Sebastian Pflugbeil, prezident německé Společnosti pro ochranu před zářením, podnikl cestu do Japonska, o které podal zprávu v časopise Publik-Forum (22/2011). Nazval ji Doba lží. Vzpomíná na vyjádření politiků a expertů po černobylské katastrofě a srovnává. Rozdíly nenachází. Např. profesor Sitzlag, prezident Státního úřadu pro atomovou bezpečnost a ochranu před zářením komentoval kdysi Černobyl slovy: „Každý švec se občas klepne do palce. Kdyby to bylo měřítkem, neměli bychom boty.“ Na letošním výročním zasedání World Nuclear Association v Londýně zaznělo „Nehoda ve Fukušimě je důkazem, jak bezpečné atomové reaktory jsou“. Profesor Yamashita, přední japonský odborník, několik dní po propuknutí katastrofy místní obyvatelstvo uklidňoval prohlášením, že „poškození z ozáření nezasáhne lidi, kteří jsou šťastní a usmívají se“. Cyničtěji to nejde. Oblíbené klišé je odbývat obavy lidí diagnózou „radiofobie“, kterou vymysleli soudruzi ze sovětského politbyra a používá se i dnes k ohlupování lidí.

Podle Pflugbeila stojí japonská vláda před téměř neřešitelnými úkoly. Chybí dostatečné údaje o míře ozáření jednotlivých území a tam, kde je ozáření prokázané, není jasné, jak to řešit. Tak se například svrchní vrstva půdy na školních dvorech zaorává. Nikdo totiž neví kam s kontaminovanou zeminou a ozářenými horami trosek zřícených domů. Jeden z programů navrhuje kontaminovaný odpad pálit a popel sypat do moře a zamořit tak opět ovzduší a vodu. Vláda se snaží obyvatele udržet na místě i tam, kde je území zamořeno. Obvykle zůstávají jen muži a ženy s dětmi se stěhují do bezpečnějších míst. Kvete obchod se všelijakými medikamenty proti záření. Protože není možné kontrolovat všechny potraviny, byly několikanásobně zvýšeny povolené hodnoty kontaminace. Vznikají občanské iniciativy, které provozují měřící stanice pro zkoumání ozáření, jako Citizens Radioctivity Measurement Station přímo ve Fukušimě, roste také protiatomová angažovanost občanů. Nejznámější organizace je Citizens Nuclear Information Centre v Tokiu.

O tom, jak to vypadá přímo v elektrárně, podává zprávu Georg Blume v týdeníku Die Zeit (50/2011). Už i do těchto velmi solidních novin pronikly zprávy, které dosud byly ke čtení zejména na alternativních zpravodajských webech. Většina z pěti tisíc dělníků, odstraňujících následky katastrofy patří k pracovníkům ovládaným japonskou mafií — jakuzou. Jsou to prostě pracovní otroci, jaké produkuje globální kapitalismus ve velkém. Jakuza dodává nádeníky na stavby už po desetiletí a tak se také stavěly všechny atomové elektrárny Japonska. Propojení byznysu, organizovaného zločinu a státu se v kapitalismu jeví stále častěji jako pravidlo.

Pan Ihsaka, s kterým Blume hovořil, pracuje na odstraňování trosek elektrárny. I když patří k jakuze, jeho motivace se liší od většiny ostatních pracovníků. Přežil těžkou nemoc a chce se odvděčit riskantní prací pro jiné. Ostatní nemají na výběr — pracují pro jakuzu, protože si třeba odpracovávají dluhy u lichvářů a vědí, že mafie se s nikým nemazlí. Platí pro ně zvláštní předpisy — povolená dávka roční expozice je 100 milisievertů, stokrát víc než pro ostatní občany. Pro obří katastrofy potřebují totalitní systémy dostatek levných likvidátorů, které lze prostě donutit.

Lidé, kteří dělají těžkou, nebezpečnou, vysilující, ubíjející, monotónní a nezdravou práci odměňuje kapitalismus almužnami, nebo se uchyluje rovnou k nucené práci a otroctví. Všechnu svobodu, kterou lze mít za peníze, všechny požitky a moc mají paraziti a ti, kdo nemají jiný cíl než se za každou cenu obohatit. Tu cenu platí jiní. A ještě bezostyšně tvrdí, že je to tak po zásluze, že trh spravedlivě odměňuje výkon a užitečnost. Doba lží.

Pojišťovny atomové elektrárny zásadně nepojišťují, protože dobře vědí, že by se v případě havárie nedoplatily. Kdyby měli akcionáři a manažeři atomových elektráren za povinnost v případě havárie nést všechna rizika a všechny náklady a osobně se podílet na odklízení trosek, nikdo by atomové elektrárny nestavěl. Kdyby vlády skutečně dbaly o prospěch a bezpečnost občanů, řídily by se principem předběžné opatrnosti a nedovolily nikomu, pouštět se do věcí, které když se vymknou kontrole, nejdou zvládnout. Spíš to ale vypadá, jako by ti, kdo jsou z definice odpovědní za rozhodování — politici, nedělali skoro nic jiného, než realizovali nebo připouštěli věci, které po vymknutí z kloubů nikdo neumí vrátit zpátky. A nejsou to žádní troškaři — berou to z gruntu a globálně, jak ukazuje současná finanční a environmentální politika. Byznys, mafie, zkorumpovaná moc.

Nápadníci temelínské nevěsty si podávají dveře a slibují hory doly. Jako kecalové fungují demokratické Rusko, mírumilovné Spojené státy, i ta Francie, která se tak zasloužila o čisté životní prostředí pacifických atolů. Ve vzácné shodě se parlamentní strany zaklínají pracovními místy a energetickou suverenitou. Cudně mlčí o ziscích energetických firem a o novém fenoménu energetické chudoby, kvůli které v Evropě čím dál tím víc lidí umírá, protože nemá v zimě na topení.

A tak nepřekvapuje, že vláda rozpočtové odpovědnosti a boje proti korupci šikovně chystá armádu chudáků, které bude možné poslat na nucené práce při katastrofách, které přijdou, pro případ, že všechny ty mafiánské agentury zprostředkující pracovní otroky nebudou stačit.

A propos: Jak to asi bude s obnovou rozpadajícího se sarkofágu v Černobylu, na kterou jsou potřeba evropské miliardy, které teď dostávají soukromé banky?