Proč jsem konzervativní

Svět nemusí nutně zůstat úplně beze změn, přestože mnohé inovace zhoršují prostředí kolem nás. Proměna by však měla být zelená a měla by vrátit společnost k ideálu rovnosti.

Ivan Štampach zde ve svém sloupku napsal, že zemí se valí konzervativní tsunami. Že nám jde hlavně o to, nedopustit změny a zachovat status quo. To je pravda, jakkoli důvodů k nespokojenosti s takovým stavem je dost.

Věta mě silně oslovila, připomněla mi, jak jsem byla dlouho udivená konzervativismem svých mladších kolegů, konformním a konzervativním tónem novinářů v celoplošných denících i elektronických médiích, neochotou rodičů i učitelů zkusit jinou školu, neochotou nás všech akceptovat jiný životní styl.

A pak se doba ještě posunula a já jsem s překvapením zjistila, že jsem už také konzervativní. Že v sobě těžko hledám sympatie pro něco nového, protože jsem plná podezření. Ale má nedůvěra nemíří ani k nové škole, ani k jinému životnímu stylu nebo kulturnímu programu, ale k něčemu, co se jako nové jenom staví, co je nové obalem, ne však obsahem. Abych se sama v sobě vyznala, položila jsem si cvičně několik otázek ohledně bourání domu na rohu Václavského náměstí a Opletalovy ulice v Praze. Proč nechci, aby byl zbourán a na jeho místě stálo něco nového. Třeba z toho dovodím něco obecného.

Nechci, aby se na Václaváku bouralo a stavělo, protože nechci, aby byl celý roh několik let ohrazen plotem a my abychom ho museli obcházet. Přeju si, aby Václavák byl průchozí bulvár a pokud zde toužím po nějaké změně, pak se týká živosti a proměnlivosti jeho prostoru. S láskou vzpomínám na to, jak zde byla instalována socha Kaddiš Aleše Veselého a celá galerie dalších monumetálních sochařských děl. Líbilo by se mi tu víc pouličních vystoupení a všelijakých perfomativních bengálů, ale nová stavba, v níž bude zase obchodní a administrativní centrum, mě nebaví, i kdyby slibovala bůhvíjakou architekturu.

Tak další otázka: proč nechci nové stavby? Ale já proti nim vlastně nic nemám, ale přála bych si, aby to byly veřejné budovy volně přístupné různě zaměřeným lidem. Byla jsem pro stavbu Kaplického knihovny, připadalo mi, že do podhradí taková bláznovská architektura patří a že by to v jejím okolí i slušelo různým podobně bláznovským performativním aktivitám a hrám. Vůbec mě nepohoršovalo, že „chobotnice“ bude pod velebným Hradem, pod velebný Hrad různé bizarnosti patří, jako šašek patří ke králi. Jsem zvědavá na nové stanice metra.

Ivan Štampach mě přiměl i k přemýšlení nad tím, jak se stavím k novostavbě tehdy, když má za účel nové bydlení nebo služby. Na tento problém narážím vždy při četbě radničních novin naší městské čtvrti Praha 12: lidé nechtějí další bytové domy, protože mají obavy, že už není víc parkovacích míst a že parkovištím budou ustupovat zelené plochy. Na tom jistě něco je, protože u nás stavitelé nových bytů nepočítají s klientelou ze střední třídy, nový byt je přece běžnému zaměstnanci finančně nedostupný. A lidé, kteří si mohou dovolit nový byt a hypotéku, budou pochopitelně prosazovat větší pohodlí pro parkování svých aut. Což zhorší životní podmínky těm, kteří v lokalitě už bydlí, i jejich autům. Ten propletenec mě tak štve, že ani nevím, co si o tom myslet.

Moje lpění na statu quo je založené na hluboké nedůvěře v úmyslům toho, kdo o změnu usiluje. Důkazem pro má podezření je část Prahy mezi Budějovickým náměstím a křižovatkou Michelská, kde svoje impérium nazvané BB park vybudoval podnikatel Radim Passer, který i vynaložil mnoho úsilí k tomu, aby dosavadní obyvatele té čtvrti informoval a přesvědčil o tom, že se jejich okolí jeho přičiněním zlepší. Ten muž je věřící člen a reverend metodistické církve a v rámci své výstavby postavil i společenské centrum pro tuto náboženskou komunitu. To ostatní jsou ale mrakodrapy plné kanceláří, v nichž dole se objevily drahé a nesympatické restaurace, kde parky jsou sice architektonicky rafinovaně založené na použití kamene, vody a štěrku, ale celé je to neútulné a poloprázdné, nově vzniklými ulicemi se honí nově vzniklý průvan, který nerozechvívá větve stromů, protože takové stromy, kterým se rozechvívají ve větru větve, se už dnes nesázejí. Přítomnost firem a jejich úředníků zvedla v restauracích ceny, ale hlavně docela mile neuspořádanou končinu uspořádala do obchodnicky konzervativního řádu, kde si jedinec, který tu nemá co konkrétně dělat, nemá taky co počít.

Experimentální plochou rozvojových úmyslů je v tomto ohledu nákladové nádraží Žižkov, o něž se aktuálně vede spor. Pokud se zajímavé (pro běžného cestující tramvají to není vidět, protože nyní omšelé, orezlé a zaplevelené) prostory překladišť a skladů podaří oživit a do areálu eventuálně vestavět bytové domy, pokud by tam případně mohla vzniknout divadelní scéna, v níž by se daly hrát inscenace, k nimž jsou tradiční divadelní budovy nevhodné, a kdyby se tam třeba místo věčného supermarketu postavilo opravdu tržiště, jaké mají všechny evropské metropole, pak by se ve mně novinkám nic nevzpíralo. Ale jestli tam má Sekyra Group postavit něco sice elegantního, ale neosobního, studeného a přísně privátního, tak jsem proti.

Meziválečná avantgarda, ta průkopnice modernosti, byla vedena ideou rovnosti: umění stejně jako bydlení mělo být pro každého, krása byla spatřována v jednoduchosti a v životě měla mít důležité místo hra. Takhle snili studenti a profesoři Bauhausu ve Weimaru po první světové válce, když v ateliérech, v nichž nebylo čím topit, a za denního světla, protože se vypínal proud, plánovali města i životní styl budoucnosti. Vycházeli z mála, protože pracovali ve válkou zhuntované a totálně zchudlé zemi. Ale věřili v budoucnost a pro ni projektovali změnu.

My už dnes víme, jak to dopadlo, a dopadlo to tak ještě několikrát, po druhé světové válce, po roce 1968 a koneckonců do značné míry i po roce 1989. Obávám se, že v  aktuální současnosti moc víry v budoucnost nemáme. Jinak by přece měly všechny zelené strany mnohem větší společenskou podporu – a místo toho valná část z nás chce být reprezentována příslušníkem staré šlechty. Prelátská pompa, s níž se inscenuje současný pražský arcibiskup, neodpovídá významu katolické církve v zemi, a přesto ji akceptujeme (a zejména on sám nemá pocit nepatřičnosti). A ohledy k životnímu prostředí se třeba v Praze projeví naprosto směšně třeba v tom, že v létě se po 22. hodině, kdy je ještě téměř světlo, policejně zavřou u hospod venkovní zahrádky.

Změna, která bude muset přijít a bude pro občany a jejich život přínosná, musí být zelená, o tom se na těchto stránkách asi shodneme. A musí vrátit společnost zpátky k ideálu rovnosti, ke společenství sice strukturovanému nejrůznějšími způsoby, ale vzájemně se prostupujícímu. My jsme si zavedli pohrdavé slovo rovnostářství, do nějž jsme skryli právo na diferenciaci příjmů a majetků, a rovnost se nám pěkně potichu vytratila. Cokoli takové změně do budoucna staví překážky třeba tím, že někde něco definitivně zastaví něčím, co nemá sloužit normálnímu každodennímu životu, ve mně budí hluboké podezření a odmítám, vědomě i podvědomě. Konzervuji v sobě podobu světa, jak vypadal, než tenhle globální pseudorozvoj vypukl. Ne, že bych chtěla, aby svět navždy zůstal beze změny, ale protože si přeju změnu jinou. A tou neschopností a nespokojeností bez vidiny perspektiv, jaké bych si přála, blednu a šednu, mou barvou se stává neurčitá „kafebraun do zelena“, až se nelíbím ani sama sobě.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Evoluce2

Martin Ševčík - Přisluhovač globálního kapitalismu 2, Frýdek-Místek

Podepisuju v plném rozsahu Pondělí, 19.Března 2012, 12:55:57

Než změny špatné, to radši žádné. Taky s údivem zjištuji, že jsem jaksi čím dál víc konzervativní a bránící se novému. Ale nemá to absolutně nic s tím "konzervatismem" Klausisticko-Bátorovsko-Dukovským s tím maloměštáckým patriotismem a vzýváním starých ÚDAJNÝCH pořádků.

Často se za to stydím, za to svoje konzervování, když jsem přece levičák-pokrokář. Jenže taky se mi hnusí, když dělají "pokrok" ti, co ho dle mě dělat nemají a co ho dle mě dělají špatně - ten váš Pseudorozvoj.

A proč že se to stydíme? Viděl bych to tak nějak v následujícím:
Zrovna myslím pan Štampach a možná i ve vámi zmíněném článku zminoval Politický kompas http://politicalcompass.org/.
Většina jednodušší populace potřebuje kompas jednoosý, nejlépe vpravo je dobro, vlevo je zlo, hotové, jednoduché, můžem jít koukat na růžovku a ráno makat do práce do zblbnutí na evidentní hovadině, hlavně že víme, že kopem za "správnou" stranu - předtím bylo zlo, tak ted kopem za dobro, ne? To jim nabízí ten Klaus a mají ho rádi.
Vzdělanější (myslím universálně, s kritickým myšlením, ne s výučním listem z vysoké školy) člověk už vidí ty minimálně dvě osy, co jsou v tom politickém kompasu - ekonomická a sociální. Jenže tam je problém třeba mého původního a dnes překonaného studu. Já jsem si dřív ten směr autoritativní na ose sociální dával dohromady s konzervatizmem a konzervováním a myslím, že nejsem sám. Však oni ti autoritativní ekonomičtí liberálové si říkají konzervativní liberálové. Jenže ten kompas je správně, ta poloosa je autoritativní ne konzervativní. Já jsem sociální liberál a hnusí se mi autoritativní liberál stejně jako sociál. A když jsem si to ošálen spojoval s konzervatismem, styděl jsem se, že jsem proti pokroku. Ale konzervatismus s tím autoritářstvím nemá co dělat.
Představil bych si ho jako třetí osu toho kompasu, dolů zpátečnictví (Klaus a Duka i Stalinisté v KSČM, akorát každej do jiného bodu), na nule bych dal konzervatismus (brzdná síla proti nedomýšleným důsledkům) do plusu pokrokářství. Je ale problém, nad kterým bodem v rovině ekonomicko sociální se ten pokrok staví. Dnes nad špatným a proto jsem konzervativec.

Baví mě matika a grafy, tak pardon za ten úlet :-) Zájemcům to nakreslím :-)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Úterý, 20.Března 2012, 05:07:14

V nepolitickém smyslu jsem také konzervativní, to znamená, co dobrého se dá zachránit ze starého světa, zachraňme to.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.