Norsko 2011 a instituce „zlého“

Institucializované zlo a počítání se zlem vydává zlo za nedokonalost, nešvar, nepříjemnost. Tím zastírá skutečnost dobra. Bezprecedentní není norský zločin, ale soudobá liknavost vůči dobru a tradici evropského myšlení jako myšlení dobra.

I
Příběh norského střelce bývá komentován z různých pozic a „úhlů pohledu“. Sám úhel pohledu se nekomentuje.

Jedni viní svobodu (jako svévoli, nevázanost a nezřízenost) nebo liberalismus (jako vyznávání svobody), jiní radikalismus nebo fundamentalismus.

Upozorňuje se na Zemanův bonmot; už neplatí, že „každý terorista je muslim“, protože ten Nor muslim nebyl, spíš křesťan.

Jedni se chlubí svým demokratickým postojem vyznavačů svobody a náboženské tolerance, jiní uznávají, že tolerovat nelze všechno, že tolerance nemůže být bezbřehá. Nebo zjišťují, že selhala, protože soužití různých kultur selhává, jak přiznala Angela Merkelová.

Cožpak nezavedla Evropa multikulturalismus proto, že se cítila unavená vlastní tradicí?

Možná to není tolerance, co selhává, ale sebevědomí Evropanů. Neselhává hrdost Evropanů na to, že jsou Evropané? Zdůrazňujeme dost a uvědomujeme si dost vlastní „kulturní identitu“?

V Evropě začíná hrát nevypočitatelnou roli nářek, že se nedaří integrovat přistěhovalce, vtáhnout je do tradice evropské kultury – ale cožpak jsme svědky výrazné, nápadné prezentace naší tradice, zdůrazňování našich kořenů? Měli bychom více přemýšlet o „evropské kultuře“ a jejím sebevědomí, které se rozplizlo v tolerantním tolerování všeho, jen ne snahy dobírat se vlastních kořenů. (Viz odpor evropských – levicových - politiků k přihlášení se ke křesťanským tradicím v preambuli zamýšlené ústavy.)

Vyhovuje nám, že žijeme v nalinkovaném světě. Jakkoli se ostýchám charakterizovat norskou tragédii jako „bezprecedentní“, ba úvahy jdoucí tímto směrem považuji za přinejmenším nevkusné, zdá se mi zcela na místě připomenout, že bezprecedentní by bylo, kdyby se přestalo uvažovat o způsobech nalinkování skutečnosti, které „ovládá“ přítomnost – a evropská kulturní minulost a tradice dala světu velmi zřetelné kontury a nepřehlédnutelné nalinkování.

Kdyby se přestalo (a ono se přestává) komentovat a přemýšlet, bylo by to bezprecedentní.

Kdyby se přestalo polemizovat o podstatných věcech, a ono se skutečně přestává a my už se raději jen držíme zavedených programů a místo abychom hledali nové pohledy na věc, raději jen klasifikujeme, tedy přebíráme zavedené klasifikace (to je marxistické, to zase klerikální atp.): raději vidíme svět, jak už je nalajnovaný. – Ale jak vést hraniční linii mezi svobodným a nesvobodným? Jak ji nalajnovat? A mezi křesťanským a ne-křesťanským? Jak vést hranici mezi tím, co se má, a tím, kam nás směrují temné síly?

Je těžké sloučit a pospojovat každodenní naléhavost řídit své životní kroky a obstát – a zároveň neztratit kontakt s tradicí, zvláště když vůbec není snadné pochopit to pro ni podstatné. Jak zařídit, aby nás každodennost nestála tolik sil, že na to podstatné už nezbudou?

II
„Praktické je všechno, co umožňuje svoboda,“ jak říká Kant. (K.d.r.V., A 801) Počítá sem jak „pragmatické zákony svobodného chování“ – sledují dosažení „účelů doporučených smysly“, tak i „čisté, praktické zákony“ sledující „účely dané rozumem zcela a priori“, tedy „moralische Gesetze!

V tomto kontextu vidí Kant poslání filosofie: táže se po „imperativech“, které jsou „objektivními zákony svobody“ a „říkají, co se má státi“, a to i tehdy, když se tak „neděje nikdy“. (A 802) Tyto objektivní zákony vedou naše kroky, i když se neděje, co by se dít mělo, proto „mohou být nazvány také praktickými zákony“. Možná odtud by mohlo vzcházet pojetí praxe jako překračování, transcendence daného; nepochybné však je, že odtud vzcházejí slavné otázky: „Co mám dělat, je-li vůle svobodná, je-li jeden Bůh a jeden nastávající svět?“ (A 801)

Tyto otázky předpokládají jednotný pojem světa. Odtud pak představa filosofa: personifikuje síly rozumu tento pojem udržovat.

Vyzdvihuji Kanta pro jeho precisnost, ale také dynamický pohled na svět – což mnohé překvapí.

O filosofii, o pojmu filosofie se v Kritice čistého rozumu dočteme, že je to „jen školský/školometský pojem“, a to teprve „hledaného“ poznání, „které je hledáno jako věda, aniž by měla víc než účel (víc než jen sledovaný cíl – ZV), totiž systematickou jednotu tohoto vědění, a tak logickou dokonalost poznání“. Máme jen „hledané vědění a poznání“, resp. účel, cíl! Vědění nikdy nebude uzavřeným, hotovým dílem, dokonalostí. Poznání se neváže se na žádnou danost.

III
Kromě toho uznává Kant i jiné vymezení filosofa, které vychází z „pojmu světa (conceptus cosmicus)“, ten je „personifikován a v ideálu filosofa se představuje (prezentuje) jako předobraz (pravzor, prototyp, Urbild).“ V tomto smyslu je filosofie „vědou o vztahu veškerého poznání k podstatným účelům lidského rozumu (teleologia rationis humanae) a filosof … zákonodárce lidského rozumu“. (A 839)

Rozeznáváme tu tedy dvojí zákonodárství: přírody jako toho všeho, co je tu (was da ist)“, a mravnosti jako „toho, co tu býti má“. (A 840) Obojí je třeba připisovat skutečnému pozemskému bytí člověka. „Skutečné“ Kantovi je to, co vzchází z pociťování, vnímání, vjemu, tedy co je, jak sám říká, v sepětí s „materiálními podmínkami zkušenosti“. (A 218)

Člověk není celistvě pochopen, ani biologicky, ani ekonomicky, nebo společensky (sociologicky), dokud pochopení (pojem) člověka nezahrne i jazyk a řeč – a zvl. víru, tj. vztah k řečenému, a to znamená opravdovost řeči. Bytí člověka jako praxe je podmíněno (založeno?) vztahem k řečenému.

Věnujme se roli subjektu, kterou může hrát i v „realistickém myšlení“ dnešních „materialistů“ nebo „marxistů“. Jak pochopit a myslet jeho sepětí s reálnou životní situací, společností nebo politikou?

IV
Filosof je si jistě vědom rozdílu myšlení podmínek možnosti zkušenosti (transcendentální filosofie) a reálných dějinných okolností. Jasně diferencuje, odlišuje „transcendentální Já“ od skutečnosti (reálné životní zkušenosti); Kant je filosofem této diference. Proto jeho filosofii nelze klasifikovat jako „neživotnou“ abstraktní metafyzickou konstrukci. Interakce obou pólů, smyslového a čistě rozumového, kterou jeho filosofie analyzuje, dělá z osvícenského učence průkopníka filosofie praxe.

„Čisté“ filosofování na jedné a skutečný smyslové tělesný život a jeho reálné okolnosti na druhé straně, nadčasové a neměnné Ego na jedné a dynamická, proměnlivá skutečnost lidského jednání na straně druhé – to není rozpor, nedůslednost Kantova myšlení; osvícenec si neprotiřečí.

„Však Kant také neříká, že by něco takového jako ´transcendentální´ Já existovalo ´skutečně´“. Skutečný život je plný práce, starostí a reálných vlivů, člověk je pozemšťan, tělem a svými smysly stojí pevně na této zemi. Proto „´transcendentální subjekt´ není subjektem skutečného jednání“ – ani ve smyslu jednání mravního, ani ve smyslu jednání jako zjednávání poznatků, souzení, „dělání vědy“. Opak je pravdou: ve skutečnosti člověk jedná, poznává, teoretizuje, směje se nebo se obětuje vždy jen jako smyslová-tělesná bytost praxe. „Transcendentální subjektivita“ je pouze předpoklad, který musíme přijmout, „chceme-li moci myslet…, že formy našeho subjektivního utváření soudů … jsou zároveň formami, v nichž jsou utvářeny soudy o ´předmětech´“. Teprve tak mají naše soudy vůbec něco společného s „předměty“, teprve tak „mají co dělat s ´předměty´“. (J. Simon)

„Má-li mít poznání objektivní realitu, tj. má-li se vztahovat k předmětu a v něm mít význam a smysl,“ vysvětluje Kant (A 155), „pak ten předmět musí být dán.“ Pak poznané = řečené; pak také objektivní realita = předmět, který má „význam a smysl“. Pak také řečené mohu brát vážně, věřit mu, tj. brát je jako to, co „sedí“ i v mém případě, v mé reálné životní situaci.

Úvahy tu mohou pokročit: „Je to tedy možnost zkušenosti, co dává všemu našemu poznání a priori objektivní realitu.“ (A 156) To znamená, že hlasy a pobídky, které zaznívají z oblasti inteligibilního, nalézají v realitě svou živnou půdu.

Člověk tak může věřit a brát řeč vážně jako to, co se týká mé reálné životní situace. Člověk může věřit vážně míněné řeči jako jedinec i jako rod, resp. v nadindividuálních, třídních, národních a jiných souvislostech. A věřit si můžeme jen v řeči, kterou bere vážně. Bez této důvěryhodnosti není důstojnosti.

Jsme my, dnešní Evropané, věrohodní a důvěryhodní? Jací jsme to Evropané? A je vůbec oprávněné o obyvatelstvu kontinentu takto mluvit – vždyť: hledáme svou tvář a hlásíme se k ní?

A jací bychom měli být?

Jestliže postrádáme tyto otázky v životě osobním, veřejném i politickém, pak to paralyzuje úsilí o důstojný život – a přisluhuje nalajnovaným trendům (lhostejno, jakou barvou se lajnuje).

A je to tím horší, čím více se smiřujeme se zlem.

V
Ne nadarmo se říká: „Pro dobrotu na žebrotu.“ Protože se nevyplácí být vždy a všude jen dobrý. Zlé jednání, třeba vedení války, může přinést nápravu věcí: může se vplatit. Carl Friedrich von Weizsäcker upozorňuje, že „válka je mezinárodním právem uznávanou institucí“; může z ní být prospěch. Se zlem se počítá, někdy se na ně sází a spoléhá, jako by bilance zla byla přirozenou a samozřejmou součástí jakési životní „ekonomie“, rozvážného „vedení domácnosti“. I úmysly velmi nekalé se prezentují jako úsilí vymýtit zlo. Se zlem se argumentuje ze všech stran.

Zlo se stalo institucí. Potvrzujeme to, když říkáme, že „svět přece není černo-bílý“ a „nic není ideální“. Když říkáme, že „všechno zlé je pro něco dobré“, uniká nám, co je na zlu podstatné: že totiž neguje dobré. Že proti němu aktivní, dělá zlo opravdu zlým zlem.

Institucializované zlo a počítání se zlem vydává zlo za nedokonalost, nešvar, nepříjemnost. Tím zastírá skutečnost dobra, totiž to, že dobro je předepsáno jako harmonie koncertu kosmických sil, jako jeho harmonické vyznění. To znamená, že máme být k této harmonii citliví, a to i tehdy, když je válečná vřava, jak se zdá, úplně přehlušuje.

Bezprecedentní není norský zločin, ale soudobá liknavost vůči dobru a tradici evropského myšlení jako myšlení dobra.

Bezprecedentní je, že dnešní pragmatické politické myšlení bilancuje síly a rozvažuje působení – a při tom zapomíná, že dobro není předmětem rozvahy: není v naší moci a nespočívá v bilanci se zlem! Dobro je dar, kterého si váží a který střeží tradice evropského myšlení. Je darem možnosti či síly (DYNAMIS) rozumu, díky níž můžeme být svobodnou bytostí, která ve svém bytí opečovává jednotný pojem světa.

Bilancování a podnikání se zlem, navíc když chce být konečně řešením a záchranou nebo dokonce „konečným řešením“, je vždy a na každý pád zlem. Je vítězstvím zla; to když vítězí, vystupuje s oblibou mystifikovaně jako boj proti zlu.

Zlo nezakládá tradici – a bez tradice nemá precedens. Zlo se s oblibou vydává za něco nového, co přinese změnu, zlepší svět. Zlé je slibovat lepší budoucnost a upínat všechny síly k ní; slibuje se tak diskontinuita a odmítá kontinuita, ignoruje tradice. T. Spitzer se ptá, zda levice, která selhala, když nezabránila „slepým nacionalismům 1. a 2. světové války“, zda selže i napotřetí teď, když EU musí řešit problémy menšin a přistěhovalectví a radikální pravice. Zatím selhává, a to v tom, že se nehlásí ke svým kořenům, tradici. Ne dost výrazně vnímá potřebu najít v radikalizujících se pohybech globalizovaného světa svou vlastní osobitost.

Zlo zvítězilo už vícekrát. Způsobilo vážné trhliny v dějinách, ale tradici nezaložilo. Tak je třeba vidět norský zločin i bezhlavé extrémistické oddíly pochodující v těžkých vojenských botách; i když se rádi zaštiťují prastarými symboly – tradici nezakládají ani neudržují. Jsou jen trhlinou. Jen potrhlou skvrnou, která nepočítá s darem rozumu. Vyznávat dar rozumu je precedens (případ, který se stal dříve) evropská tradice: předchází našemu žití a dává mu místo v dějinách.

O tom můžeme mluvit a řečenému věřit. Trhliny a hnutí potrhlých můžeme sice evidovat, ale nikoli chápat. Věřit jim nelze; je nutné se jim bránit, lépe ještě: předcházet jim.

A co si myslíte vy? Diskuse (10 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Evropské kořeny Čtvrtek, 28.Července 2011, 14:56:2

Přihlášení se ke křesťanské minulosti je možná problematické v tom smyslu, že křesťanství si lidé příliš spojují s určitými konkrétními církvemi a s podřízením se těmto církvím. Lidé už rozhodně nechtějí věřit tak, jak se věřilo v minulosti. Jinak si myslím, že kdyby byl vyřešen tento problém vazby na církve, bylo by možné i pro evropské ateisty přihlásit se ke křesťanským kořenům. Zvlášť kdyby se vyjasnilo, co z křesťanství se vlastně vyzdvihuje a co naopak ne.
Jsem rozhodně pro hlásit se k evropským kořenům a myslím si, že Evropa, přestože byla v minulosti pro část světa krutým utlačovatelem, přesto všechno dala světu i hodně pozitivního. Moderní svět je svět, který je evropského původu, a i když přinesl s sebou množství obtížně řešitelných problémů, přinesl i takové pojmy jako demokracie, svoboda, lidská a občanská práva pro všechny. Chybou však bylo, že Evropa svou započatou cestu ke svobodě a rovnosti nedotáhla do konce, že zůstala stát v půli cesty a přešlapovat na místě, ba dokonce se zdá, jako by se chtěla vracet zpět. Kdo ve světě by chtěl zůstávat u svých předmoderních zvyklostí (jako třeba islámské právo či něco podobného) a kdo by nechtěl demokracii, svobodu a rovnost, kdyby viděl, že v Evropě opravdu funguje skutečná demokracie, svoboda a rovnost, nejenom zdánlivá. Kdybychom dovedli být skutečně pozitivním příkladem pro ostatní, následoval by nás celý svět. A možná by v něm pak bylo daleko méně problémů.

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

inspirativní Čtvrtek, 28.Července 2011, 20:18:5

text, který by opravdu neměl zapadnout. Zatím jsem se ale zasekl u poetiky vytržených vět ("Zlo nezakládá tradici...". "Zlo se s oblibou vydává za něco nového...") - a to mě zaválo do světa Kafkových aforismů ("Dobro je v jistém smyslu bezútěšné.").

U Evy Hájkové se mi líbí nevyspekulovanost a přímočará jasnost myšlení. Myslím, že její článek z 10. července sem do DR přinesl novou důležitou notu.

Vy_ohl_d_02

Zdeněk Vyšohlíd - Domažlice

Odpověď Evě Hájkové Pátek, 29.Července 2011, 10:42:45

Mnohé je třeba vyjasnit, aby celá ta tradice nevzbuzovala smíšené pocity. Zkusím říct (jen) svůj názor, a pro krátkost také slovy ne mými, ale autority (abych nemusel šířeji argumentovat). Ano, máte pravdu.: Máte pravdu: „Co z křesťanství se vlastně vyzdvihuje?“ Myslím, že to, co dokázalo dějinně rozvíjet, tradovat: nauku o „Dobru, které se v národních mytologiích nazývá bohem nebo božstvy“. Platón ty „fundamentální struktury nazývá idejemi“. Nejvyšší ideou je u Platóna „Jedno, Dobro, Pravda a Jsoucno. A Krása je odlesk Pravdy.“ (Weizsäcker). To Dobro národní mythologie nazývají bohem nebo bohy. Křesťanská tradice to traduje dál, i když tomu mnozí – naprosto zle - rozumějí jako uctívání modly (všemohoucího děda Vševěda na obláčku). Jde tu spíš o tradování určitého postoje pozemšťana k otevřenému „rejstříku“ možností rozumu, Otevřena (jak o tom byly mé dřívější texty v DR).
Janu Kopeckému: Zlo nezakládá tradici, protože je ne-rozumné. Zatímco rozum je síla sebe-korigující, zlé je = zlo spočívá v tom, že nepřipouští palbu otázek, v nichž by muselo přistoupit na korekci vlastní povahy a vlastních cílů. Nemůže korigovat samo sebe, může se jen rozrůstat, může bujet, šířit se a sílit – ale to jen na úkor dobra. To nikdy „víc štěstí nepřineslo“. (KK)
A protože dobré je být sebekritický, ale někdy se může nějaký korigující kritický názor se ve svých pozicích zabetonovat, povýšit se na nedotknutelný manuál, který to zlé odstraní a přinese lepší budoucnost; vydává se za boj proti zlu, ale sám je zlem. To je to zlo. Fašisti měli své manuály, polpotovci také atd. Také dnešní extrémisté. Zatím tvrdí, že bojují proti zlu, aby zachránili národ nebo svět pro budoucnost. Je to zo, které tvrdí, že kdo není s námi, je proti nám, protože my jsme tvůrci lepšího příští – a máme na to manuál!
Manuály neslučitelné s postojem člověka vůči Otevřenu bych nerad považoval za zdokonalující se tradici. Proto říkám, že jsou to díry, propasti, trhliny, z nichž každá kope za sebe a – doufám – svůj vlastní hrob.

Petr Litschmann - M.Žižkov

Pátek, 29.Července 2011, 15:26:54

Po doplnění panem Zdeňkem Vyšohlídem je jasněji ale i na bedrech člověk jakoby něco ztěžklo.. řečené znamená totiž strašně moc. A vkrádá se otázka o čí (komu všemu vlastní) hrob se bude jednat, bude-li kopat za sebe trhlinu a hrob vláda země loajálních občanů?

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

a za koho kope tenhle? Pátek, 29.Července 2011, 19:51:33

Trochu jiné pojetí ("zdravého") rozumu zastává v článku s výmluvným nadpisem
"Nenápadný zločin multikulturalismu" Alexander Tomský
/VIZ http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/alexander-tomsky.php?itemid=13826/
Soudí totiž, že
"...bezbřehá i kazatelská arogance multikulturních politiků ... provokuje nenávist, protože útočí na zdravý rozum. ... Urážení rozumu provokuje nalomené charaktery k šílenství."

Miroslav Tejkl - Chrudim IV.

Sobota, 30.Července 2011, 10:24:32


všechno je otázka míry ...

Pan Tomský zřejmě zapomíná, že nejpohodlnější je právě ta populistická poloha, kdy hovím tomu v povaze lidí, co je Zlé - a případně to rozněcuju ...

Tak funguje demagog - lidi mají averzi vůči cikánovi - fajn, tak se na tom přiživím ...

na druhou stranu věta

"...bezbřehá i kazatelská arogance multikulturních politiků ... provokuje nenávist, protože útočí na zdravý rozum." není tím zbavena určitého smyslu - ukazuje něco, co prostě také existuje.
... můžete na lidi působit, abyste rozvíjeli v nich to Dobré - ale chraňpánbů, když to přeženete, začnete nevěrohodně moralizovat a z vašeho působení se stane nesmyslná ideologická křeč politické korektnosti, která jen dráždí - pak vás nikdo neposlouchá a jakékoli svoje pozitivní působení si můžete strčit za klobouk (pokud ho by the way dneska vůbec někdo ještě nosí) ...

ač agnostik, musím ¨v této souvislosti volat :
"Remember Franciscus de Assisi" ...

... protože Honzík z domu Bernardonnů, syn Francouzky to potřebné prostě UMĚL ...

Vy_ohl_d_02

Zdeněk Vyšohlíd - Domažlice

Panu Kopeckému Sobota, 30.Července 2011, 10:24:38

Ad JK: Tak jako politiku asi nelze dělat žádnou nad-politickou politiku, také multikulturalismus nemůže prosazovat nikdo z nad-hledu, tj. z pozice nad-kulturní – což koneckonců znamená: ne-kulturní. Společnost by neměla být urážena „agresivní ideologií multikulturalismu“, ale vlastní ne-kulturností.
Nezdá se mi, že by „zločin multikulturalismu“ mohl být produktem zdravého rozumu. Také proto jsem (bez ambicí šířeji to rozvádět) dal do textu pasáž o Kantovi, protože byl dobrým zastáncem rozumu a jeho tradici výrazně obohatil (a tím zachoval).

Vy_ohl_d_02

Zdeněk Vyšohlíd - Domažlice

Panu Petru Litschmannovi Sobota, 30.Července 2011, 10:28:40

Kladete otázku velmi podstatnou: komu kopou hrob? Také bych na ni rád znal odpověď. Loajálně přihlížíme politice, která rozeštvává lidi, likviduje solidaritu a povědomí širších kontextů sociálních, dějinných, národních a kdovíjakých ještě; především ale svým nemorálním a arogantním „ranařstvím“ (tj. tím, že se nebaví, nekomunikuje, prostě nás staví do latě) budí odpor, až zhnusení veřejnosti – a to je pařeniště, v němž se daří přívržencům tvrdé ruky a černého (hnědá už se asi nenosí) dresu.
Dovolte mi otázku, kterou kladu s ambivalentními pocity: Mohli by loajálním občanům dneška vyprávět kdysi loajální Němci? Hnědý režim jim (zdaleka nejen jim) vykopal pořádnou past. Anebo bychom si mohli vzít poučení z toho, kam Adenauer „loajální“ (?) pohrobky Třetí říše obrátil?

Jk_referendum

Jan Kopecký - sociolog, Wien

multikulturalismus jako únava? Sobota, 30.Července 2011, 16:03:18

Jiří Pehe dnes v RP /VIZ http://pravo.novinky.cz/p177a06e.php/ o multikulturalismu soudí, že je to "produkt dlouhé liberálnědemokratické praxe" a dodává:
"V současné zjitřené atmosféře se ale bohužel jen málokdo namáhá, aby ho vůbec definoval." -- Podává krátký výčet toho, jak je multikulturalismus vnímán ("nepodařený experiment", "umělá ideologie").
Pozastavuje se nad Tomského tvrzením, že "multikulturní politici útočí na „zdravý rozum“". --

Jeho závěrečné tvrzení, že americký imigrační model (co to podle něj vlastně je??) je pokud jde o muslimy úspěšnější než evropský, se mi moc nepozdává, ale pro nedostatek osobní zkušenosti si netroufám to vyvracet. -- Moje vlastní zkušenost (měl jsem poměrně hodně do činění s imigranty) mě ovšem vede k tomu vidět v lidech, kteří v Rakousku multikulturalismus hlásají, většinou pokrytce a alibisty. Jejich verbální projevy mj. neladí s tím, že naprostá většina z nich bydlí dostatečně daleko od lokalit obydlených přistěhovalci a že se s jejich sociálními problémy osobně vůbec nesetkávají podobně jako se nesetkávají se sociálními problémy vlastních spoluobčanů.

* Přesto, či spíše právě proto:
zajímavým směrem míří Vyšohlídova poznámka o evropské "únavě vlastní tradicí". Lze ale vůbec mluvit v historickém - tedy nadosobním - kontextu o "únavě"?

Petr Litschmann - M.Žižkov

Neděle, 31.Července 2011, 00:31:0

k předchozím dvěma příspěvkům:
Také jsem četl komentář pana Peheho. Celkem bych se pod něj i podepsal, kdyby o to šlo. Dodal bych jediné, multikulturalismus není nirvána, ve které se všichni budem vznášet a vrnět slastí, je to úkol pro lidstvo, které chce v míru přežít v populaci, která bude čítat každným dnem o něco víc než 7 mld jedinců a každý den víc než včera a přitom zachovat všem lidem důstojnost. Je to úkol ne nepodobný např. tomu, "být dobrým křesťanem", "být dobrým člověkem", ...čili je to opruz, na to se můžem... dál to znáte..
Daleko spíš než o únavě občanů chovat se jako občané, je to o tom naznačeném. Proč se dřít, když to někdo udělá za nás a když nám někdo slíbí ... ráj...
... vzpomínám si na na pár filmovými dokumenty zachycených vyprávění kdysi (do "národního socialismu") polapených Němců, asi pro ně nebylo lehké odhodlat se vyprávět na kameru o svých omylech a asi takových moc už nežije. Problémem dneška ale je, že vyprávění nenacházejí posluchače, zvláště ty, které kladou nároky na myšlení a překonávání svého stínu.
_A v tomto ne/světle se mi vždycky "unaví" naděje.. (hlavně ta na mír)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.