Michal Hašek není ledasjaký hejtman. Je předsedou asociace hejtmanů, byl vážným kandidátem na předsedu sociální demokracie a je stále klidně možné, že sociální demokracii jednoho dne povede, neboť jeho politický talent je nesporný. Michal Hašek je také hejtmanem kraje, v jehož těsném sousedství se nachází jedna ze dvou českých jaderných elektráren. Do Brna je ostatně z Dukovan blíže nežli do Jihlavy.

V týdeníku Reflex Michal Hašek na otázku „Zakázal byste po neštěstí v japonské Fukušimě jaderné elektrárny?“ pronesl zhola neuvěřitelnou odpověď: „Naopak. Po Fukušimě je jasné, že se jedná o bezpečný zdroj energie, který dokáže i v méně dokonalém provedení přežít pětimetrovou vlnu tsunami, zemětřesení a výpadek elektřiny. Jádro je podle mne budoucnost, nikoli minulost.“

Problémem tu není názor na jadernou energetiku sám, je jisté, že většina předních českých sociálních demokratů dnes zastává vůči jaderné energetice v zásadě vstřícný postoj. ČSSD stejně jako celá česká společnost bude muset teprve civilizačně vyspět, aby se i v této otázce dopracovala k stanovisku, které je standardem intelektuální výbavy sociálních demokratů u našich sousedů v Německu či v Rakousku, ale i v převážné většině ostatních evropských zemí s vyvinutější občanskou kulturou, než jaká zatím panuje u nás.

Není tedy — alespoň prozatím — nepřijatelný Haškův postoj sám, ale zcela nepřijatelný je způsob, jakým ho zdůvodňuje. Tvrdit, že fukušimská elektrárna obstála, totiž ani není omyl, to je zpupný tlach. Celý svět kromě Michala Haška vidí, že fukušimská elektrárna vlnu — ve skutečnosti patnáctimetrovou — nepřežila a skončila katastrofou, kvůli níž je její okolí dlouhodobě neobyvatelné. Haškův výrok se nápadně podobá dadaistickému blábolení Václava Klause o ekologických problémech a zřejmě svému autorovi zaručí jedno z předních míst ve výroční anketě Dětí Země o Zelenou perlu roku.

Pokud totiž fukušimská tragédie něco nad jakoukoli pochybnost potvrdila, pak právě to, že jaderná energetika je zdrojem přinejmenším potenciálně fatálně nebezpečným. Právě proto se v celé Evropě nyní konají zátěžové testy jaderných elektráren. Chce snad hejtman a poslanec Michal Hašek tvrdit, že evropská politická reprezentace, které o zátěžových testech rozhodla, je jen sbírkou nekompetentních panikářů? Vždyť on, sám jihomoravský hejtman, má přece na základě fukušimského neštěstí, orwellovsky překrouceného v úspěch, jasno v tom, že jádru patří budoucnost! K čemu pak testy?

Jeho výrok prozrazuje cosi o úrovni debat v českém veřejném prostoru nad tímto tématem a o žalostném stavu českých médií, která ve své informační úloze v máločem selhávají tak bezbřeze, jako v případě jaderné energetiky. Nedávno zveřejněná mylná zpráva — například v Právu navíc ještě tvořivě opentlená v čistou lež — o tom, že české jaderné elektrárny jsou třetí nejbezpečnější na světě, je toho zvlášť křiklavým příkladem. A mediální pokrytí zátěžových testů českých jaderných elektráren je druhým takovým.

Haškovu odpovědnost to ale snižuje jen málo, skepse k českým médiím mu má být na základě osobních zkušeností vlastní a věrohodné informační zdroje k podstatným otázkám by si měl opatřit. Je významným veřejným činitelem, stojí v čele kraje a žije ve městě, potenciálně přímo ohroženého dukovanskou jadernou elektrárnou, o níž právě zmíněné zátěžové testy, navzdory jejich v tuzemsku již tradičně ledabylému provedení, zjistily, že by v ní neštěstí srovnatelné s fukušimským mohla vyvolat už taková maličkost jako stoletý sníh.

Před měsícem zveřejnilo Japonské středisko pro výzkum subkultur fotoesej Nathalie-Kyoko Stuckyové Buddha fukušimské zakázané zóny. Autorka tu líčí příběh Noata Matsumury, který se odmítl vystěhovat z evakuovaného města Tomioka, v němž před osudovým 16. březnem 2011 žilo šestnáct tisíc obyvatel. Matsumura tu dnes zůstal nastálo jako jediný a vzal na sebe úděl starat se o opuštěná zvířata.

Pečuje o několik set zdivočelých krav, pár desítek prasat, nějakou drůbež, mnoho koček a psů. Jeho nejkurióznějším zvířecím klientem je pštros, kterého si původně firma TEPCO, japonská obdoba ČEZ, provozující před havárií fukušimskou elektrárnu, do města přivezla jako maskota s legendou, že pštros je pták ztělesňující energetickou účinnost: je výkonný, silný a vytrvalý a skoro nic k životu nepotřebuje.

Autorka reportáže trefně poznamenává, že po katastrofě se stal pštros firemním symbolem TEPCO ještě výmluvněji, než mohla firma zamýšlet: „Bohužel je to pták, který má sklon před problémy strkat svou hlavu do písku a rozumu věru moc nepobral. Vcelku výstižně tak charakterizuje firmu TEPCO i její vedení.“

Noata Matsumura své rozhodnutí zůstat v zakázané zóně vysvětluje jednak tím, že o opuštěná zvířata se někdo postarat musí, jednak svou láskou k místu, které považuje za nejkrásnější na světě a raději bude žít kratší dobu zde, než někde jinde déle. O svých vyhlídkách si nedělá iluze.

„Mému otci je osmdesát, babička se dožila sta let, takže jsem mohl počítat, že budu žít nejmíň do těch osmdesáti. Ale s radiací, jaká tu je, to vidím tak na šedesát, v nejlepším případě,“ říká dnes dvaapadesátiletý Matsumura, aniž by klesal na duchu; jeho nadhled a smysl pro humor autorka reportáže barvitě a okouzleně líčí.

Plný rozsah fukušimské tragédie, jak jen možno tutlaný jadernou lobby, a u nás tudíž tutlaný ještě mnohonásobně vehementněji nežli jinde, teprve vystupuje na povrch. Už nyní je ale jasné, že se jedná o jednu z největších průmyslových katastrof v dějinách a její důsledky, jak co do počtu předčasných úmrtí, tak co do vážného poškození kvality života prakticky všech Japonců, budou obrovské.

Není pranic sociálního, ani demokratického na popírání tohoto neštěstí, ba dokonce na jeho demagogickém převracení v příběh úspěchu jaderné energetiky. Sociálnost sociálních demokratů přece vždy spočívala v tom, že stáli na straně lidí práce ohrožených svévolí kapitálu či průmyslu. Pan Noato Matsumura je definicí takového člověka a měl by zřejmě všechna práva očekávat solidaritu a pochopení od jihomoravského hejtmana.

A demokracie, nejen sociální, ale jakákoli demokracie není možná tam, kde se svévolně komolí, převrací a překrucuje zjevný smysl slov a věcí. Upřímně řečeno, patrně nejohavnějším rysem současné vlády je právě tento typ zpupného tlachání, kterým ministři jako Dobeš, Drábek či Chalupa vydávají za reformy a úsporná opatření kroky, jimiž dusí sociálně slabší segmenty společnosti proto, aby přední členové a sponzoři jejich politických stran mohli dál parazitovat na veřejných rozpočtech.

Když ministr Drábek psychopaticky šikanuje nezaměstnané jejich proháněním po poštách ve jménu boje s nezaměstnaností, když ministr Dobeš zavádí školné ve jménu lepší dostupnosti škol, když ministr Chalupa hovoří o ochraně šumavské divočiny holosečným kácením, neliší se od Michala Haška, když projektuje jaderné energetice skvělou budoucnost na základě toho, jak znamenitě obstála jaderná elektrárna ve Fukušimě.

Opakuji ještě jednou: není nepřijatelné být dnes v této věci tak žalostně zmanipulovaných českých zemích příznivcem jaderné energetiky, ale zcela nepřijatelné je pro člověka s takovým postavením a s takovou odpovědností takto bezostyšně vykládat lži. Článek Nathalie-Kyoko Stuckyové končí číslem účtu, na něž lze panu Matsumurovi poslat finanční podporu. Kdyby se chtěl za svůj povážlivý přešlap v Reflexu Michal Hašek omluvit, což by měl, příspěvek panu Matsumurovi se mu nabízí jako elegantní východisko.