„Vždycky jsem říkal, že nejsem pro ústavní rozpočtové brzdy. A také si přeji, aby se Evropa zaměřila na růst, tedy na investice do infrastruktury a nových technologií," říká François Hollande. 

„Řada zemí takovou dluhovou brzdu má a já se domnívám, že bychom ji v naší ústavě také mít mohli,“ říká Bohuslav Sobotka.

Dluhová ústavní brzda je populismus, systémově nic neřešící, jen vše zhoršující populismus. Fiskální pakt takto postavený i ústavní dluhová brzda, to jsou vrcholy konzervativní evropské defektní politiky. Již provedenými konzervativní škrty ve výši 450 miliard eur Evropa neušetřila nic, naopak historicky zvýšila rychlost zadlužování, rozvrátila sociální smír a ponechala celé kohorty mladých lidí bez budoucnosti a možnosti sehnat práci.

Předseda evropských socialistů (PES) Sergej Stanišev prohlásil, že François Hollande důsledně a odvážně říkal „NE pouhým úsporným opatřením a francouzští občané dokazují, že s ním souhlasí. Brzy bude následovat Evropa. Vím, že François z nich bude čerpat sílu ve finálovém kole, a ne pouze od nich, ale z milionů progresivních hlasů napříč Evropou".

Ve Španělsku, jež jde do hluboké recese s negativním výhledem, došlo přímo k revolučnímu zlomu na globálních trzích, které se nyní frontálně staví proti tupým škrtům a volají po růstu a zaměstnanosti. Trhy tvrdě míří směrem na fiskální pakt ordinovaný Bruselem, tedy Berlínem, který pro trhy klíčovou Evropu táhne japonskou cestou rovnou ke dnu. Jen v České republice se tento zásadní, i když ratingovými agenturami dlouho avizovány obrat, nereflektoval a diskurs stále ovládá absolutně defektní konzervativní utopie tzv. úspor ze škrtů, která zrychlila tempo zadlužování do maxima od samotného vzniku eurozóny.

V Holandsku i Rumunsku padla na tupých škrtech vláda. Pro rozšíření fiskálního paktu na „růstový kompakt“ se vyslovil i šéf Evropské centrální banky Mario Draghi. Německá kancléřka pod náporem trhů a opozice ustupuje a už se „růstové politiky“ neštítí.

O den později se ozval i premiér ČR: „K vyrovnaným rozpočtům se nelze pouze proškrtat, musíme zamontovat prorůstové prvky,“ konstatoval Petr Nečas.

Jistě, tohle konzervativcům říkají socialisté po celé Evropě už od roku 2009 a teprve nyní to začínají asi chápat, když se jim rozpadají veřejné rozpočty a výběr daní. Nelze se k nim totiž vůbec proškrtat! Činit tak ovšem jistě nepřestanou (je to totiž zakuklený pokus jednou pro vždy rozdrtit a privatizovat evropský model sociálního státu), jelikož nemají absolutně žádnou představu o tom, jak se má bojovat s krizí jejich vlastního systému.

Tvrzení, že pakt tupých škrtů povede k integraci Evropy, jak se snaží sugestivně líčit dokonce i někteří na levici, je úsměvné. Profesor Stiglitz naopak říká, že jestli se to okamžitě nezastaví, povede to nejen k sociálním nepokojům, ale i rozlomení Unie, kdy v jádru zůstanou pouze Německo, Holandsko a Finsko. Fiskální pakt je tedy zásadně desintegrační, ne integrační záležitost. Ostatně některé přátele na levici, kteří v paktu spatřují nějaký základ budoucí integrace (Mládek), mohla zchladit paní kancléřka Merkelová na své návštěvě Prahy, kdy otevřeně pochválila pana Nečase za plnění paktu, i když ho nepodepsal, což je vedlejší, ale zásadní je, že ho stachanovsky plní na 110%.

Profesor na Columbia University a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz ve Vídni uvedl, že evropští lídři „páchají sebevraždu“, když se soustředí na úspory. „Politici napříč sedmadvaceti členskými státy Evropské unie zavádějí drastická úsporná opatření v celkové výši asi 450 miliard eur a to uprostřed dluhové krize. Tím zadlužení eurozóny v loňském roce stouplo nejvýše od vzniku jednotné měny.“

„Úsporný přístup vede k vysoké míře nezaměstnanosti, která je politicky nepřijatelná a ještě dále prohlubuje schodky veřejných rozpočtů. To, co děláte, ničí lidský kapitál a zvyšuje vykořenění mladých lidí. Nikde a nikdy na světě nevedly škrty na mzdách, důchodech a sociálních výdajích k růstu slabých zemí.“

Co je důležité dodat. Tahle většinová skepse ze současného konzervativního směru evropské integrace, kterou sdílím také, je ve své podstatě voláním po systémové změně, jelikož kverulovat proti bezmocnému Bruselu není ani chytré, ani logické. Politici dokonce i národních vlád, natož třeba ti v Evropském parlamentu či nevolené Evropské komisi už dávno nejsou hlavní aktéři mezinárodních či ekonomických vztahů, i když tam je mnohdy jejich podpis. EU jako koncept byla ve své podstatě vytlačena na vedlejší kolej, byla prakticky vymazána už v jednosměrných summitech Rady, kde vévodilo jen několik málo největších zemí, následně dvě země a dnes jedna.

Stav Ne-EU, po kterém mnoho lidí fanaticky volá, je ve své podstatě ten dnešní. Naopak je nutné zvednout téma opětovné multilateralizace Evropy a vrátit moc z jednoho kapitálového centra (německý bankovní sektor) zpět do Evropského parlamentu a následně do regionů, je nutné vytvořit udržitelný model transferové federace, společné eurodluhopisy, společnou minimální mzdu a minimální zdanění firem. Model regionální decentralizace sdílím, ale je možný právě jedině pod společným zastřešením, jelikož žádný stát EU, ani Německo, ani falešný člen EU Norsko (80% exportu do EU), ani nikdo jiný, nejsou schopné samostatně fungovat ve světové globalizaci.

Pevně věřím, že i socialisté v ČR budou na novou situaci reagovat. Marně jsem se o to snažil v minulých článcích, tak snad nyní už ten příkop na levici mezi konzervativně profiskálními vs. proevropskými, kteří se řadí za Hollandem a (PES), zasypeme.