Nemocný člověk, duševně chorý, šílenec, pomatenec… Tato a podobná slova padají na adresu norského teroristy Breivika ze všech stran. Jako bychom neuměli přijmout skutečnost, že k člověku, k lidské povaze, patří bohužel i to zlé, včetně toho, co (nesprávně) označujeme jako „nelidské“. Krutých vražd se podle této logiky dopouští vyšinutý jedinec, který je od běžného lidského chování zcela odtržen.
Označit za šílence někoho, kdo provede hrůzný čin či se svým chováním obdobně vymyká z běžných představ, je pro svou jednoduchost svůdné - můžeme tím odůvodnit prakticky cokoli a dál zavírat oči nad tragickým rozměrem lidského konání a jeho důsledky, včetně smazávání hranic mezi dobrem a zlem. A navíc to odporuje našim zkušenostem: cílené vyvražďování v bolševických gulazích a v nacistických vyhlazovacích táborech bylo naplánováno od úřednických stolů.
Breivik nepostupoval odtrženě od okolního dění. Kdybychom tvrdili, že v jeho případě jde čistě o čin extremisty, dopustili bychom se nepřesnosti, naše sdělení by bylo neúplné. Breivikův teroristický atentát není ojedinělým činem, ale přímou součástí vlny fanatismu, která prochází napříč zeměkoulí.
Fanatismus odpůrců fanatismu
Popsat cestu k současnému vzedmutí fanatismu v našem kulturním okruhu není snadné. V polovině dvacátého století se latentní nenávist k odlišnostem dostala na povrch hospodářskou krizí. Dnešním hlavním zdrojem je nejspíš velmi krutý fanatismus islamistický, respektive reakce na něj. Z některých odpůrců islamistického fanatismu se postupně stali fanatici protimuslimští.
Islamističtí teroristé tak dosáhli svého: stejně jako oni ztrácíme úctu k lidskému životu. A mnohem více než dříve se utíkáme ke zjednodušenému uvažování, které přináší černobílý pohled na svět, k pocitu, že „naše pravda“, je „pravdou Boží“, k nesnášenlivosti a k ideologickým poučkám a klišé, kterými změnu svých názorů i její důsledky sami sobě i navenek odůvodňujeme.
Co se týče fanatismu, nakupoval jsem u odborníka. Izraelský spisovatel Amos Oz v eseji Jak vyléčit fanatika (nakladatelství Ladislav Horáček - Paseka, 2006) popisuje prastarý konflikt mezi fanatismem na jedné straně, a tolerancí, pluralismem a pragmatismem na straně druhé ve vztahu k současnému dění ve světě, následovně:
„To, čeho jsme svědky, je ovšem boj mezi fanatiky, to znamená lidmi, kteří jsou přesvědčeni, že účel - jakýkoli účel - světí prostředky, a zbytkem světa, jenž věří, že život je hodnotou sám o sobě, a nikoli pouhým prostředkem. Je to boj mezi těmi, kdo se domnívají, že spravedlnost, ať už tím slovem myslí cokoli, má přednost před životem, a námi, kteří si myslíme, že život stojí výš než jiné hodnoty, přesvědčení či vyznání.“
Breivik ve svém rozsáhlém manifestu ono „účelové svěcení prostředků“ potvrzuje: „Protože chceme proniknout do marxistických médií propagujících multikulturalismus, jsme nuceni přistoupit k brutálnější a dech beroucí operaci, která povede k obětem. Pokud se už rozhodnete udeřit, je lepší zabít co nejvíce lidí, jinak riskujete, že ideologický dopad činu nebude dostatečný… Většina lidí nás nyní odsuzuje jako teroristy. Ale za sto let budeme oslavováni jako předvoj, jako hrdinové, kteří položili životy v boji proti tyranům,“ uvádí norský masový vrah ve svém rozsáhlém ideologickém pamfletu. Jeho údajné odhodlání položit vlastní život opadlo ihned po příchodu policistů na místo, kde cíleně vyvražďoval mladé lidi, které si sám zvolil za nepřátele. Byl tedy ochoten za „svou pravdu“ položit životy druhých.
Ve smyslu popisovaného Amosem Ozem fanatici momentálně vyhrávají, protože počet těch, kteří „svou pravdu“stavějí nad životy druhých v naší civilizaci prudce roste. Jde sice zatím převážně o verbální vyjádření, ale zvyšuje se i počet zločinů s tím spjatých. Lidé, kteří ve Spojených státech vyhazují do povětří gynekologické kliniky za to, že provádějí potraty, nebo ti, co v Evropě zapalují mešity a synagogy, se od Usámy bin Ládina liší jen obsahem svých zločinů, nikoli však jejich povahou. „Útoky z 11. září pochopitelně vyvolaly po celém světě smutek, hněv, údiv, šok, trudnomyslnost či pocit ztráty orientace, a také jistý počet protiarabských a protimuslimských rasistických reakcí. Koho napadlo, že právě skončené dvacáté století bude vzápětí vystřídáno jedenáctým?“ píše Amos Oz.
Ideologizace - fundamentalismus - fanatismus
Naše doba sebou nese pokřivené, pokroucené myšlení (stejně jako doby předchozí). A fanatikem se člověk nestane přes noc, něco konkrétního k tomu vede. Jak můžeme sledovat u fanatiků napříč vyznáním a smýšlením, pokřivené uvažování začíná u příklonu k některé z ideologií. Ideologie přinášejí recept na spásu světa, na jeho zlepšení... A protože svět je velmi složitý, nesou s sebou i silné zjednodušení pohledu na život, v podobě „pravd“, pouček, pravidel a především konstrukcí, které odůvodňují ten který pohled na společenské dění. Co se nevejde do takové konstrukce, nevejde se do hlásané „pravdy“, není tedy pravdivé. Když se tento způsob uvažování přenese do praktického života, je první malér na světě. Není třeba přemýšlet o dění kolem sebe, protože ideologie nám na všechno nabízí odpověď předem.
Nacionalistická, ultrakonzervativní ideologie, která především sloužila jako zázemí Breivikovu jednání, jej vedla k jednoduchému vzorci:
- islamističtí teroristé jsou nebezpeční
- týká se to všech muslimů a islámu jako takového
- nebezpeční a nežádoucí jsou všichni imigranti
- Norsko Norům (přítel norského masového vraha řekl deníku Verdens Gang, že podle Breivika má Norsko patřit jen Norům a že v okruhu svých přátel vystupoval rasisticky).
- vyžeňme je (podle Benešových dekretů)
Breivik vstoupil do populistické pravicové Pokrokové strany, která je proti imigraci, ve svých dvaceti letech (2006). Posun od ideologizování k fundamentalismu u něj pravděpodobně proběhl poté, kdy nebyl schopen své názory či své návrhy na způsob řešení v této straně prosadit, proto z ní odešel (nebo byl vyloučen – tady se informace rozcházejí). Jeho názory začaly evidentně nabývat extremnějších podob, protože začal kontaktovat nacionalistické a další ultrapravicové a extremistické skupiny po celé Evropě, včetně srbských nacionalistických šovinistů. Podle běloruského disidenta Michaila Rešetnikova prošel Breivik dokonce výcvikovým táborem v Bělorusku.
Když člověk ztratí možnost pluralitního vidění, tedy když je náhle přesvědčen, že existuje jen ta „jeho pravda“ a ostatní jsou proto lháři, kterým je nutno čelit, dostává se na cestu vedoucí k fanatismu a jeho praktickému vyjádření v podobě násilného řešení věcí. Fanatismus ulehčuje překonávat hodnoty, které vyznáváme, které se v nás od dětství ukládají díky výchově, přebíráním pozitivních příkladů, vzděláváním atd. Fanatik neoperuje pouhou nenávistí, ale touží po spáse vaší duše, po vašem vykoupení, chce vás vysvobodit od hříchu, zbavit vás chyb, odhodit nesprávnou víru či bezvěrectví, vyléčit vás ze špatných politických sklonů, chce, abychom se „osvobodili“ od našich zavrženíhodných hodnot jako jsou demokracie a svoboda slova. „Fanatik je v tomto ohledu přímo ukázkovým příkladem obětavosti a altruismu,“ dodává Amos Oz.
Breivik to potvrdil svým prvním vyjádřením po zadržení (prostřednictvím advokáta), když řekl, že svým útokem na norskou společnost chtěl docílit její změny. „Přál si prý změnu společnosti a věřil, že aby se to stalo, musí dát podnět k revoluci. Řekl, že jeho činy byly hrozné, ale nezbytné,“ uvedl jeho advokát Ger Liepstad (Právo, 25.7., Masakrem chtěl změnit společnost).
Breivikova infrastruktura
Jak je na vidět i na Breivikově příběhu, pro každého dogmatika, fundamentalistu a fanatika je důležité ideologické podhoubí, z něhož může čerpat přesvědčení, sílu a jímž si může zdůvodňovat své činy. Breivik lovil jak ve vodách konzervativní pravice, tak pravicového extremismu, rozumy čerpal hlavně od ultrakonzervativců, nacionalistů, xenofobů a rasistů všeho druhu.
Někteří vypjatí konzervativci ve Spojených státech nyní v souvislosti s Breivikovým teroristickým atentátem čelí obviňování. Jako všichni fundamentalisté, i oni svou odpovědnost odmítají, protože je vede jejich nekompromisní a nezpochybnitelná pravda, která v jejich očích vše ospravedlňuje. Jde přitom o známé osoby, návštěvnost jejich stránek se počítá na miliony. Skoro denně se objevují na stránkách novin a na televizních obrazovkách. Mají tedy na veřejné mínění velký vliv.
„Je to, jako byste z řádění vraha Charlese Mansona obviňovali Beatles a jejich píseň Helter Skelter," vyjádřila se pro web The Daily Caller rozhořčená Pamela Gellerová, „hvězda“ americké bigotní blogosféry. (Aktuálně.cz). Její stránku Atlas Shrugs Breivik citoval ve svém manifestu, kterým vyzývá k boji proti muslimům a multikulturalismu v Evropě. Gellerové se dostalo široké publicity před rokem, když společně s Robertem Spencerem - autorem webu Jihad Watch - založila organizaci Zastavte islamizaci Ameriky. Proslula i obhajobou Slobodana Miloševiče a Radovana Karadžiče, zpochybňovala genocidu ve Srebrenici. V Izraeli pak vyzývala k okupaci pásma Gazy a záboru Západního břehu Jordánu. „Bez islámu by se ten útok nikdy nestal,“ řekla loni ve vysílání televizi CNN o 11. září.
Jihad Watch byl dalším webem, jehož diskuse Breivik pečlivě pročítal, ve svém manifestu citoval autora stánky, Roberta Spensera, celkem čtyřiašedesátkrát. Spencer, který sám sebe označuje za aktivistu bojujícího proti džihádu, považuje islám za „teroristické“ náboženství. Stejně jako Gellerová odsoudil norský masakr i on. „Obviňování začalo,“ ohradil se proti spojování jeho samého s norským střelcem.
Kellerovou a Spencera ovšem nikdo nepodezírá z toho, že vyzývali k postřílení lidí a instalaci bomby před vládní budovu v Oslu. Hlavní bod kritiky zní, že oba podněcovali k nedemokratickému řešení přistěhovalectví, házeli muslimy do jednoho pytle, že burcovali emoce svým vypjatým nacionalismem. A hlavně, že se svými názory podíleli na posunu části společnosti od ideologizování k fundamentalismu.
Svědčí o tom i vyjádření dalšího významného blogera Charlese Johnsona (autor webu Little Green Footballs), který původně inspiroval zástupy dalších, včetně Pamely Gellerovové. „Je to banda pitomců. Řada z těch, které jsem původně sledoval a respektoval, se spolčila s rasisty a nacisty. Mají krev na rukou,“ citoval Johnsona server Slate. Podle Marca Sagemana, bývalého experta CIA na terorismus, by bylo nespravedlivé obviňovat blogery z masakrů v Oslu a na ostrově Utoya. Na druhou stranu připomněl pro New York Times to, na co si blogeři sami stěžují: Pokud se radikální salafistický islám stal infrastrukturou, z níž vzešla Al-Káida, „pak bloggeři a jejich texty jsou infrastrukturou, ze které vzešel Breivik“.
