I

Příběh norského střelce bývá komentován z různých pozic a „úhlů pohledu“. Sám úhel pohledu se nekomentuje.

Jedni viní svobodu (jako svévoli, nevázanost a nezřízenost) nebo liberalismus (jako vyznávání svobody), jiní radikalismus nebo fundamentalismus.

Upozorňuje se na Zemanův bonmot; už neplatí, že „každý terorista je muslim“, protože ten Nor muslim nebyl, spíš křesťan.

Jedni se chlubí svým demokratickým postojem vyznavačů svobody a náboženské tolerance, jiní uznávají, že tolerovat nelze všechno, že tolerance nemůže být bezbřehá. Nebo zjišťují, že selhala, protože soužití různých kultur selhává, jak přiznala Angela Merkelová.

Cožpak nezavedla Evropa multikulturalismus proto, že se cítila unavená vlastní tradicí?

Možná to není tolerance, co selhává, ale sebevědomí Evropanů. Neselhává hrdost Evropanů na to, že jsou Evropané? Zdůrazňujeme dost a uvědomujeme si dost vlastní „kulturní identitu“?

V Evropě začíná hrát nevypočitatelnou roli nářek, že se nedaří integrovat přistěhovalce, vtáhnout je do tradice evropské kultury — ale cožpak jsme svědky výrazné, nápadné prezentace naší tradice, zdůrazňování našich kořenů? Měli bychom více přemýšlet o „evropské kultuře“ a jejím sebevědomí, které se rozplizlo v tolerantním tolerování všeho, jen ne snahy dobírat se vlastních kořenů. (Viz odpor evropských — levicových - politiků k přihlášení se ke křesťanským tradicím v preambuli zamýšlené ústavy.)

Vyhovuje nám, že žijeme v nalinkovaném světě. Jakkoli se ostýchám charakterizovat norskou tragédii jako „bezprecedentní“, ba úvahy jdoucí tímto směrem považuji za přinejmenším nevkusné, zdá se mi zcela na místě připomenout, že bezprecedentní by bylo, kdyby se přestalo uvažovat o způsobech nalinkování skutečnosti, které „ovládá“ přítomnost — a evropská kulturní minulost a tradice dala světu velmi zřetelné kontury a nepřehlédnutelné nalinkování.

Kdyby se přestalo (a ono se přestává) komentovat a přemýšlet, bylo by to bezprecedentní.

Kdyby se přestalo polemizovat o podstatných věcech, a ono se skutečně přestává a my už se raději jen držíme zavedených programů a místo abychom hledali nové pohledy na věc, raději jen klasifikujeme, tedy přebíráme zavedené klasifikace (to je marxistické, to zase klerikální atp.): raději vidíme svět, jak už je nalajnovaný. — Ale jak vést hraniční linii mezi svobodným a nesvobodným? Jak ji nalajnovat? A mezi křesťanským a ne-křesťanským? Jak vést hranici mezi tím, co se má, a tím, kam nás směrují temné síly?

Je těžké sloučit a pospojovat každodenní naléhavost řídit své životní kroky a obstát — a zároveň neztratit kontakt s tradicí, zvláště když vůbec není snadné pochopit to pro ni podstatné. Jak zařídit, aby nás každodennost nestála tolik sil, že na to podstatné už nezbudou?

II

„Praktické je všechno, co umožňuje svoboda,“ jak říká Kant. (K.d.r.V., A 801) Počítá sem jak „pragmatické zákony svobodného chování“ — sledují dosažení „účelů doporučených smysly“, tak i „čisté, praktické zákony“ sledující „účely dané rozumem zcela a priori“, tedy „moralische Gesetze!