V pátek 25. května tohoto roku představila umělkyně Darina Alster v rámci Festivalu performance své dílo Pomník obětem kapitalismu. A byl to pomník pravý, poctivý, kamenný, do něhož byl vyryt zmíněný, pozlacený název. Místo performance, tj. instalace pomníku bylo vybráno zcela záměrně, Darina svůj pomník umístila na Václavském náměstí. Den na to už byl fuč, s čímž jeho autorka počítala, leč i tak toto dílo splnilo svůj účel. Následující text nechce být opožděnou recenzí tohoto uměleckého aktu, nýbrž rozvažováním, které tento akt vyvolal. Současně bych ho rád pojal jako hold či blahopřání této pozoruhodné ženě a výrazné české umělkyni, která dnes slaví narozeniny (kolikáté coby gentleman pochopitelně neprozradím) a která tímto pozoruhodným dílem přispěla umělecky k systémové kritice.

Pomník obětem kapitalismu tak rozšířil řadu pomníků obětem válek a totalitních režimů. Zatímco oběti hnědé i rudé totality se pyšní mnoha pomníky a uměleckými díly, kapitalismus z logiky věci zatím takový pomník neměl, což je logické vzhledem k tomu, že v něm žijeme. Jeho zastánci by zřejmě podotkli, že na rozdíl od zmíněných politických systémů, oběti nemá a proto ho netřeba. Nejlepší ze všech možných systému má ale ruce od krve pořádně zabarvené, jen jsou jeho oběti mediálně jaksi méně viditelné, jen je poněkud rád přehlíží, a navíc jsou rozloženy do více staletí. Respektive svůj podíl na jejich viktimizaci všelijak zlehčuje či popírá. Není to tak dávno, co se tehdejší (dnes bývalý) londýnský primátor, přezdívaný Rudý Ken, omluvil za zločiny kolonialismu. Konzervativci tehdy spustili povyk a ani neoliberalismem vypreparovaní labouristé, z jejichž řad pocházel, radostí neřvali. Zkrátka, Ken šlápl naší civilizaci či systému na kuří oko. Fakt, že bohatství západního světa do velké míry vyrostlo na drancování celých kontinentů a de facto otrokářském systému, nebylo radno připomínat, zvláště z tak vysokého postu.

Ovšem tyto dějinné oběti nebyly jediné, připomeňme ještě alespoň zbídačené masy proletariátu na úsvitu kapitalismu, o jejichž postavení snad nejlépe vypovídá právě vznik a rozšíření myšlenky komunismu. I relativně civilizovaný a sociální poválečný kapitalismus se podílel na spoušti tzv. třetího světa, kterou důsledně dokonal neoliberální kapitalismus. To, že některé země třetího světa se nyní vzmáhají i v kontextu tohoto systému, nic na této základní trajektorii destrukce nemění. Otřesné pracovní a sociální podmínky dělníků ve třetím světě nejsou drobnou kosmetickou vadou na jinak dokonale hladké tváři kapitalismu, nýbrž jeho systémovým projevem. S rozšířením ekonomické a sociální krize pak počet obětí roste i v zemích západních. Jen namátkou vyberu pár příkladů, které se k mým uším donesly v poslední době. Že ve všech případech oběti neumírají, o míře jejich utrpení nic nevypovídá.

Můj dobrý přítel se vrátil z ročního studia v USA a barvitě mi líčil kolonie chudých v Texasu, šlo většinou o rodiny s dětmi, na něž dopadla ekonomická krize. V naší zemi jen v mém nejbližším okolí se v poslední době řada lidí doslova sesouvá pod tíhou nesplatitelných dluhů. Případů, kdy jsou exekucí pronásledovaní staří bezbranní lidé, raketově přibývá. Jeden významný profesor teologie a básník si mi postěžoval, že učí celý semestr seminář pro 50 studentů úplně zadarmo. Fakulta mu v rámci úspor není schopná zaplatit, ve hře je rovněž jeho vysoký věk. Nejen vzhledem k jeho nikterak vysokému důchodu je tato situace tristní. V tisku jsme se mohli nedávno dočíst o propuštěném učiteli, který spáchal přímo sebevraždu ve škole. Pochybuji, že to bude ojedinělý případ, obdobné případy se odehrávají i ve většině dalších evropských zemí. Oběti systému geometrickou řadou narůstají. A oběťmi se stávají celá etnika. To čemu je u nás vystaveno romské obyvatelstvo, které musí vedle neutěšených sociálních podmínek ještě snášet nenávistné projevy svého okolí narůstající vlivem sociálního napětí a snižující se úrovně střední třídy, je lidsky nepřijatelné.

Před pár dny mě po jednom básnickém čtení jedna velmi sympatická psychoterapeutka ozřejmila ještě jeden rozměr tohoto tématu. Vyprávěla mi, že má mezi svými klienty také několik výše postavených manažerů, a jejich obtíže vykazují shodné rysy. V rámci interní kultury firemních kolosů trpí silným pocitem ztráty vlastní individuality a svobody rozhodování. Mají dojem, že jejich lidská hodnota je redukována pouze na výkon a jejich soukromí a vlastní niterný život jsou zcela pod vládou firem, v nichž otročí, totiž pracují. To je panečku paradox! Hlavní božstva našeho systému, ústřední hodnoty, jimiž legitimizuje svoji existenci - svoboda a individualita se vytrácejí. A ztrácejí je ti, o něž se má nejvíce opírat. Je zbytečné dodávat, že reakcí na tento stav je u zmíněných jedinců prohlubování deprese a úzkosti. Uvědomil jsem si také, že i mnohdy vysmívaná inklinace některých manažerů k mělkým formám spirituality (konzumně pojatá meditace, zážitkové semináře apod.) jsou pochopitelnou obranou před ztrátou vlastní lidské integrity. A musím přiznat, že jsem k nim následně pocítil soucit. Namnoze jsou totiž pouze kolečkem v rozjetém soukolí systému.

To, že i lidé, kteří se na utváření našeho systému aktivně podílejí, jsou jeho oběťmi, ukazuje, že s čistě morální kritikou na způsob „zlých korupčníků“ a „mafiánských poměrů“ si nevystačíme. Problém není v lidech, jak by si moralisté přáli, problém je v nastavení celého systému, který ty chudší okrádá o základní podmínky k důstojnému životu a bohatší o prožitek svobody, jedinečnosti a lidské integrity. Ti méně privilegovaní, na které systém existenčně dopadá tvrději, mají pak možná paradoxně existenciální výhodu v tom, že nejsou systému už za nic zavázáni a mohou se mu proto vzepřít razantněji. Cesta ze začarovaného civilizačního kruhu vede pouze územím systémové proměny, vše ostatní je jen prodlužováním agónie.

Je dobře, že Darina Alster nazvala své dílo Památník obětem kapitalismu a nikoli kapitalistů. Nejsme oběťmi jednotlivých lidí, byť představitelů skrytých elit, jsme oběťmi systému, který takové elity a jejich drancování dopouští. Oběťmi jsme ale všichni - bez rozdílu.