Je fascinující sledovat, jak se Evropou valí vlna nesouhlasu s fungováním současného finančního systému, Řeckem počínaje, přes Španělsko, Francii až do Německa.

Vlády některých států působí často bezradně, jako by zapomínaly, že jsou zodpovědné nejen finančním trhům, ale hlavně všem občanům, jak těm žijícím, tak těm budoucím. Do minulosti se neobracím, je věcí každého z nás, nakolik cítí v zádech pohled svých předků a jak ho jejich tichý hlas ovlivňuje...

Nepopírám, že jsme v obtížné situaci a že se musíme řídit platnými pravidly. Tvrdím jen, že nenásilné alternativy existují. Peníze nejsou přece nic jiného než užitečný směnný prostředek, než čísla v různé podobě. Obraťme se do nedávné historie.

Kámen mudrců

Po parlamentních volbách v roce 2009 Němci našli, jak někteří říkali, „kámen mudrců“. „Černo-žlutá“ koalice, tedy CDU-CSU a FDP, zvažovala při jednáních o společném programu zapojení nevybraných daní z šedé ekonomiky do státního rozpočtu.

Vznikající koalice v něm chtěla vytvořit stínový fond ve výši asi padesát miliard euro, ze kterého by se hradily hlavně mandatorní sociální výdaje. Fond by plnily peníze, které stát nedokázal vybrat ze zóny šedé = nezdaněné ekonomiky. Že ne všechny peníze „protečou“ daňovými přiznáními, víme. Jejich výši dokážou odborníci poměrně přesně odhadnout.

Zprávu, kterou jsem považoval a dodnes považuji za průlomovou, jsem četl ve středu 21. října 2009 ráno v sueddeutsche.de. Co si o ní máme myslet? Chystal se protiústavní podvod, nebo šlo o záblesk pochopení, o nový produktivní pohled na fiskální problematiku, který zbytečně zapadl, místo aby byl pečlivě rozpracován? Jsem přesvědčen, že druhá varianta je správná.

(Fiskální - daňová, rozpočtová - politika státu je součástí jeho hospodářské politiky, kterou se státní moc snaží ovlivnit vývoj ekonomiky. K nástrojům této rozpočtové politiky patří změny výše a struktury daní a veřejných výdajů. Opakem je politika monetární, která pečuje hlavně o stabilitu měny. Fiskální politika může být restriktivní, neutrální nebo expanzivní. Současná vývojová etapa je expanzivní, veřejné výdaje jsou větší než vybrané daně, takže vzniká schodek (deficit) státního rozpočtu, čímž roste státní dluh. Ten je možné zlikvidovat průběžností některých položek.)

Je nezbytné šetřit?

Nezpochybňuji význam uměřenosti. Bojím se ale neofeudálního rozdělení společnosti. Vytvořil jsem si nový pracovní pojem — neofeudální demokracie. Má vyjádřit možnou podobu společnosti, jaká by nás čekala, vydáme-li se cestou pouhých škrtů a povýšíme význam peněz nad sociální kapitál, řečeno jednoduše, nad obyčejnou lidskou spokojenost. A říkám-li lidská spokojenost, myslím tím dobrý pocit ze zodpovědně vykonané práce, a absenci části stresů, nikoli tupou plnost žaludku.

Kudy z kaše? Je nutné „dohodnout nový = věrohodný finanční standard“, který všichni dokážou akceptovat. Opakuji dohodnout, protože vrátit se k zlatému standardu nelze. Peníze nejsou dneska nic jiného než společenská dohoda, kterou lidé v převážné většině dodržují, protože je pro ně výhodná. Lidé peníze berou, protože ostatní je také berou, a za jejich platnost ručí stát. Bude-li i oficiálním měřítkem peněz lidská práce, která zahrnuje vše, co člověk dělá, ručení státní moci nemusí odpadnout, ale zmizí zdánlivě neřešitelné problémy, s nimiž se euroamerická civilizace dosud potýká. (Parafrázuji C. H. Becka: „Podstata peněz tkví v tom, že je každý přijímá, protože ví, že je každý přijímá“.)

Nebude to určitě jednoduché, protože si společnost musí zvyknout na nový pohled a setrvačnost zavedeného systému je obrovská. Navíc mnoha lidem současný stav vyhovuje, co si budeme nalhávat, protože vyrábět abstraktní peníze představuje dobrý byznys.

Ale nebojte se, půjde to. Co je definovatelné, je proveditelné. Jednotlivé kroky však musíme rozvrhnout tak, aby šlo o postupné, obecně přijatelné změny, které nebudou neúměrně štěpit společnost. Tato proměna bude možná největším úkolem 21. století.

Věřím, že k tomu, aby se prosadilo nové ekonomické paradigma, je taková iniciativa nezbytná. (Bez politiků s vizí to nepůjde.) Je zbytečné křičet, že jde o podvod. Soustřeďme se na podstatu věci.

Struktura zaměstnanosti

Sousloví „struktura zaměstnanosti“ nepoužívám v běžném slova smyslu. Strukturou zaměstnanosti myslím soubor činností, které lidé musejí vykonávat, aby se udrželi naživu. Nemám na mysli základní biologické činnosti, ale ty, které ovlivňují chod společnosti. Bylo by dobré co nejpřesněji zjistit, jaký je současný poměr produktivních a neproduktivních prací. Data pravděpodobně existují a stačí je přeskládat.

Vyjděme z trochu nezvyklého úhlu pohledu a řekněme si, že zaměstnaní jsou všichni lidé — i ti nezaměstnaní. Liší se ve dvou bodech. Buď produkují něco, co je pro jiné žádoucí a směnitelné v reálném čase za peníze, nebo jen spotřebovávají, žijí jednoduše z peněz, které získávají z jiných zdrojů (Tato skutečnost sama o sobě neznamená, že nic netvoří: Existuje řada případů, kdy tvůrci „předběhli“ svoji dobu a ocenily je až následující generace. Oni sami za svoji tvorbu peněžní plnění nezískali.). Můžeme jim technicky přiřadit znaménka + a —. Společným jmenovatelem jsou peníze.

Převažují-li „mínusáci“, je společenství v deficitu, žije takzvaně na dluh. Může to ovšem být zjednodušení, vycházející z krátkozrakého a sobeckého pohledu na skutečnost.

Jeden krátkozraký právě zažíváme i u nás. Škrtání pro škrtání působí děsivě. Konzervativní je tento postoj jen zdánlivě, vnímáme-li konzervativní postoj jako respekt k již vytvořeným hodnotám. Politika se pak ve viditelném plánu stává pouze sporem o to, co hodnotu představuje a co ne.

Uvědomme si, že teprve když peníze utratíme, ať už elektronickým převodem nebo proměněné bankomatem v papírové peníze, jejichž tvorbu přímo kontroluje centrální banka, ožívají a berou na sebe podobu statku, za který jsme je vydali. Do té doby mají pouze cenu budoucí možnosti a jen plánujeme, jaké výdaje uskutečníme.

Dluhy a tvorba peněz. Kudy vede schůdná cesta? Vize a myšlenkový experiment

Jaká je situace dnes? Jak vypadají finanční toky mezi soukromou a veřejnou sférou? Co znamenají peníze? Téma jsem kdysi začal studovat, koupil si tlustý překlad třináctého vydání celosvětově uznávané učebnice ekonomie autorů Samuelsona a Nordhause a nestačil se divit. Kdo ze ctěných čtenářů ví, že úvěrové peníze se rodí v komerčních bankách z ničeho, pouze z vašeho slibu, stvrzeného podpisem na úvěrové smlouvě, dluh poctivě splácet? Samozřejmě, půjčovatelé (nemusí to být vždy banky) se jistí a vyžadují zástavu, ale víte sami, že mnohé „zástavy“ deklarovanou cenu nemají. Ať už jsou to nemovitosti, nebo třeba drahé kameny.

Myslím, že směnná funkce peněz je v lidském životě jednoznačná a nenahraditelná. Ale pozor! Bez možnosti směny finance žádnou hodnotu nemají. Jak už jsem řekl, peníze mají hodnotu budoucí možnosti a tu určují lidská přání a potřeby. Před časem jsem v novinách četl zprávičku, jak nějaký, tuším jihoamerický narkobaron, podrobnosti si nepamatuji, uvízl kvůli počasí s nemocnou dcerkou vysoko v horské chatě. Dcerka onemocněla a potřebovala teplo. Protože její otec neměl na topení nic jiného než spoustu papírových dolarů, spaloval bankovky. V tepelnou energii se tak proměnily prý asi dva miliony dolarů.

Dějiny učitelkou

Že to nepůjde? Ohlédneme-li se do historie, situace, při nichž si lidé klepali na čelo, když viděli, že se někdo o něco nového snaží, najdeme snadno. Stačí si vzpomenout na výsměch, jejž museli snášet průkopníci nejrůznějších technických vynálezů, které dnes patří mezi běžné produkty moderní civilizace.

Uvedu precedentní příklad vztahující se přímo k penězům. Týká se starověkého Řecka. V sedmém století před naším letopočtem zuřil v Aténách ostrý boj mezi svobodnými, avšak nemajetnými občany a bohatou rodovou aristokracií. Na začátku století šestého byl proto vybrán za zprostředkovatele ve sporu obou znesvářených stran básník Solón. Šlo o muže aristokratického původu z poměrně chudého rodu, ale měl už za sebou úspěšné válečné tažení proti Megaře, které vedl, a požíval důvěry všech. Byl tedy zvolen roku 594 př. n. l. takzvaným archontem a získal na dva roky mimořádné politické pravomoci s úkolem vypracovat novou ústavu a zákony.

Solón se uvedl tím, že po všeobecné amnestii, která se však netýkala vrahů a vlastizrádců, přikázal zrušit všechny hypoteční dluhy a dluhy, za něž ručil člověk svou osobní svobodou. Úplně spokojena nebyla ani jedna strana, ale reforma společnost uklidnila.

Návrh řešení

Aby bylo možné udržovat vyrovnaný rozpočet a nikdo přitom nedoplácel na druhé, bylo by dobré mechanismus tvorby peněz upravit. Banky zaměřené hlavně na zisk sice ztratí postavení, kdy si mohou diktovat skoro vše, nepřijdou ale o svoji hlavní úlohu, kterou je starost o naše peníze.

Právo měnit zákony je v rukou demokraticky zvolených politických zástupců.

Zatím si můžeme sjednat za práci odměnu nebo vykonat dobrovolnou neplacenou práci, máme-li peněz dost. Pokud by člověk neplacenou prací vytvářel nejen hodnoty, ale také jejich reprezentaci, peníze, situace se od základu změní. Příjemce vykonané práce ušetří a vzniklé fondy ucpou díry, jimiž lidská energie zbytečně uniká.

V esejích pro rozhlas uvádím dva názorné příklady:

„Prvním je péče o potomky. Společnost sice na jejich výchovu příspěvek dává, ale ten by všechnu rodičovskou práci a starost stejně ani z poloviny nezaplatil. Nemluvím vůbec o tom, že společnost by bez dětí postupně vymřela.

Můžeme bez obav říci, že peníze, které rodiče na výchovu svých ratolestí dostávají, lze ohodnotit jako příjem, jejž společnosti zase v jiné formě vracejí. Měl by mít tedy v účetnictví místo jak na výdajové, tak na příjmové straně veřejných rozpočtů. Do společného měšce odvádějí rodiče „peníze“ formou neplacené práce, kterou nelze redukovat na jejich osobní prospěch či potěšení. Lze sice tvrdit, že jde o spoření nebo odloženou spotřebu, ale myslím, že takové pojetí představuje jednak příliš velké zjednodušení, jednak velkou mezeru v systému.

Navíc: Pokud se povede dítě počít, donosit a porodit, nastává období dvou až tří desítek let, kdy společnost zdánlivě čeká, až jedinec doroste a začne na její fungování přispívat daněmi. Na straně spotřeby se však ekonomicky podílí od začátku nezanedbatelně. Nejednou byla spočítána částka, kterou na výchovu dítěte musíme vynaložit.

Druhou oblastí, již chci zmínit, je hospodaření našich starších spoluobčanů, kteří už takzvaně nejsou v produktivním věku. Přesto je jejich přínos nezpochybnitelný. Pomáhají mladým, zabývají se různými formami duševní činnosti nebo třeba chovají včely. Málokdo v penzi nic produktivního nedělá. Staří lidé mají v našem životě nepochybně své nezastupitelné místo. Když ze své role vypadnou, pocítíme to."

Sociologickým výzkumem by šlo stanovit velikost přínosu z jejich práce. Pohybujeme se v rovině, kde můžeme jenom odhadovat, jak je aktuálně velký. Nechť to na základě návrhu specialistů posuzují poslanci schvalující rozpočet. Odhaduji ho, převedeno zase na peníze, minimálně na 30 % částky, kterou tvoří jejich důchody.

Vracím se na začátek. Německý pokus zavést do rozpočtu nevybrané daně je inspirativní, nešlo o podvod, ale o možný krok na nové cestě, na kterém by se mohla shodnout koalice i opozice.