijala po deseti letech odkladů kvalitní zákon o státní službě.

Místo toho se dozvíme, že „vše, co je se státem spojeno, je dnes a denně zpochybňováno a zesměšňováno médii a ně napojenými intelektuálskými a lobbistickými skupinami lidí, kteří nejsou svázáni žitím a každodenní poctivou prací v produktivní sféře ekonomiky a přesto na to mají čas a prostředky.“

Tento pozoruhodný výrok zasluhuje hlubší analýzu. Pan prezident nejprve sám zkritizuje stát coby nabobtnalý a slabý, načež zkritizuje ty, kdo stát zpochybňují. Jsou to podle něj navíc lidé, „kteří nejsou svázáni žitím a každodenní poctivou prací v produktivní sféře ekonomiky“. Že by myslel sám sebe?

Dá se předpokládat, že určitě nemá na mysli vlivné lidi, kterým jím vedená transformace a později parazitování na státu pomohlo k pohádkovým majetkům, protože ti sice určitě nejsou svázáni žitím a každodenní poctivou prací v produktivní sféře ekonomiky, ale také jim rozhodně nevadí slabý stát. Naopak.

Na závěr svého projevu pan prezident vyzývá, abychom si navzájem dodali odvahy. Nikoliv prý ale k tomu, abychom co nejhlasitěji křičeli, co nejurážlivěji napadali druhé.

Je pozoruhodné, že tato výzva zaznívá z úst politika, který šmahem odbývá celé sociální skupiny coby propadlé módním a nebezpečným ideologiím „environmentalismu“, „humanrightismu“, „NGOismu,“ „homosexualismu“, „evropeismu“, nebo „multikulturalismu“. Že by se pan prezident chtěl v posledních zhruba čtyřech měsících svého prezidentství polepšit a přestat co nejurážlivěji napadat druhé?

Prezident končí svůj projev několikerým zvoláním „Nedejme si vnutit představu!“. Někdo nám prý například vnucuje představu, že se o své věci neumíme postarat, ačkoliv nikdo jiný nemá motiv se o ně starat lépe než my.

Kdo nám ale takovou představu vnucuje? Že by zase ta zpropadená Evropská unie? Anebo je všeobecné přesvědčení, že se o své věci v českém státe neumíme příliš dobře postarat, výsledkem šlendriánu, korupce a nekompetentnosti, které nám nikdo zvenku nevnutil? Nebyla by v tomto směru z úst politika, který zastává už 23 let jen ty nejvyšší ústavní funkce, na místě nějaká sebereflexe?

Koneckonců prezident Klaus má částečně pravdu, když ve svém druhém zvolání „nedejme si vnutit představu“, tvrdí, že si nemáme myslet, že někde daleko za našimi hranicemi sedí tisíce nadnárodních úředníků, kteří přemýšlejí jen o tom, jak nám pomoci. Ale co kdyby tedy on sám z nejvyšších pozic ve státě přispěl alespoň k tomu, aby si ti úředníci daleko za našimi hranicemi nemuseli klást otázky, proč se u nás rozkradou desítky miliard, které nám jejich prostřednictvím instituce, jako je EU, velkoryse dávají?

Úplně na konec svého projevu prezident varuje, abychom si „nenechali vnutit představu“, že je naše domácí politika tak špatná, že musí přijít různá nedemokratická hnutí, občanské „výzvy“, či „osvícení jedinci“, aby naši zemi vedli a řídili.

Nelze se nezeptat, kdo nám takovou představu proboha vnucuje? Opravdu si 80 procent českých občanů myslí, že politika u nás nestojí za nic, protože jim tu představu někdo vnucuje? A vnucuje jim někdo hromadně představu, že „musí“ přijít různá nedemokratická hnutí, občanské výzvy či osvícení jedinci, aby naši zemi vedli a řídili?

Pokud známo, Česká republika je ještě stále natolik demokratická země, že si představy například o tom, jaká je ve skutečnosti naše politika, dělají občané docela svobodně, z každodenní zkušenosti, jakkoliv Václav Klaus tajemně varuje, že se „dnes mnoho lidí obává vyjádřit svůj názor na různé velmi sporné společenské jevy“.

Máme štěstí, že přinejmenším prezidentovi nejbližší spolupracovníci se rozhodně nebojí vyjádřit své dosti šílené názory na všechno, co jim prolétne hlavou, a například to sepsat do knižní podoby, dokud se to ještě dá dobře prodat.

Prezident by měl možný hlouběji přemýšlet o tom, proč jsou „představy“ občanů o politice u nás tak chmurné. Pokud se ani po třiadvaceti letech v nejvyšších funkcích nedobere pravdivé odpovědi, nezbývá než konstatovat, že skončí jako nejvyšší představitelé v bývalém režimu, tedy „jako kůl v plotě“. Vlastně už jím tak trochu je.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

Zbyněk Fiala Úterý, 30.Října 2012, 17:43:28

napsal o Klausově projevu lepší článek:
http://www.vasevec.cz/vip-blogy/zbynek-fiala-znovu-do-hrobu

Ja

Honza Macháček - chemik, Neratovice

Šílenství Úterý, 30.Října 2012, 21:24:20

Dnes ráno v rozhlasovém Jak to vidí http://www.rozhlas.cz/praha/jaktovidi/_zprava/psychiatr-cyril-hoschl-byl-uternim-hostem-poradu-jak-to-vidi--1129442 přitakal psychiatr Cyril Höschl Klausovu tvrzení, že náš stát je na tom materiálně nejlépe v historii. Bohužel se nikterak nepozastavil nad duševním stavem toho našeho státu, který je nejbohatší ve své historii, a přitom nechává lidi umírat na ulici hladem a zimou.

Žijeme v šíleném státě, který z jakési paradoxní motivace rozmnožuje zároveň peníze a hlad, má prezidentem narcistického kleptomana a psychiatři v něm trpí kognitivní dysfunkcí.

Jevi_1

Eva Hájková - zapadákov

Středa, 31.Října 2012, 16:56:16

Také mi současná situace připadá značně nenormální, až šílená, ačkoliv nijak hmotně nestrádám /patrně to ke spokojenosti nestačí/. Naopak se divím těm, kteří tuto dobu považují za normální. Zajímavé ovšem je, jak lidé někdy mohou do jisté míry pozitivně vnímat dokonce atmosféru během přírodní katastrofy, přestože vůbec nic nefunguje a nic není normální:
"Někteří Newyorčané tvrdí, že bouře má i pozitivní dopady. Lidé, kteří najednou netráví celé dny v práci, se mají čas potkávat a poznávat... " ( http://www.novinky.cz/zahranicni/amerika/283243-boure-vytvorila-v-new-yorku-novou-profesi-poulicni-nabijeni-mobilu.html )
Soudím ovšem, že pozitivně vnímají atmosféru hlavně ti, kterým se nic vážného nestalo. Připomíná mi to chvíle dětství, kdy jsem se těšila, až nepůjde elektřina, protože jsme doma drželi "černou hodinku" a povídali si.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.