Rozhořčení

Jedna z otázek, kterou si kladou „rozhořčení“, zní, do jaké míry mají voliči v konečném součtu ještě stále vliv na to, co politici skutečně dělají. Na rozdíl od toho, co slibují před volbami.

Jpehe

Jiří Pehe

18.10.2011 08:57

Související

Podle řady velkých evropských deníků mají statisícové demonstrace, které se, inspirovány americkým hnutím Okupujte Wall Street a španělskými „rozhořčenými“, konaly v minulých dnech v desítkách zemí světa, větší explozivní potenciál, než by se na první pohled zdálo, a politici by jim měli věnovat pozornost.

Zato v české kotlině dva největší pravicové deníky prostřednictvím svých komentátorů protesty buď bagatelizují nebo nás bohorovně poučují, že protestující prý nic nenadělají s faktem, že Západ chudne.

„Lid se bouří, ale žije si na úrovni, na niž si nevydělal“, ujišťuje nás Karel Steigerwald v MF Dnes. Podle něj by demonstranti, kteří se bouří proti hamižnosti, měli pohlédnout sami na sebe. Vždyť kdo prý nutil vlády k mamutím veřejným výdajům a dluhům? Kdo volí politiky, kteří slibují co největší plýtvání?

Od Zbyňka Petráčka v Lidových novinách se pro změnu dozvídáme, že se prý nejspíš nejedná o nějakou novou revoluční vlnu, protože protesty nevede primárně mladá generace, která chce něco získat, ale generace, která může leccos ztratit. Navíc jsou to prý lidé ideově nevyhranění.

Nabízí se ironická otázka, zda se slovutní komentátoři nepletou úplně stejně jako se pletla ústy prý nejlepšího ministra financí ve východní Evropě Miroslava Kalouska v roce 2008 česká vláda, když zcela podcenila dopady rodící se krize.

Už i řadě politiků na západ od nás totiž dochází, že se možná rodí něco podobného jaru 1968, a že vzhledem k velké šanci na další celosvětovou ekonomickou krizi by to tentokrát nemuselo skončit způsobem, kterým to skončilo v roce 1968, a který bychom mohli parafrázovat slovy, „Co kapitalismus nezabije, to ho posílí.“

Především není úplně pravda, že hnutí nemá jednotnou myšlenku. Jakkoliv různí jedinci a skupiny mají různé ambice, sílící celosvětový odpor „rozhořčených“ lze vcelku koherentně popsat jako vzpouru dolních „devětadevadesáti“ procent proti akumulaci bohatství a moci nejbohatšími, často v podobě oligarchií. Je to také vzpoura proti únosu demokracie mocí peněz, tedy proti privatizaci demokratické politiky.

Není také pravda, že je to převážně vzpoura těch, co mohou „leccos ztratit“. Je to primárně vzpoura mladých lidí proti systému, který považují za nespravedlivý.
Pokud by hlavním problémem dneška byla jen skutečnost, že, jak tvrdí čeští pravicoví komentátoři, si průměrný člověk žil nad poměry, a je tudíž třeba se uskrovnit, většina lidí by to nejspíš pochopila.

Jenže problémem primárně není,dokonce ani při stále větší konkurenci Číny a dalších tygrů, zmenšující se koláč bohatství Západu, nýbrž skutečnost, že dvě procenta nejbohatších lidí dohromady vlastní přes polovinu celosvětového majetku, a deset procent nejbohatších vlastní více než čtyři pětiny majetku.

Proces akumulace bohatství v rukou úzké skupiny nejbohatších přitom nadále pokračuje, navíc je doprovázen excesy, které například způsobily krizi v roce 2008. I přesto, že finanční krize snížila průměrnou americkou mzdu o jedno procento, nejbohatší Američané vydělali v roce 2009 pětinásobně víc než v roce 2008.

Jedno procento nejbohatších Američanů vlastní přes 40 procent bohatství země, přičemž, jak zdůrazňuje nositel Nobelovy ceny za ekonomii Josepf Stiglitz, mají moc a vliv na politiku zcela neúměrný jejich skutečným zásluhám.

„Rozhořčení“ tudíž volají po spravedlivější distribuci bohatství, účinnější regulaci kapitálu, a po revitalizaci demokracie, která by ji vytrhla z vlivu peněz a chapadel korupce.

Nikdo nebude popírat, že některé státy si žily nad poměry, a že k tomu přispěl i populismus politiků. Otázkou ovšem je, kde se i v takových státech poztrácelo více peněz: v údajně rozmařilých sociálních programech nebo naopak v korupci a neodpovědných hazardních hrách různých investičních fondů a bank?

Navíc narážka na prý rozmařilé státy (a jejich neodpovědné voliče, kteří prý volí populistické politiky), nedává odpověď na otázku, proč jsou na tom v současnosti nejlépe skandinávské země, které mají nejen největší sociální státy, ale také nejvyšší daně, potažmo nejrovnoměrnější distribuci bohatství.

Snažit se na problém odpovědět tak, že obviníme voliče z toho, že prý právě oni donutili vlády k mamutím dluhům a veřejným výdajům, je dosti zjednodušené. Státní dluhy jsou čímsi, co si pěstovaly také soukromé finanční instituce, byl to přeci výborný byznys. Stejně jako jsou skvělým byznysem spotřebitelské úvěry, a následně pak skvělým byznysem exekuce, atd.

Jedna z otázek, kterou si kladou „rozhořčení“, zní, do jaké míry mají voliči v konečném součtu ještě stále vliv na to, co politici skutečně dělají (na rozdíl od toho, co slibují před volbami). A jakou odpovědnost mají voliči za skutečný stav věcí v situaci, kdy například Česko je ve skutečnosti ČEZko, a jak se nyní ukazuje možná ještě spíše Škoda ČEZko?

Kolik peněz se poztrácí v soudobém kapitalismu nejen v podobě neodpovědných hazardních her s „toxickými“ produkty, ale také skrze systémovou korupci diktovanou ze zákulisí mocnými finančními zájmy, nebo potenciálně kriminálním pokřivováním jinak rétoricky vzývané tržní soutěže, jako se to nejspíš stalo v aféře Škoda ČEZko?

Jelikož obhájci současného kapitalismu proti „neuvědomělým“ rozhořčeným masám, jako jsou naši pravicoví komentátoři, se často považují za zastánce liberalismu, a „rozhořčené“ obviňují z vyvolávání duchů marxismu, připomeňme jim teorii spravedlnosti klasika liberalismu Johna Rawlse.

Podle něj jsou společenské a hospodářské nerovnosti přijatelné, pokud jsou spojeny s úřady a postaveními, k nimž má každý přístup (princip rovnosti šancí), a pokud nejvíce prospějí těm, kteří jsou nejméně zvýhodněni (princip diference).

První princip zajišťuje politickou a právní rovnost a zároveň maximalizuje individuální svobody. Druhý princip připouští nerovnosti, podmiňuje je ovšem zachováním rovných šancí na vzestup a tím, že zvýhodnění je mohou jen snižovat, nikoli zvětšovat.
Jinými slovy, podle Rawlse jsou nerovnosti přípustné jen tehdy, pokud se jimi postavení těch nejslabších nezhorší, nýbrž naopak i jim přináší “absolutní“ prospěch! To se v současném světě evidentně neděje.

Naprostá většina z dolních devětadevadesáti procent, za něž mluví „rozhořčení“ pravděpodobně Rawlse nikdy nečetla, ale ti, kdo je obviňují už teď z oživování duchů marxismu, by možná měli vzít v úvahu, že si ve svém rozhořčení docela klidně vystačí i z klasiky liberalismu.

A co si myslíte vy? Diskuse (7 příspěvků)

Petr Štěpánek - grafik a programátor

demokracie Úterý, 18.Října 2011, 14:33:44

Naštěstí jde rozhořčeným a mnoha dalším o skutečnou demokracii, kde bude možnost lidí ovlivňovat politické dění výrazně posílena. Například by mělo být referendem možné sesadit naprosto nefunční a korupční vládu, což bychom právě my teď tady potřebovali. Zároveň by stát měl poskytovat sociální ochranu, jinak je úplně k ničemu, skandinávský model je dobrým příkladem zřízení, které funguje na bázi lidskosti a alespoň relativní spravedlnosti. Opravdu není třeba křísit ducha Marxe a jeho diktarury proletariátu a podobných v minulosti už tragicky vyzkoušených teorií. Sociální spravedlnost přeci neznamená automaticky marxismus, jak káže Žižek a někteří další. Skutečně fungující demokracie a návrat ke opravdové lidskosti (rozšířeným pojetím člověka vymaněného z role pouhé ekonomické jednotky či pracovního zdroje) je tou pravou cestou si myslím.

Jiri_guth_hlava_sm

Jiří Guth - ekolog, Borovany

Kolik je rozhořčených Úterý, 18.Října 2011, 15:43:0

Nechci (jenom) šťourat, ale vidím určitý rozpor mezi tvrzením, že "celosvětový odpor „rozhořčených“ lze vcelku koherentně popsat jako vzpouru dolních „devětadevadesáti“ procent proti akumulaci bohatství a moci nejbohatšími" a upřesněním "Není také pravda, že je to převážně vzpoura těch, co mohou „leccos ztratit“. Je to primárně vzpoura mladých lidí".
Obávám se, že platí spíš to druhé. Obávám, protože si myslím, že pokud se nevzbouří i desítky procent lidí, kteří mohou leccos ztratit, a desítky procent lidí už ne mladých (tyto dvě skupiny se dost překrývají, pochopitelně), k žádnému většímu posunu (společenské změně, polidštění kapitalismu nebo něčemu podobnému) nedojde. Bych byl rád, kdyby došlo...

Miroslav Novák - Praha 9

Znovu opakuji Středa, 19.Října 2011, 00:23:59

pokud nebude vyhlášena neomezená generální stávka proti zvýšení DPH místo navrácení progresivního zdanění a revize nákladových paušálů, je patrné, že národ nic nechápe resp. mu to nebylo dostatečně vysvětleno. Stále se okolo toho chodí jako kolem horké kaše.

Oto Novotný - politický analytik

Středa, 19.Října 2011, 14:08:12

Pokud se nyní nejvíce bouří lidé relativně blahobytných západních zemí, nejde převážně o lidi, které „nemohou nic ztratit leda své okovy“. To znamená, nejde o protesty lidí, kteří si šáhli až na samé dno, spadli do nějaké absolutní chudoby, nemohou se už zvednout a jediné, co jim zbývá, je zoufalá revolta. A to je dobře. Zoufalý protest vynucený bídou plodí jen jiné bídné poměry. Ti lidé v ulicích západních měst tvoří převážně uvědomělé, vzdělané, sebevědomé, a často osobně velmi společensky úspěšné a materiálně zabezpečené občany, které nežene do ulic materiální nedostatek, ale hluboce prožívaný pocit nespravedlnosti. Že žijeme ve světě, ve kterém si desetina přisvojuje výsledky práce ostatních. I když víme, že tohle má vážné důsledky především v existenci bídných poměrů v jiných částech světa, je to velmi vážný důvod k protestu právě mezi lidmi relativně blahobytného západního světa. Pokud si totiž neuvědomí potřebu nápravy primárně ti úspěšnější, kteří mají hodně co ztratit, k žádné nápravě nedojde. (Tohle Steigerwald nechápe, protože je cynik a zhlouplý neoliberalismem, který považuje za jedinou pevnou půdu.) Mimochodem, nepředvídal nějaký Marx, že skutečná naděje na změnu může vzejít jen z těch momentálně dějinně nejvyspělejších poměrů? Jsem přesvědčen, že jestliže se v mnohém mýlil, tak v tomhle měl určitě pravdu. Pehe říká, že v dnešních protestech může jít o určitou analogii osmašedesátého. Leckdo jistě namítne, že cíle, které si tehdy protestující kladli, nebyly zdaleka naplněny. Nebyly a ani být nemohly. Přesto se pod jejich vlivem západní společnosti a převážná část světa přece jen posunuly o něco dále.

Miroslav Novák - Praha 9

Pane Novotný, Čtvrtek, 20.Října 2011, 00:30:4

možná jsem Vás úplně nepochopil, spíše jste ale propadl nějakým idealistickým úvahám. Kdybychom čekali až "velmi společensky úspěšné a materiálně zabezpečené občany" vyžene do ulic nějaký pocit nespravedlnosti (sic!), asi bychom se nedočkali. Např. ve Španělsku to naopak jsou většinou mladí nezměstnaní, v Řecku jsou to především státní zaměstnanci, kterým se zhoršila životní úrověň na hranici bídy (ti materiálně zabezpečení Řekové se již odstěhovali do Londýna nebo do Švýcarska i s penězi, které vytvořily obrovské zadlužení země), na Wall Street to jsou nezaměstnaní nebo zadlužení studenti. Ti materiálně zabezpečení mohou mít nyní maximálně obavy, že to trochu s tím rozvíráním nůžek přepískli a začínají mít strach, že případná "revoluce" by je mohla najednou o všechno připravit. A v Česku? Podle posledního průzkumu ČTv by do ulic šlo asi 23% obyvatel, ale ti určitě nepatří mezi horních 30% s nadprůměrnými (téměř nezdaněnými) příjmy...

Oto Novotný - politický analytik

Pane Nováku, Čtvrtek, 20.Října 2011, 13:16:2

kdo tvoří ty protestující v Londýně, Washingtonu, New Yorku, Madridu, Aténách a dalších městech z hlediska jejich materiálního statusu by jistě stálo za přesnější sociologický rozbor. A výsledky by asi byly v každém z měst trochu odlišné. Ale rozhodně pochybuji, že všude jde převážně (!) o lidi, kteří se ocitají na hranici bídy, a že ti "materiálně zabezpečení se již odstěhovali do Londýna nebo do Švýcarska". Ty protesty v západních zemích nejsou zdaleka jen o bídě, jakkoli také, ale o ztrátě jistot a perspektiv střední třídy a často rovněž o pocitu nespravedlnosti a o solidaritě s druhými, na které nejvíce nespravedlnost dopadá (třeba v třetím světě). Takže skutečně často mezi těmi protestujícími najdete i úspěšné materiálně dobře zabezpečené solidarizující se občany (nenapsal jsem, že tvoří většinu). Víte, kdyby pocit nespravedlnosti měl u člověka vznikat jen tehdy, když se octne na hranici bídy, a jen takový člověk by byl ochoten proti nespravedlnosti veřejně protestovat, pak by takový protest byl mnohem méně účinný a nespravedlnosti by bylo na tomto světě mnohem více. Situaci v Česku s vyspělými zaběhanými demokraciemi bych až tak nesrovnával, pokud jde o ochotu se veřejně angažovat. Občanská společnost je zde na poněkud nižším vývojovém stupni a podíl lidí ocitajících se na hranici bídy je (stále ještě) relativně výrazně nižší než v řadě západních zemí.

Stanislav Hošek - Český těšín

Chudoba cti netratí. Sobota, 29.Října 2011, 12:03:15

URČITĚ PRVNÍM, KDO SI NEVYDĚLALAL NA SVOU ŽIVOTNÍ ÚROVEŇ, JE STAEIGERWALD SÁM.
Jakési volání po jednotě hnutí, je „socialistickým“ anachronismem. Mnohem horší pro mocné je rozličnost a především neustálost. Jak se říká, „stokrát nic umoří i slona“, či „častá krůpěj i kámen proráží“.
Ti co padnou až na dno, obvykle již nemají sil ani na protest. Dokáží se pouze ze zoufalství dopouštět až čehokoliv. V žádném případě ale nemají sílu na tvorbu nového. Ti, kdo jsou „teprve“ chudobní, zvláště když mají děti, jsou zase tak „zaneprázdnění“ existenčními starostmi, že nemají ani na protesty čas. Protesty organizují a vedou proto mnohem „svobodnější“ lidé, právě proto skoro vždycky studenti, dneska dokonce i čilejší z důchodců. Potřebné davy jim pak tvoří vyloučení, nejnižší střední třída, hrozící se proletarizace a pak i všelijaké „živly“ od věčných rebelantů po kverulanty a pak i ty různé extrémisty.
Cítím, že tahouni aktivit současného odporu jsou tentokrát přemýšlivější lidé z různých vrstev a dokonce i ve velkém počtu ženy. Motivy mají různé, ale asi je vysoce pravděpodobné, že většině jde o touhu po svém vyšším podílu rozhodování o věcech veřejných, čili v prvém plánu svých. A většina z nich začíná být stále více přesvědčena, že tomu brání především, ne-li pouze koncentrace bohatství nad všechny meze, která plodí takové bídáky, jejichž prototypem je právě osoba, mnou zde jedině jmenovaná.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.