Plzeňská práva, Josef Dobeš, Věci veřejné: obraz stavu českých médií

Úpadek české politiky je z velké části zapříčiňován otřesným stavem českých médií. Je to politický problém, jimž by se demokratická politika měla zabývat.

Pokud se člověk na chvíli vymaní z každodenního mediálně-politického provozu a pokusí se na něj podívat z nadhledu, uvážit dlouhodobé tendence a představit si jejich možné výsledky, těžko se bude bránit úzkosti. Jak jde rok za rokem, dříve nepředstavitelné věci se stávají normou a navzdory občasnému reptání česká občanská veřejnost vcelku působí schlíple jako pozvolna vařená žába, která nedokázala vyskočit z hrnce s ohřívanou vodou včas a teď už jen čeká, jakého pokrmu se stane součástí.

Uvažte sami: jaká asi odměna čeká zemi, která dopustila, aby jí vládli lidé jako Josef Dobeš, Vít Bárta, Radek John, Ivana Řápková, Jaromír Drábek či kmotr všech těchto zjevů Václav Klaus? Budeme-li přemýšlet nad tím, jak se to mohlo stát, jinak řečeno nad systémovými předpoklady úpadku české politiky, těžko se vyhneme závěru, že žádný z nejhorších dnešních excesů by nebyl možný, pokud by v českých zemích dlouhodobě neselhávala média.

Tři z nejvýmluvnějších aktuálních ilustrací našich poměrů a jejich vývoje – případ plzeňské právnické fakulty, ministerské účinkování Josefa Dobeše i soud s předáky Věcí veřejných – jsou kromě jiného obrazem fatálního selhání médií hlavního proudu.

Minulé pondělí vyšel v Deníku Referendum článek Martina Marka, ve kterém jeho autor důkladně doložil, jak na plzeňských právech trvá korupční prostředí, takže Akreditační komise vedená Vladimírou Dvořákovou ani neměla jinou možnost nežli instituci oprávnění  vzdělávat budoucí právníky odebrat.

Když se člověk probírá Markovým faktografií protkaným textem, nutně se musí ptát, jak je možné, že se toto průběžně neobjevovalo ve všech médiích? Řada ze sbírky pobuřujících skutečností, které Marek k prominentní korupční kauze zde publikoval vůbec poprvé, byla po celou dobu obecně dostupná. Ba co hůř, když Marek upozorňoval na svou analýzu média, která v minulosti o případu psala, s žádostí, aby o nových skutečnostech informovala, dostalo se mu mimo jiná odmítnutí i vysvětlení, že se o případu psalo už moc a veřejnost je jím unavená.

Jakpak by ne, když už po roce Mladá fronta Dnes zveřejnila deklaraci vlastní kapitulace nazvanou Kauza „plzeňská práva“ končí po roce pod kobercem. Potrestán nebyl nikdo, napsanou způsobem, jako by se jí celá záležitost vlastně ani příliš nedotýkala. Kdo to „zametání“ a „nepotrestání“ dopustil vlastním mlčením, liknavostí a nedůsledností? Vnucuje se otázka, zda lze čekat víc od média, které samo vzniklo nepotrestaným a pod koberec zameteným zločinem.

Nyní ale zpět k tématu: jakou má případ plzeňských práv „zametený pod koberec“ celkovou bilanci. Pár lidí změnilo zaměstnání, tituly o stejné hodnotě, jako by si je děti vyrobily na tiskárničce, dál ověnčují Ivanu Řápkovou a její spolužáky. A to mělo být vše.

Těžko se pak divit šikulům na fakultě, že za takto ohlušujícího štěkotu hlídacích psů demokracie vše bez zvláštních skrupulí vrátili do původních kolejí. Jaká je to ale informace o stavu médií, když své čtenáře referováním o případu principiálního významu pro charakter společnosti „unaví“, aniž by přitom dosáhla jakékoli změny, a věc pak prostě pustí ze zřetele?

Markův text vyšel před týdnem v pondělí a už v pátek plzeňská práva čtenáře opět zajímat začala. Přičinil se o to mediálně vděčný ministr Josef Dobeš, který se zřejmě v přesvědčení jak vidno nikoli bezdůvodném, že si může dovolit úplně všechno, rozhodl nerespektovat verdikt Akreditační komise a plzeňským právům se jejich pochmurnou existenci pokusil prodloužit.

Média o tom podala únavně jalovou faktickou zprávu; a musel to být zase občanský aktivista Marek, kdo svým trestním oznámením upozornil, že Dobešovo rozhodnutí je nezákonné a v rozporu se stanoviskem Ústavního soudu. Ačkoli právě toto by mohly být titulky na prvních stranách, noviny už zase zřejmě nechtěly unavovat.

Nemůžeme ostatně předpokládat, že by právě nějaké upozorňovaní na protiústavnost jeho počínání s ministrem Dobešem nějak otřáslo ve světle okolnosti, že také on sám ve své funkci působí v rozporu s Ústavou, což je ovšem skutečnost, o níž se rovněž nebylo možné dovědět nic z českých médií v reálném čase, ale až po roce v článku Petra Pitharta. Senátor zde tak zastoupil zpravodajství i komentátory – a od té doby je zase ticho po pěšině; čtenáře by psaní o ministrovi zasedajícím ve vládě v rozporu s ústavou zřejmě nudilo.

Obecně vzato dle ústavy prezident nemůže odmítnout premiérův návrh na odvolání ministra, ale protože prezidentem je Klaus a premiérem Nečas, mezi nimiž panují vztahy zhruba jako mezi Leonidem Brežněvem a Babrakem Karmalem, Dobeš ve funkci zůstal. Zřejmě od té chvíle si připadá jako Nikola Šuhaj po té, co se mu dostalo zaklínání od čarodějnice, takže má za to, že z úřadu ho už nikdo nedostane, leda sekerou.

Je ovšem dalším exemplárním selháním českých médií, že u Josefa Dobeše hledají odpověď ještě i na jiné otázky, nežli je termín jeho rezignace. Média jako společenská instituce se sama zbavují své vážnosti a vlivu, nejsou-li schopna vynutit odchod z veřejné funkce ani v tak do očí bijícím případě nekompetence, arogance a neoprávněnosti, jakým je Josef Dobeš.

Někdo by mohl namítat, že jeho setrvání ve funkci je vlastně dobré, že pěkně ilustruje povahu Nečasovy vlády a že nelze pominout jeho mobilizační potenciál, kterým jako vděčný maskot přispívá k politickému probouzení vysokoškolského studentstva. To má ale i svou odvrácenou stránku: jednak proč by se měl stát nechat zesměšňovat tím, že jeho vzdělávací politiku spravuje někdo takový, a jednak pokud by vysokoškolští studenti nebyli s to rozpoznat, že Dobeš nenavrhuje v principu nic jiného, než co prosazoval už v Topolánkově vládě Liška, jejich politické probouzení by žádné valné naděje neskýtalo. Pro hnutí za akademické svobody už Dobeš udělal, co mohl, a teď už vážně musí jít, nemá-li česká politika ztratit poslední zbytky důstojnosti.

Že to česká média nedokáží vynutit neutišitelným kladením tvrdých otázek, to je mnohem závažnější zpráva, než jakákoli, kterou nám o počínání ministra Dobeše ještě mohou přinést.

Fakt, že při ministerstvu školství a ministerstvu spravedlnosti nevznikl tým, který by se zabýval otázkou, jak odebrat neoprávněné tituly, jak potrestat viníky a jak napravit další škody, které českému školství i českému právu způsobil případ plzeňské právnické fakulty, je ilustrací chřadnutí státu a obrázkem mizerné kvality veřejné správy. Není náhoda, že právě s předáky strany, která české politice dala i Josefa Dobeše, se koná soudní proces.

Věcem veřejným česká média v čele s MFD před volbami v podstatě vedla kampaň: naletěla na marketing s Radkem Johnem a sbírkou fotoshopově pohledných mladých dam, poskytovala jim absurdně neúměrný prostor a přehlížela či bagatelizovala zprávy, z nichž už před volbami mohlo být jasné, o jaký projekt se jedná. Pro připomenutí obrázku, který o Věcech veřejných MF Dnes a spol. vytvořily, neuškodí na chvíli se začíst do povolebního onlajnového rozhovoru s Vítem Bártou na idnes. Servilita vůči úspěšnému podnikateli z něj přímo pryští.

V šestém, tedy posledním, čísle Listů ročníku 2010 napsal Václav Jamek v článku Konzervatismus čili utopie: „Česká média dovedou vyrobit i chiméry původní a jedinečné, na které by si mohla pořídit patent. Nejpovedenější je zřejmě ta poslední, která právě s ukázkovou názorností naplňuje české úsloví: Rychle nabyl, rychle pozbyl. Bublina spolku osobujícího si značku Věci veřejné, už zase vyfoukaná z ničeho podle prolhaného a kéž by konečně už prokouknutého receptu na fajnovou pravici, kterého se drží pražská mediální (skoro) inteligence, praskla v čase stejně rekordním, v jakém se ji podařilo vytvořit.“

Z Jamkova tradičně vynikajícího textu má smysl citovat i dál:

„Ale kde se vůbec vzala? Záhada! Třeba já každý den bez výjimky čtu noviny, sleduji zpravodajské relace, a najednou se stane tohle: řekněme ve středu ráno vyslechnu a přečtu zprávy jako obvykle, týž den večer otevřu televizi, a mám dojem, že jsem strávil aspoň půl roku na Marsu, mimo dosah veškerého vysílání ze Země, protože mi nějak unikají souvislosti. Dozvídám se, že z neznámého prostoru vytřeštila pár dnů před volbami jakási politická strana, po níž ráno ještě nebylo ani vidu, ani slechu, a rovnou už jí prý chce volit sedm nebo osm procent občanů.

No, možná ta strana už nějaký den předtím existovala, ale jak se o ní těch sedm procent voličů – tj. právě tak dost na jisté zastoupení v parlamentě – mohlo dozvědět, když o ní média do té chvíle nikdy nemluvila? Jinak se to vysvětlit nedá, že ta strana s těmi procenty už vznikla, protože tolik jich potřebovala, aby lidé začali věřit, že hlasy pro ni nepropadnou.“

Jaké si z toho česká média berou poučení? Pochopitelně pražádné. Lidové noviny nabízejí na svém webu sestřih nejtrapnějších momentů ze soudní síně a galerii vtipů přesně v duchu nejpokleslejšího bulvárního infotainmentu. Po reflexi faktu, že tu český mediální provoz boří kýč, který sám stvořil, nikde ani stín.

Takže k tomu do třetice Václav Jamek: „Stejně nepochopitelné je pro mě i to, že se někdo nechává v rozhodnutích zásadního společenského významu vytrvale ovlivňovat sociální skupinou, která drží hlavní média a v nich den po dni ukazuje, že nerozumí vůbec ničemu, kloudně neovládá ani jazyk, kterým píše, nerozezná benediktýna od bernardýna a slepici od baziliška, kunu má za hlodavce, Sibiř klade strategicky k Atlantiku, a když má k článku o Antonínu Dvořákovi vybrat vhodný portrét (na internetu jsou jich desítky), sáhne po fotografii Bedřicha Smetany (potom že český národ neskoná!) a svou nepoctivou hloupost vylepšuje leda neurvalostí. Proč by tihle lidé, kteří (s čestnou výjimkou sportovních novinářů) zjevně nerozumějí ničemu, měli tak dobře rozumět ekonomice, že většina národa bere jejich názory za směrodatné a řídí se podle nich?“

Zbývá otázka, zda s tím lze něco dělat. Možné to samozřejmě je, ale vyžaduje to uznat, že média a jejich stav jsou politický problém, jímž se v zájmu udržení demokracie a zvýšení její kvality musí politické strany zabývat. Pochopitelně to nemůžeme čekat od kterékoli ze stran současné vládní koalice, která by bez neutuchající mediální manipulace a otřesného stavu českých médií nejspíše nikdy nevznikla.

Je to tedy principiální úkol především pro Českou stranu sociálně demokratickou. Jakékoli návrhy na změnu regulace médií a vedoucí k proměně mediální krajiny tak, aby primárně sloužila ke komunikačním potřebám občanské veřejnosti, a nikoli k vytváření zisků majitelů sdělovacích prostředků, samozřejmě okamžitě narazí na kašírovaný odpor obhájců statu quo, kteří budou útok na své privilegované postavení vydávat za útok na svobodu slova.

Na to je třeba se připravit. Úkolem sociální demokracie totiž je zaručit svobodu – slyšitelného – slova i pro ty, kteří si ji nemohou koupit. Mediální reformu – zahrnující mimo jiné posílení svobody a nezávislosti veřejnoprávních médií, jejich zásadní zvýhodnění oproti audiovizuálním médiím komerčním, zřízení tištěného deníku veřejné služby či štědrou podporu nekomerčních titulů – je třeba mít připravenou předem a ještě před volbami ji mít i prosazenou proti lobistům mediálních korporací uvnitř vlastní strany, tak aby ji po převzetí moci bylo možné svižně prosadit.

Pokud to sociální demokracie neudělá, neuškodí tím jen sobě samé, poněvadž nadále bude podrobována nespravedlivým očerňovacím kampaním, vydávaným obmyslně za projev veřejného mínění přirozeně vyrůstajícího z vůle svobodné společnosti, ale selže, tak jako selhávala dosud, v řešení jedné ze stěžejních politických otázek, na níž závisí budoucí kvalita české demokracie.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Vladimír Frič - elektrotechnik, Slavkov u Brna

Neděle, 18.Března 2012, 10:58:23

Není téměř co dodat. Už jen třeba víc konkretizovat, možná zde v diskuzi. Osobně jsem pesimista ale naděje umírá poslední.
1. hloupost našich médií slouží zahraničnímu kapitálu, pro který jsme novou kolonií; 2. tyto zájmy jsou zároveň totožné se zájmy části našeho kapitálu; 3. většina našich elit se s těmito zájmy v první polovině 90. let identifikovala, v podstatě romanticky, a nyní nejsou schopni si přiznat, jak byli tehdy naivní; 4. strana, která začne dělat cokoliv proti těmto zájmům, bude likvidována se zarputilostí měrou danou její snahou.
Ale opakuji. I když jsem skeptik, naděje umírá poslední.

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

souhlas Neděle, 18.Března 2012, 21:01:51

Povrchni, po senzacích, vraždách a kauzách jdoucí média, která si druhý den nepamatují, proti čemu den předtím občany burcovala, jsou spoluviníkem současného stavu. Povrchnost, lhostejnost, nahodilost, cynismus a špatná paměť patří do jejich základní výbavy. Ale co jejich čtenáři, posluchači a diváci? Co bylo dříve, média či jejich konzumenti? Ale trochu kritiky jistě neuškodí.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.