Mohou protestující u Wall Streetu něčeho dosáhnout?

Iniciativa Occupy Wall Street ve středu uspořádala dosud největší demonstraci. K protestům se připojují odboráři, studenti a lidé z dalších měst. Co ale zůstane, až snímky demonstrantů, slogany a rozhořčená provolání zevšední?

V1

Petr Jedlička

06.10.2011 21:11

Související

Divná otázka, není liž pravda? Zda mohou lidé, kteří již třetím týdnem protestují na Dolním Manhattanu něčeho dosáhnout ... Samozřejmě, že mohou, chtělo by se říci. Vždyť už dosáhli! O tom, co kritizují především – to jest o absenci řešení úbytku pracovních míst, o nezdravém vlivu bankéřských a (velko)podnikatelských zájmů na tvorbu veřejných politik či o sanaci bank, kterou nenásledovalo náležité zdanění jejich zisků a příjmů odpovědných manažerů – se nyní píše a čile diskutuje. Protest trvá už od 17. září, a tak se tématy musí zabývat i hlavní proud. Reagují na ně dokonce už i republikánští prezidentští kandidáti.

Jenomže: Jak dlouho všechen ten zájem vydrží? Dnes – po vydařeném středečním protestu, kdy se ke skalním příznivcům iniciativy Occupy Wall Street připojili i newyorští odboráři, a účast tak překročila 5000 (či snad 20 000?) – nás téma fascinuje. Tábor v parku Zuccotti se stále rozšiřuje, nově v něm vzniklo i centrum právního poradenství a středisko první pomoci. Podobné iniciativy jsou navíc hlášeny už z desítky dalších amerických měst. A protest významně podpořili i studenti, sestřičky, učitelé. Toto všechno je ale něco nového, něco lákavého.

Co až současný odér senzace odvane? Co až z titulků zmizí klasické „protesty sílí“, „nálada graduje“, „hnutí se šíří dál“? I snímky nápaditě pojatých transparentů či fotogenických demonstrantů nebudou stačit věčně. Co pak?

Médii, a to i pokrokářskými, jejichž komentátoři se snaží nepodléhat emoci okamžiku, se už teď šíří skepse. Hnutí nemá jasné cíle; ti, proti nimž je jeho hněv namířen, si mohou dovolit demonstrace ignorovat; protest je špatně načasovaný (dlouho před volbami) a nemá sílu na ovládnutí Kongresu, shrnuje, kromě jiného, Daniel Indiviglio, jehož argumentaci přetiskly v češtině Britské listy. Zapátrá-li navíc člověk v archivu, zjistí, že u Wall Streetu už se podobně několikrát protestovalo, a to v desetitisícových počtech. Loni v červnu vtrhli demonstranti dokonce i do vlastních bank.

Pokud se připočte symbolické vyjádření podpory od magnáta Sorose, jenž získal své jmění měnovými spekulacemi, a zkušenost z protestů za stažení vojsk z Iráku, kterých se účastnily statisíce lidí, získává úvodní otázka nový důraz: Mohou protestující dosáhnout opravdu NĚČEHO? Něčeho, co lze postavit vůči popsanému?

Před pár dny jsem ve stručné reakci pod zprávou zmínil alternativu španělské cesty: hnutí může – v případě dostatečně dlouhého přežití – využít nahromaděných nálad ve společnosti a transformovat se do tematických iniciativ, které budou – například – upozorňovat na nespravedlnost místních daňových zákonů, nebo bojovat proti vystěhovávání lidí, jež kvůli krizi nemají na hypotéku. Mark Engler z think tanku Foreign Policy In Focus tuto alternativu převrací: podobných tematických iniciativ vzniklo v USA za poslední léta mnoho; dosud se ale nespojily v jedno hnutí, pod jedním deštníkem, jenž by jim umožnil lépe spolupracovat. To se děje teprve nyní.

Je svým způsobem dobře, že se dnes demonstranti u Wall Streetu a na dalších místech nesnaží vytvořil nějaký soupis požadavků, argumentuje Engler dále. Stalo se nesčetněkrát, že se zajímavá iniciativa rozpadla v hádkách, zda zdanit kapitál o tolik či tolik procent, zda zavést přísnější kontrolu nad bankami, nebo je rovnou znárodnit. Současných protestů se společně účastní lidé bojující proti trestu smrti, aktivisté, jež propagují důslednější ochranu klimatu, i stoupenci internetových iniciativ, kteří zesměšňují firmy vyhýbající se placení daní.

Pouze v takové pestrosti může dle Englera platit slogan „We Are the 99 Percent”, který se transparentech v New Yorku objevuje nejčastěji. Nynější mobilizace vzdoru kolem několika obecných cílů dává sdružením, organizacím i jednotlivcům, kteří se konkrétními přesahy kritizovaného zabývají, novou energii. Tyto počiny dnes získávají nové stoupence, aktivisty, dobrovolníky.

Teoreticky je jistě možné, že stávající protesty přerostou v něco většího – něco, co bude schopné vyvinout na příslušná místa takový tlak, že vláda ve Washingtonu například přehodnotí svoji politiku vůči bankám, ratingovým agenturám či hedgeovým fondům alespoň v tom rozsahu, který ji zákony umožňují. Zatím je to ale dost nepravděpodobné.

Kypí tu a se stále více se propojuje ovšem něco jiného – novou silou nabyté prostředí, v němž se potkávají institucionalizované skupiny jako odbory nebo ekologické organizace s dosud jen pasivně či na internetu nahněvanými lidmi. Ti všichni touží po změnách. Ti všichni hledají cesty k jejich prosazení. Já vím, zní to naivně. Snad trochu i kýčovitě. Ale je to málo?

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

Anna Jančaříková - Brno

A jak to teď vlastně vypadá ve Španělsku? Pátek, 7.Října 2011, 17:13:49

fungují tam nějak "systematicky " ty tematické iniciativy? Nevyšumělo to?

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Pátek, 7.Října 2011, 18:35:6

Španělské noviny píšou každý druhý den o nějaké přímé akci, většinou o tom, že nějaká ta stovka rozhořčených zabránila vstupu exekutorům do domu lidí, kteří se kvůli krizi dostali do sociálních problémů. Právní divizi hnutí se sem tam podaří exekuci i zrušit, většinou však jenom (či spíše: alespoň) oddálit.

Vedle toho teď zrovna ve větších městech probíhají protesty proti škrtům v rozpočetech ministerstva školství.

Na konci léta se rozhořčeným podařilo přimět vládnoucí socialisty ke změně zákona o hypotékách.

V Barceloně se vytrvale konají happeningy proti místní vládě.

Jinak ale španělská politika žije přípravou na volby, jež budou 20. listopadu, takže to hlavní téma není.

Více by se o rozhořčených mělo psát okolo 15. října, kdy má proběhnout série protestů proti dosavadnímu přístupu ke krizi po celém světě.

Stanislav Hošek - Český těšín

ZPĚTNÁ VAZBA PRO VRCHNOST Čtvrtek, 27.Října 2011, 12:08:6

Protesty jsou vždycky potřebné. Po celé dějiny totiž platí základní pravda, že „lid“ si nevybojuje nic, co mu vrchnost, dneska panská třída, milostivě neposkytne. Konkrétně – lid si kupříkladu nevybojoval všeobecné, přímé a rovné volby s tajným hlasováním. Pouze v sociálních střetech sděloval mocným, kdy a nakolik už je třeba „povolit“ uzdu v tomto směru. Proto napřed dostali právo volit pouze majetní, až nakonec i ženy. Čili v době, kdy už mocní měli zajištěno, že i při zmíněném novém systému si uchovají svá privilegia a ochranu vlastních zájmů. Tomuto procesu se dá říkat „demokratická“ evoluce. Pokud kdokoliv z jmenované okupace očekává revoluci, pak je naivním snílkem. Zásadní bude, nakolik banky zvládnou své odtržení od reálné ekonomiky, čti, zbaví svou komunistu chorobných chamtivců, kteří pochybnými inovacemi finančních produktů ohrožují celý systém, celkem dobře zahájené globální nadvlády financiérů nejen nad lidstvem ale především nad ostatními segmenty moci.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.