Proč se nehlásím ani k levici, ani k pravici

Táňa Fischerová

Autorka v reakci na anketu „Proč se hlásím k levici“ vysvětluje svou nechuť hlásit se jak k pravici, tak k levici. Politické strany v jejich současné podobě totiž nemohou pozitivně ovlivnit společenský vývoj.

Můj postoj vyjadřuje nejlépe titulek: Proč se nehlásím ani k levici, ani k pravici. A není to tak, jak píše ve svém příspěvku Jakub Patočka — že ti, kdo nevolí ani levici, ani pravici říkají, že „stojí vepředu“. Já stojím spíše vzadu, na chvostě. Situace je vážná a tak dramaticky vyostřená, že většina se staví buď na jednu, nebo na druhou stranu, a to včetně malých stran. Jsem jednoznačně přesvědčena, že dnešní potřeby světa nelze vyřešit pohyby, které se formovaly v 19. století.

Existují definice levice a pravice, kdy levice je vnímána jako hybatel změn a pokroku a je jí vlastní sociální cítění, zatímco pravice staví na konzervatismu a odpovědnosti. Pravice však odpuzuje svou programovou asociálností, která v sobě zahrnuje i prvky fašismu a odpovědnost spojuje s tvrzením, že jedinec, vydělený z kolektivu, se má starat pouze o sebe a svůj majetek, což je údajně prospěšné celé společnosti. Konzervativci plédují pro rodinu, ale protože staví na ekonomickém systému, který ji programově rozbíjí, nezbývá jim nic než proklamace bez výsledků.

Levice rovněž staví ekonomiku na první místo a spolu s materialistickým viděním světa selhává v řešení novodobých úkolů. Nadřazenost ekonomiky nad ostatními proudy ve společnosti jí dal zřejmě do vínku Karel Marx a tohoto pohledu se nikdy nezbavila. Ekonomiku pouze začal špatně řídit stát. Dnešní chování např. ČEZu je toho smutným pokračováním a levice s tím nemá nejmenší problém.

Levice nepokročila ani v kladení dalších základních otázek, jako je například postoj ke stávajícímu zničujícímu úrokovému systému, který generuje neutěšenost a bídu. Jak se staví k této otázce? Nijak. Jsou jistě země, kde levice funguje lépe, ale v zásadě se k těmto problémům nepostavila. Ve Švédsku například existuje banka JAK, která půjčuje peníze bezúročně. Není to však zásluha politiků, ale jednotlivců, a funguje pravděpodobně jako výjimka, která je trpěná, protože je izolovaná. Přitom právě tento finanční systém je systémem budoucnosti a přináší ekonomickou demokracii. Ekonomická demokracie, která je spravedlivá a neohrožuje ani lidi, ani přírodu není bohužel v programu dnešních politiků. Přitom právě v naší zemi je na co navázat. Za první republiky ekonomickou demokracii realizovala družstva, která byla rozeseta po celé zemi. Zřejmě záměrně jsou však vymazána z paměti všech.

Dnešní ekonomizaci celé společnosti, růst růstu, vnesení hospodářských přístupů a pohledů do všech částí a odvětví společnosti, postupné dušení občanské společnosti, života, který je bohatý na lidské vztahy, tyto základní problémy neřeší ani pravice, ani levice. Nejblíže jsme nějaké proměně k lepšímu uspořádání ve smyslu rozvoje občanské společnosti se sociálním cítěním stáli v roce 1968 a jistě není náhodou, že tento proces nechtěl ani Východ, ani Západ. Jak pravice, tak levice žijí pak v zajetí demagogie, která staví na polopravdách. Systém, kde politiku i ekonomiku řídí nadnárodní společnosti, je realitou, která vede k nezaměstnanosti a odčerpávání peněz z míst, kde žijeme. Ta na celém světě chudnou a pomalu zanikají. O nápravu se nesnaží ani pravice, ani levice, ale přijímají tuto neutěšenou situaci jako realitu, se kterou se nedá nic dělat. Dílčí kroky tady nepomohou.

Velká myšlenka svobody, rovnosti a bratrství se bohužel nerealizovala ani v programech levice. Ta zůstala vězet v ekonomickém vidění světa, a proto její koncepty změnu nepřinesly. Jejich realizace zlikvidovala jak svobodu ducha, tak rovnost před zákony. V ekonomické oblasti nerealizovala bratrství a spolupráci, ale politické znásilňování ekonomiky a rovnost všech bez ohledu na kvalitu. Rovnost patří do oblasti právní, nikoli ekonomické, a jedině oddělení těchto tří principů může přinést výsledek.

Sleduji sloupky svých kolegů, kterých si velmi vážím a vnímám, že většina doufá v proměnu sociální demokracie v kvalitnější stranu. I já bych si to samozřejmě přála, ale při nejlepší vůli nevidím ani náznak takového zlepšování. Kromě toho jí u nás scházejí osobnosti. Vím o čtyřech sociálních demokratech, kteří byli mravními i respektovanými lidmi. Žádný však dnes (alespoň tak dalece, jak je mi známo) nemá podstatný vliv na dění ve straně. Dva z nich dokonce sociální demokracie ze svých řad „vydávila“. Prvním byl statečný člověk s mravním kreditem Rudolf Batěk a druhým Vladimír Špidla, který marně kličkoval mezi Skyllou a Charybdou ve vlastní straně. Další dva jsou Erazim Kohák a Jaroslav Šabata. Nesmírně ráda čtu jejich články a vážím si jejich postojů, ale rozhodně nevidím, že by se pod jejich vlivem sociální demokracie měnila k lepšímu. Dnešní levici ovládá pragmatismus a není vidět žádnou vizi budoucnosti ani snahu o spolupráci s občanskou společností.

Vážím si odborů a vím, kolik důležitých zápasů vybojovaly, ale i poslední jednání tripartity, na kterém podpořily zničující energetickou politiku, ukazuje, že hájí pouze zaměstnanost ve velkých podnicích, a to bez ohledu na to, zda je to dobré pro zemi nebo pro společnost. Pokud se neobjeví pohyb přímo ve společnosti, nelze jej zřejmě čekat zevnitř sociální demokracie.

Dlužno však na závěr konstatovat, že ze současného rozložení sil mrazí. Pokud dosáhne nějakého volebního výsledku populistická strana Věci veřejné, která se nestoudně vymezuje proti sociálně slabým a přivádí do politiky další podnikatelské „šíbry“, a TOP 09, která je programově vyzývavě asociální, pak ve spojení s ODS definitivně „přemalují“ stávající stav, dojde k definitivní demontáži sociálního státu a ke změnám nevratným. Toho je skutečně třeba se obávat nejvíc.